Cesta peklem není neobvyklý herní motiv. Ať už se jím klestíte s brokovnicí v ruce v Doomu, objevujete pekelnou mytologii starověkého Řecka v Assassins Creed Odyssey či doslova zažíváte peklo v Dark Souls, už to tu párkrát bylo. Tentokrát nepůjde ani o žádný poznávací pobyt, ani o akční řežbu, nýbrž o nejpekelnější párty, na které se klopí drinky jeden za druhým.
Titul Afterparty vyvinul relativně čerstvý tým z Night School Studio, které má dosud v portfoliu pouze jeden další významný titul: Oxenfree. Ten stanovil celkem jasný styl adventury se zaměřením na dialogy, kterého se autoři drží i v Afterparty. Ovšem zatímco Oxenfree je šikovný mix hororu s prvky nadpřirozena, Afterparty je spíše komedií plnou černého humoru s fantasy nádechem. Ale nebojte, na nějaké osobní drama také dojde.
Ujímáme se role hned dvou postav: Mila a Loly. Oba právě dokončili vysokou školu a na rozlučkové párty se pomalu připravují na svůj další krok do dospělého života. Jenže záhy se ukáže, že je tu jedna podstatná překážka. Ve skutečnosti jsou mrtví a párty je naopak jejich přivítáním v pekle. Mají ovšem pocit, že se tu stala nějaká chyba a do pekla nepatří. Existuje jedna cesta ven, a to pomocí toho, co jim jde nejlépe, tedy pitím. Musí však prokázat, že jsou v tom lepší než sám vládce pekla.
I v pekle alkohol rozvazuje jazyk
Styl hry je v podstatě totožný, jak jej znáte z Oxenfree. Chodíte po mapě pomocí směrových kláves doprava nebo doleva a sem tam vybíráte jednu ze dvou či tří možností, jak vést právě probíhající dialog. Až na pár miniher jako taneční soutěž, ve které opakujete po soupeři sekvence tlačítek, nebo beer pong, kde házíte míčkem do plastových kelímků, je to co do ovládání v podstatě vše.
Dialogy obzvláštňujete pitím různých alkoholických drinků. Standardně jsou na výběr během konverzace dvě možnosti jak odpovědět, ovšem když máte v ruce drink, napitím se odemknete třetí možnost. Ta odpovídá podle toho, zda jste si dali panáka na kuráž, flirt nebo třeba na to, že budete mluvit jako pirát. Drink ovšem nemáte v ruce vždy, někdy musíte absolvovat konverzace střízliví.
Recepty na jednotlivé nápoje, které zpravidla obsahovaly nějakou pekelnou přísadu (lidské oko, koňská krev a podobně) mě bavily, stejně jako způsoby, jakými to ovlivnilo osobnost Mila nebo Loly. Zároveň se mi zdálo, že ať už si vyberete jakýkoliv, výsledek bude mnohdy velmi podobný, jako byste nepili vůbec. Jsou postavy, u kterých si výběrem správného pití „šplhnete“, ovšem vliv na celkový průběh hrou to v podstatě nemá.
Jak už jsem zmínil, hlavní postavy jsou hned dvě, mezi kterými ovšem nemůžete kdykoliv libovolně přepínat. Párkrát během hry si můžete vybrat, kdo povede danou scénu, ovšem ve zbytku zkrátka ovládáte toho, koho vám hra sama přidělí. Favorita bych vybíral těžko, protože Afterparty stojí spíše na vedlejších postavách. Milo a Lola v podstatě spadají do kategorie všech ostatních postav, se kterými jsme se setkali už v Oxenfree: mladí lidé, kteří v sobě dusí spoustu vnitřních problémů a nejistot. O to víc mě bavila upovídaná taxikářka Sam či váš osobní démon Wormhorn, zajímavá byla i osobnost samotného Satana.
Pocit, že vaše rozhodnutí ovlivňuje v různých aspektech příběh, máte celkem často, zejména kvůli Wormhorn, která prakticky pokaždé po nějaké větší volbě začne škodolibě vyčítat to, že jste nezvolili druhou možnost. Jenže s postupem hry na vás začíná tak trochu dopadat dojem, že stejně to celé nakonec rozlousknete jedním klíčovým dialogem, ke kterému se dostanete tak jako tak. I v Oxenfree přitom konec hry ovlivňovalo více dílčích voleb a celkově jsem měl pocit, že jsem si ho sestavil sám. V Afterparty bohužel tento pocit chyběl.
