Advance Wars: Dark Conflict – černá je dobrá

Připadají vám šachy moc abstraktní a u stříleček zase máte pocit, že mozek nezdravě strádá? Dejte šanci Pokročilým válkám.

Advance Wars: Dark Conflict

Málo platné, v muži, potažmo klukovi, je válčení, jak by řekl Bohumil Hrabal, jako v koze. A na dětské války se postupem času stali uznávanými experty vývojáři z Intelligent Systems. To je samozřejmě poněkud kontroverzní poslání – viz. infobox – nicméně samotnou produkcí videoher se problém nevytváří, jí se problém zrcadlí: zatvrzelí mravokárci a apokalyptici nechť si prohlédnou v muzeu dřevěné husary z doby Boženy Němcové. A dlužno říci, že IS jsou v tom zrcadlení čím dál zručnější, což je nakonec ku prospěchu všech.

Motocyklisté na sajdkáře vypadají moc hezky, ale jsou to jen rychlejší pěšáci.

Pro toho, kdo dosud neměl se značkou tu čest: Advance Wars jsou sérií válečných tahových strategií pro handheldy Nintenda, přičemž jde o sub-sérii širší rodiny Nintendo Wars s kořeny sahajícími až k osmibitům. Bitvy se odehrávají na klasickém čtverečkovém roštu, který sice není vidět, ale lze si ho kdykoli vyvolat a navíc je všechno v „krajině“ včetně bojujících jednotek dohranata, takže s vyměřováním postupu nejsou žádné problémy. To zajisté není nic dvakrát zvláštního. Otázka ale zní: kolik znáte na handheldech tahových válečných strategií? A v kolika z nich je potřeba doplňovat vozidlům palivo a munici? Jinými slovy: AW od počátku nadchly hráče lakonickým realismem, byť v nepokrytě infantilních kulisách. Hrdiny byly děti, jejichž velitelské pozice v bojujících armádách se nijak zvlášť neřešily. Příběh se neřešil už vůbec, stačilo, že měl nepřítel ošklivý obličej, vydával vzteklé skřeky a vytrvale se snažil škodit. To se ale postupně mění a Advamce Wars: Dark Conflict jsou na této cestě dalším nadějným krokem.

Tentokrát autoři opravdu do scénáře trochu zainvestovali, zvlášť zpočátku to vypadá hodně slibně. Zemi zasypaly meteority a obrátily civilizaci v trosky. Vzedmutý prach zakryl slunce a po tomto temném, zničeném světě se nyní potulují polovojenské tlupy, neuznávající nic než právo silnějšího. Prostě klasická post-katastrofárna. Takže byste zajisté mohli pokračovat sami - ano, velmi správně: zničehonic se v tomto pekle na zemi vynoří MUŽ, čestný a statečný, kombinace Mirka Dušína a Old Shatterhanda, a začne vracet světu řád a mír. Jeho jméno je O´Brian – kapitán O´Brian. Dlužno říci, že O´Brian je světlejší stránkou příběhu, není to totiž žádný Kevin Costner, nýbrž opravdu sympatický chlapík, nepatetický a neokázalý, toliko nepravděpodobně obětavý a odpouštějící. Čtenáři Mayovek si zopakují zoufalství, jež se jich vždycky zmocňovalo, když se Old Shatterhand nepoučitelně nechával balamutit nenapravitelnými darebáky, místo aby jim rovnou zakroutil krkem. Kupodivu je kapitánovo prosté dobro zpočátku docela působivé a člověk si skoro říká, že by se měl sám polepšit, leč naneštěstí opakování není matkou moudrosti, nýbrž otupění.

Když uniformovaného světce posedmé podrazí slizký starosta a ramboidní bandita Drakov si s duchaplnými slovy „gaaaarrrrgh“ a „har har har“ podesáté sežene novou armádu, už to nějak není ono a polepšení se opět odkládá na neurčito. Ke všemu je děj kořeněn přísadami sporné přidané hodnoty. Láska kadeta Eda k tajemné manga dívčině bez paměti? Budiž. Ale „rostlinný virus“, způsobující, že děti obrůstají květy a „prosí, aby někdo zkrátil jejich utrpení“?! Ugh, uhm, pokus o poetické podobenství? To ale zdaleka není jediná bizarnost titulu. Zajímavé je i třeba to, s čím nepřítel, bandita, táhne do boje. Nejsou to snad – no ovšem, jsou to ruské tanky T34 a o dvě generace mladší vrtulníky Mi-24! A čímpak to ta zlá pěchota střílí? Ano, jsou to samopaly Špagin vz. 41 s bubnovým zásobníkem! A copak to mají ti lotři na sobě? Nejsou to čirou náhodou typické ruské uniformy, až na to, že v černé barvě – zlo je černé – do níž jen tak mimochodem komunisté navlékali i u nás „nepřátele lidu“? O tom, jak americky vypadají „ti hodní“, nemluvě.

Člověku se vyplatí uvažovat, jak by asi co fungovalo ve skutečnosti.

Samotné bitvy jsou ovšem pravým opakem příběhu, tedy stále mimořádně zábavné. Jediný malý háček spočívá právě v onom slově „stále“. Pokud jste hráli některý z předchozích dílů, budete jako doma, což má tu nevýhodu, že člověk netouží v jednom kuse po tom, být doma. V dějinách série se tak kromě ovládání mění především typy nasazovaných jednotek, aniž by to mělo na hratelnost výraznější vliv. Vlastně to na ni nemá vliv vůbec žádný – motocyklisté na sajdkáře vypadají moc hezky, ale jsou to jednoduše jen rychlejší pěšáci. Mohou i obsazovat města tradičním udusáváním paneláků. Čili se příště nejspíš dočkáme ozbrojených cyklistů coby mezičlánku mezi motocyklisty a těmi, co jen běhají po svých. Mega Tank se zase svým designem á la bitva na Sommě 1916 vyjímá ve hře mimořádně divně a platí na něj z pozemních zbraní jen protitankové dělostřelectvo, které je tu zjevně opět hlavně kvůli němu – takže příště se těšme na řopíky kontra plamenomety, juch.

