RECENZE: Mistři hororu se vrací ve velkém stylu, nová Amnesia je skvělá

Vynikající horor, který se sice nebojí zobrazit explicitní násilí, dokáže však děsit i mnohem sofistikovaněji. Amnesia kraluje žánru, který před deseti lety pomáhala založit.

Už od své prvotiny Penumbra z roku 2007 dělají švédští Frictional Games pořád to samé. Nechají hráče bloudit v temných chodbách, řešit logické hádanky a ukrývat se (a občas i zběsile utíkat) před nesmrtelným monstrem. Ať už se hráč pohybuje v zamrzlých jeskyních, opuštěných hradech či pod mořskou hladinou, kromě věčného nedostatku světla musí řešit i křehký psychický stav hlavní postavy, která se při neopatrném zacházení může doslova vyděsit k smrti.

Většinu času budete trávit ve tmě, o to více si pak budete vážit podobných výhledů.

Opakování dělá mistry a přes obrovské množství napodobitelů zůstávají Frictional Games nepřekonaní. Nový díl Amnesie jejich výjimečnou pozici upevňuje.

A přitom je to pořád to samé. Hlavní hrdinka Tassie se po havárii malého letadla sice na chvíli ocitne v otevřené poušti, už po pár minutých bloudění však nalézá jeskynní komplex a klasická hororová zábava může začít.

Pár vylepšení oproti předchozím dílům se tu naštěstí přeci jen najde. Rebirth je například daleko výpravnější, než bylo zvykem. Kromě jeskyní se podíváte do opuštěné vojenské pevnosti z 2. světové války nebo do kanalizačního systému, čas od času se vám podaří dostat zpátky na povrch a nechat své omlácené tělo vyhřívat v paprscích slunce. Jde o vítané momenty klidu v jinak konstantně hutné atmosféře strachu a neznáma.

Abyste si hru užili co nejvíce, musíte hrát ve tmě a správně si nastavit jas monitoru.

Autoři k dokonalosti vytříbili dávkování napětí a na rozdíl od zvrhlého Outlastu netlačí tolik na pilu. Prolézáte nehostinné lokace zaplněné lidskými ostatky, čtete si poslední zápisky umírajících, po většinu času vám však žádné nebezpečí nehrozí. Strach plyne jen z toho, že jste bezbranní ve tmě s omezenou zásobou světla a často pořádně nevíte, co se po vás chce. 

Hádanky sice nejsou nijak obtížné, jejich vyřešení však většinou předchází momenty zmateného bloudění, než se vám jednotlivé indicie složí dohromady. Občasná setkání s příšerou představují téměř uvolnění, kdy do té doby jen tušené nebezpečí konečně nabere konkrétní formu. V akčních scénách budete proklínat jinak skvělé ovládání. Tady nestačí jen přijít ke dveřím a stisknout odpovídající tlačítko, musíte je nejprve uchopit a plynulým pohybem otevřít. Když za zády slyšíte blížící se monstrum a rezavé panty jen pomalu povolují, letí tepová frekvence prudce nahoru.

V čem Rebirth vyloženě exceluje, je prezentace hlavní postavy. Rozhodnutí udělat hlavní hrdinkou ženu, není jen úlitba společenským trendům, ale představuje hlavní motor zápletky. Nechci zde nic zásadního prozrazovat, ale věřte, že se dostanete do situací, které s běžným macho svalovcem prožít nemůžete. Několikrát jsem si dokonce vzpomněl na The Last of Us 2, i zde se totiž vaše postava nechová vyloženě racionálně a podléhá vypjatým emocím.

Pohled na mrtvoly a nepřítele hlavní hrdinku stresuje.

Po technologické stránce hra nezapře, že jde o dílo malého studia, přesto dokáže vypadat skvěle. Venkovní lokace jsou sotva průměrné, jenže většinou se budete pohybovat ve tmě, která dává vyniknout mistrovské práci se světlem. I bez ray tracingu na pohodlné hraní stačila 6GB GeForce 1060. Pokud vaše obrazovka zvládne udělat pořádnou černou, o grafiku se obávat nemusíte.

Příběh zabere nějakých deset hodin a je skvěle vygradovaný. Konec by se měl lišit podle toho, jak moc jste nechali hlavní hrdinku stresovat, ale nemohu to potvrdit. Závěr totiž nenabízí příliš prostoru pro interpretaci a neumím si představit, v čem by mohl být jiný. Až bude více času, stejně ho zkusím najít. Amnesia: Rebirth je totiž přes nedostatek originality hororový majstrštyk, který všem laciným napodobovatelům ukázal, kdo je tady králem.