Po příběhové stránce tak je rozhodně o co stát, ovšem nakonec mě bavily hlavně vtipné momenty, jako znuděný démon-úředník, který vyvolává hříšníky a stroze jim popisuje, že každý den od devíti do pěti jim budou lámat kosti a viset na laně pověšeni za genitálie, ovšem jen pokud bude příznivé počasí. Démoni si berou dovolenou, navzájem se peskují kvůli nevyplněným formulářům a nakonec se všichni „po šichtě“ spolu opijí v nejbližším baru.
Vedle toho zde narazíte na parodii sociální sítě Twitter (zde se jmenuje Bicker), kterou si můžete v herním menu libovolně pročítat. Až na jednu výjimku ovšem nemá žádný praktický efekt, vyjma vašeho pobavení. Pekelný černý humor se mi každopádně po celou dobu hry neokoukal a nakonec byl asi větším hnacím motorem než samotný útěk z pekla.
Neskákej mi do řeči
Jestli bych zpětně něco vyčetl předchozímu dílu Oxenfree, je to trochu nepovedený koncept volby odpovědí během dialogu, které prakticky okamžitě po výběru přerušily zrovna mluvící postavu. To už se v Afterparty nestává, vaše postava vždy hezky vyčká, něž ten druhý domluví. Navíc mi přišlo, že na odpovědi máte více času. I zde samozřejmě platí ono „Telltale“ pravidlo, že mlčení je také odpověď („silence is a valid option“).
Jenže sem se zároveň i přimíchávají technické chyby, které mě zase trochu vytrhly z dojmu, že už má Night School Studio herní dialogy vypilované. Kupříkladu kdykoliv jsem si během konverzace sedl za bar na objednání drinků, celý rozhovor se tím přerušil a dál už nepokračoval. Zároveň se mi také jednou stalo, že se rozjela konverzace, a místo možnosti odpovědět jen postavě visela bublina s poslední řečenou větou a nešlo se jí zbavit jinak než restartováním hry.
Přidejme si k tomu fakt, že taxíku, ve kterém vás Sam vozí, občas trochu „škytne“ textura a při odjezdu z místa se na malý moment překlopí do vertikální polohy a hra se na určitých místech i přes své celkem nízké nároky na grafiku sem tam nehezky zaškubala. A to bych si dokázal představit, že by s Afterparty při řádné optimalizaci nemusely mít problém ani smartphony.
Když už je řeč o grafice, stylizace se vcelku povedla a ačkoliv mám pocit, že použití více 3D textur než jen pro postavičky hře spíše uškodilo (předchozí Oxenfree bylo až na postavičky kompletně 2D), i tak je peklo velice pěknou podívanou. Projdete se nejenom po pekelných barech a klubech, ale i po významných pekelných „památkách“. Ze všeho čiší správná atmosféra nočního života plná neonů, reklam a postávajících pekelníků, kteří spolu rozprávějí, zírají do smartphonů a pokuřují či zvrací v uličce vedle baru.
Čekal jsem víc
Vzhledem k tomu, že je Afterparty teprv druhým „větším“ titulem od Night School Studio, nemohu se zbavit dojmu, že po velmi povedeném Oxenfree měli autoři našlápnuto k něčemu ještě lepšímu. Oproti Oxenfree jsou zde navíc minihry, variabilita hratelných postav, ozvláštnění v podobě výběru pekelných drinků či pročítání sociální sítě. Přesto mám pocit, že je Afterparty spíš změnou k horšímu.
Odpustil bych hře těch pár technických chybek či to, že by autoři udělali lépe, kdyby se peklo částečně nesnažili modelovat ve 3D a raději zůstali u zcela 2D stylizace. Ovšem velice mě mrzí dvě věci: krátká hrací doba a celkové směřování příběhu, u kterého už nemáte tak silný pocit, že si jej upravujete zcela podle sebe. Hra sice sem tam zamotá hlavu v tom, že rozhodnutí vypadá celkem důležitě, ale nakonec na spoustě z nich nezáleží.
Afterparty jsem stihl dohrát za zhruba pět a půl hodiny a ačkoliv mám pocit, že bych dovedl projít hru ještě minimálně jednou s odlišnými výsledky, tak mě to vlastně ani moc neláká. Vše nicméně trochu uvádí na pravou míru cena titulu, která činí 16 eur, tedy asi 400 korun. Jsem si navíc celkem jistý, že Epic Store, na kterém je hra exkluzivně, ji určitě brzy ještě zlevní. Pokud na ni narazíte v rámci nějaké slevové akce třeba pod deset eur a předchozí Oxenfree se vám líbilo, nebude Afterparty vyloženě špatnou volbou. Jinak ji můžete s čistým svědomím vynechat.