Umělá inteligence je věc ošidná. Nepřítel má například protiletadlový raketomet obklopený tanky, takže se k němu s bombardérem nedostanete - třebaže se v realitě letadlo pohybuje v prostoru, v AW „létá“ v ploše. To ale není něco, co bych haněl – naopak, říkám si, jak program slušně „myslí“: nemohu vybombardovat tanky, protože by mě sejmul raketomet v jejich středu, ale nemohu ani vybombardovat raketomet, protože se k němu nedostanu přes tanky. Leč ouha – vzápětí některý z tanků soupeře poslušně uhne, abych mohl důvtipnou obranu v pár tazích nechutně snadno rozvrátit. Díky podobným úletům projdete prvními deseti misemi jako nůž máslem, aby vám však postupně tuhnul posměšný úšklebek na rtech. Předčasně odepisovaná AI vám předvede, zač je v Pardubicích perník a naučí vás úctě. Později se i při celkem drobných taktických chybách blitzkrieg rychle mění v zákopovou přetahovanou a z válečného umu náhle skoro nechybujícího handheldu člověka polévá pot. Bravo!

Postupem času prostě taháte za čím dál kratší konec provazu, nicméně i nováček si praxí vytvoří rejstřík účinných triků, o zkušených harcovnících nemluvě. Přitom se nezřídka přistihnete, jak dospíváte k podobným závěrům jako skuteční vojenští teoretici. V reálu je třeba známo, že pěchotní miny jsou konstruovány tak, aby nezabíjely, nýbrž trhaly nohy. To z toho důvodu, že voják bez nohy, případně obou, už si stejně nezaválčí a navíc ho dva další budou muset táhnout do bezpečí. Tím se vyřadí z boje hned tři najednou, zatímco zabitého by třeba, syčáci, šli pohřbít až po bitvě. Kromě toho pak invalida šíří hrůzu všude, kde se objeví, takže výhody zmrzačení vojáka ve srovnání s jeho zabitím jsou nevyčíslitelné: homo sapiens sapiens je koumák, co? To jsem ale už trochu odbočil.

Nohama na zem

Gamesy jsou jedna věc a skutečnost druhá. Článek 38 Úmluvy OSN o právech dítěte – u nás jde aktuálně o předpis 104/1991 Sb. – říká v odstavci 2 jasně: „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, činí všechna proveditelná opatření k zabezpečení toho, aby se osoby, které nedosáhly věku patnácti let, přímo neúčastnily bojových akcí.“ A odstavec 3 doplňuje: „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zdržují povolávání do svých ozbrojených sil osob mladších patnácti let.“ Navzdory těmto krásným slovům se současný počet dětských vojáků ve světě odhaduje na 200 až 300 tisíc. Zatímco se děti bohatého světa rozčilují kvůli prohrané mapě, jinde skutečně krvavě bojují: především v Africe (100 tisíc), Asii a Latinské Americe. Není divu, že Intelligent Systems ubrali páru a v Dark Conflictu nedospělých hrdinů radikálně ubylo.

Zakázané, ale všude rozeseté pěchotní miny ve hře zatím nejsou, nicméně právě v AW je analogicky mým oblíbeným trikem pro boj s přesilou překážet nepříteli jeho vlastními pochroumanými jednotkami, místo abych je likvidoval a pouštěl si tak silné posily k tělu. Není větší potěšení, než šít dělostřelectvem do fungl nových tanků soupeře přes neprostupnou hradbu jeho vlastních vraků, jejichž HP ale není na nule, takže se nemohou nahradit těmi novými. Podobná legrace je po vzoru statečného Ivana ucpat vlastními vozidly – vzhledem ke 2D paradoxům lze použít i třeba vrtulník ve vzduchu – továrny protivníka, nelze-li je zrovna obsadit pěšáky, takže soupeř nemůže nic vyrábět, třebaže se topí v penězích, a tak dále. 2D nelogičnosti jsou ale spíše okrajové a člověku se vyplatí uvažovat, jak by asi co fungovalo ve skutečnosti – to je nepopiratelná přednost celé série.

Hra nabízí i bohatý multiplayer a to tří základních typů: multiplayer na jediné konzoli, wireless multiplayer a Wi-Fi multiplayer. Na jedné konzoli si mohou zahrát až čtyři hráči, kteří si předávají hru z ruky do ruky. Rovněž wireless multiplayer umožňuje změřit síly až čtyřem soupeřům, každý ovšem musí mít vlastní konzoli a cartridge. A konečně ve Wi-Fi multiplayeru si to můžete rozdat s jedním náhodným protihráčem na druhé straně zeměkoule – také ale s kamarádem pomocí zadání přátelského kódu: pak lze nastavit více parametrů utkání, jako například počasí nebo délku boje. Při souboji s náhodným protivníkem si volíte výši jeho schopností, případně lze vše ponechat náhodě. Map pro všechny typy multiplayeru jsou desítky a kromě toho si v editoru snadno vytvoříte vlastní.

Hudba je sice dynamická, ale pro náročné přemýšlení zcela nevhodná. Pustil bych Kasparovovi při turnaji do uší ryčný poprock a ať se, frajer, ukáže. Dohromady však všechny drobné výtky sklání hlavu před kvalitou bojového jádra hry. Tohle prostě – zase – musíte mít.