Přiznám se, že jestli mě na Alien Syndrome něco neupoutalo hned od začátku, byl to příběh vyprávěný skrz několik statických obrázků. Dozvídáme se něco o lidské expanzi ve vesmíru a vyslání na průzkumnou misi. Fajn. Tvorba postavy probíhá poměrně rychle – nabízí se sice pětice povolání, nicméně jediná rozdílnost spočívá v jiném rozložení počátečních statistik a dovedností. V kostce se můžeme proměnit na experta na přežití, blízký boj, střelbu, výbušniny či žháře. Zkušenost z mnoha obdobných her zavelela zvolit styl na dálku, tedy klasické palné zbraně. Aniž bych tušil o co pořádně jde, ocitám se na palubě vesmírné lodi, či spíše továrny; nikde ani živáčka. Okolo mě poletuje malý robůtek, pomocník v boji, zároveň ale příruční batoh a stroj na vyrábění výbavy. První desítky virtuálních metrů se nesou v duchu seznamování se s ovládáním, které je rychlé a snadné. Postavička se pohybuje pomocí analogu, jedno tlačítko na střelbu, v případě ruční zbraně silný a slabý útok, nebojová část je řešena pomocí speciální obrazovky se záložkami.
Alien Syndrome je hra po všech stránkách nevyvážená.
První setkání s nepřítelem je opatrné, zatím nevím, co od hry očekávat. Za silné palby ustupuji dozadu a drtím několik červovitých stvoření. Z některých občas vypadne předmět – od lékárniček a energie pro štít, přes výbavu, po obdobu peněz. Pokud bych měl Alien Syndrome k něčemu přirovnat, jedná se o klasické akční RPG á la Diablo zasazené do vesmírných kulis. Systém hry je stále stejný, tj. kosíte zástupy nepřátel, sbíráte lepší výbavu, při přechodu na další úroveň navýšíte statistiky a investujete jeden dovedností bod. Základní statistiky určují kolik toho unesete, jak silné dáváte údery, rychlost pohybu a podobně. Dovednosti víceméně předurčují styl vašeho boje. Na začátku to je šumák, později se bez správně rozdělených bodů nevybavíte modernější zbraní či brněním. Padla zmínka o energetickém štítu – ten po aktivaci 
dokáže absorbovat značnou část zranění, ale vydrží jen chvilku. Výhodou je, že se sám dobíjí.
Vraťme se hezky zpátky ke střílení. Po několika desítkách mrtvých se mi kapsy přeplnily sesbíraným haraburdím, přišel proto čas oddělit zrno od plev. To, co nepotřebujeme, nemusíme vyhazovat, stačí to pouze rozložit na zdroje, které potřebujeme při výrobě vlastní výbavy. Letmý pohled na statistiky ukázal zvláštní nepoměr. Zatímco palné zbraně sotva překročily svůj rozsah zranění 1-3, mohl jsem u robota vyrobit hůl 1-20. Rozdíl v praxi byl neuvěřitelný. S palnou zbraní jsem opatrně ustupoval a kličkoval před jedovatými plivanci, s holí stačilo naběhnout mezi nepřátele a mačkat tlačítko pro silný útok. Osvědčila se i běžná finta s nalákáním okolních nepřátel, první nával šel v klidu přežít se zapnutým štítem a zbytek umíral v podstatě na jednu ránu. A to vše ve specializaci experta na palné zbraně, čímž se dostávám asi k největšímu problému hry.
Prostředí je fádní, stejně jako nepřátelé, kteří se dost často opakují.
Alien Syndrome je totiž hra po všech stránkách nevyvážená. Ve třetí úrovni jsem se již definitivně vykašlal na palné zbraně, vytvořil si novou postavu pro boj na blízko a spustil hru znovu. Situace se opakovala, pořádnou palnou zbraň aby člověk pohledal, zatímco slušná hůl se jednou za dvě úrovně našla. Slabší útok jsem prakticky nepoužíval, při silnějším se totiž hrdinka ohání dokola, čímž zasahuje i více nepřátel. Alien Syndrome při prvním hraní umožňuje hrát pouze na obtížnost normal, zbylé dvě se zpřístupní až po dohrání. Musím přiznat, že dost dlouho mi chyběl jakýkoliv pocit výzvy. Vše umíralo na jednu, dvě rány – největší gól byl, když na JEDNU ránu umřel i mini-boss. Pak přišel zlom – začal se objevovat nový druh nepřátel a obtížnost se skokově zvýšila nejméně o dva řády. Od téhle chvíle bylo nutné používat štít 
pravidelněji a hodila se i zásoba lékárniček, které jsem předtím už ani nesbíral, protože je nebylo kam ukládat. Hrát na blízko se rázem ukázalo jako nevýhoda.
Nevyváženost v kvalitě herních předmětů provází celou hru. Z bossů padají kvalitativně lepší kousky odlišené i barvou, bohužel dost často se stává, že v té době je lepší si ponechat novou obyčejnou verzi zbraně, než tu všemožně vylepšenou, ale slabou. Nepříjemné je, že ne všechny bonusy jsou kladné – klidně se tak může stát, že zbraň z bosse bude mít jen záporné vlastnosti. A také se může stát, že dlouho nebudete mít pořádnou zbraň pro svojí specializaci.
Prostředí je fádní, stejně jako nepřátelé, kteří se dost často opakují, později se odlišují třeba barvou. Grafické podání je trochu tmavší, což koresponduje s prostředím, v němž se hra odehrává. Náplň misí s hledáním klíčů občas oživí třeba 
útěk z lodi s časovým limitem či souboj s regulérními bossáky. Co dodat, Alien Syndrome patří do škatulky klasických akčních RPG a musím přiznat, že v některých momentech mě hra hodně bavila – z tohoto pohledu funguje, jak má. Z mého pohledu se ale Alien Syndrome rychle omrzí, určitá nevyváženost herních atributů také nepotěší – chtělo by to něco navíc. Pro fandy akčních RPG se nemusí jednat o spatnou volbu, v případě, že máte raději fantasy, odkážeme vás na principiálně stejné Untold Legends.
Hru zapůjčila firma Gamehouse.
