Ace Combat je něco jako Need for Speed pro fanoušky stíhaček. Díky parádní prezentaci a detailním modelům musí zákonitě zaujmout všechny fanoušky letadel, k simulaci jejich ovládání ovšem přistupuje hodně volnomyšlenkářsky. Čímž chci kulantně naznačit, že kromě pompézního vizuálu nemá hra s realitou prakticky nic společného. Stejně jako se v NFS zatáčí skrze opírání se o svodidla a čelní náraz do protijedoucího vozidla představuje maximálně pár sekund zdržení, tak tady po sobě stíhačky metají rakety po vyšších desítkách kusů, a když si v zápalu boje lehce „křísnete“ o zem, až tolik se neděje.
Je to prostě arkáda jako vyšitá. A pokud přistoupíte na její pravidla, je úplně boží!
Ace Combat je něco jako Need for Speed s letadly. S realitou nemá nic společného, ale je proklatě zábavný.
Číslovka 8 v názvu hry může na nováčky působit trochu odpudivě, málokdo rád nasakuje do takto rozjeté série. Ale nebojte se, tady opravdu nejde o raketovou vědu. A to navzdory tomu, že zdejší scénář je daleko propracovanější, než byste od podobné hry asi čekali, předělové filmečky mezi misemi nabízí hodiny víceméně kvalitních dialogů.
Osobně jsem si poprvé pustil Ace Combat až skrz jeho předchozí díl (naše recenze) v rámci přípravy na letošní Gamescom. Jedinou další „nalévárnou“ pro mě byl propagační miniseriál s Joshem Brolinem v hlavní roli, který mě ovšem do místních reálií zasvětil dostatečně, a i když původní díly neznám, necítil jsem se nijak ochuzen.
Příběh se odehrává na fiktivní planetě Zemi, která má sice úplně jinou geografii a politické rozložení, jinak tam ale vše funguje stejným způsobem jako u nás.
Hra se odehrává na fiktivní planetě s fiktivními národy, stroje jsou ale skutečné.
Hrajeme za jednoho z hrstky přeživších elitních pilotů napadené federace FCU, který po padlém kolegovi přejímá titul „Křídla z Theve“ a stává se tak nechtěně symbolem válečné propagandy. Stejně jako u slavného Ducha Kyjeva (nebo chcete-li Kyjevského přízraku) tak není vaším úkolem jen plnit bojové mise, ale zároveň se stáváte hrdinou pozvedávajícím morálku napadeného národa. A když zemřete – nevadí, nikdo se to nedozví a vaši roli převezme zase někdo jiný.
Příběh je typicky japonsky přepálený a kýčovitý, dává ale jinak velice přímočaré akci potřebný kontext. I když je ve hře spousta filmečků, ve kterých klábosíte se členy své letky, děj se skrz bohaté dialogy posunuje především přímo v průběhu samotných misí. Což je tedy poněkud náročné sledovat – přes bojovou vřavu neslyšíte rádiové přenosy a stíhat číst titulky, když kolem vás létají projektily, také není úplně snadné. Čímž se konečně dostáváme k tomu hlavnímu, což je samotné létání.
Sice jde o přímočarou arkádu, ale příběhu je tu opravdu hodně. Všechny animace lze přeskočit, ale byla by to škoda.
Kampaň je rozsekaná zhruba na třicítku samostatných misí, jejichž náplň je velmi pestrá.
Na základě brífinku si nejprv budete muset vybrat letadlo a zbraně. Jinak budete postupovat, když máte za úkol vybombardovat nepřátelskou základnu, a jinak, když máte třeba narušit letecký transport. S průchodem kampaní si postupně odemykáte další a další stroje, které jsou do detailů vymodelované podle svých skutečných vzorů. Tady odvedli autoři obrovský kus práce a všechny své nasbírané kousky si můžete do detailů prohlížet v hangáru, podobně jako třeba odemčená auta v Gran Turismu.
Vybavit můžete i své umělou inteligencí ovládané kolegy (naštěstí lze vše automatizovat, takže v menu nemusíte trávit dlouhé minuty) a pak se jde na věc. Většina misí už začíná ve vzduchu, i když ale musíte vzlétat nebo přistávat, stačí se pouze koukat správným směrem a přidávat nebo ubírat „plyn“. Hra je ryzí arkáda, kdy několikatunové stroje v nadzvukové rychlosti ovládáte kvedláním levého analogu, na vzdušné souboje pak stačí pár tlačítek. Pravidla jsou velmi přístupná a až teprve v průběhu času se naučíte pokročilejší manévry, které vám aspoň trochu zprostředkují pocit, že nehrajete v automatové herně osmdesátých let.
Každou misi si můžete vychutnat zpětně díky filmovým „replayům“.
Klíčem jsou samozřejmě souboje opírající se o naváděné rakety. Trefit někoho palubním kanónem je úplné sci-fi, naštěstí má zde (na rozdíl od reality) každé letadlo v zásobě cca 120 protivzdušných raket. A k tomu ještě několik desítek těch speciálních, ať už jde o naváděné bomby, torpéda nebo třeba úhybné světlice. Samozřejmě i naváděným raketám se dá vyhnout, takže klíčovým prvkem soubojů je snažit se dostat do co největší blízkosti a shodné osy s nepřítelem.
Takhle napsáno to zní možná složitě, ale nebojte, jde opravdu o ryzí arkádu, kdy v průběhu mise sundáte klidně několik desítek nepřátelských letounů.
Co mě na hře vyloženě fascinovalo, je, jak variabilně se svojí jednoduchou premisou dokáže nakládat. I když děláme neustále to samé, každá mise je vlastně úplně jiná. Máme tu ryzí řežbu, kdy se do sebe pouští několik letek najednou, ale i tiché stealth mise, během nichž se musíte vyhýbat radarům. Ochranu konvojů následuje intenzivní bombardování, během nějž nesmíte překročit danou výškovou hranici, nechybí samozřejmě ani souboje s bossy. Na vyšší obtížnosti je Ace Combat pořádně tuhý, na druhou stranu za každé situace férový. Několikrát se mi stalo, že jsem naštvaně hodil ovladač do kouta, jen abych se po pár minutách zase vrátil a zkusil to s jiným vybavením a taktikou. Mise mají v průměru 25 minut a díkybohu obsahují několik záchranných checkpointů, na základě svého konání jste pak odměňováni finančními prostředky.
Ty můžete využívat i v multiplayerové části bohaté na různé módy, v době recenzování ale byly servery úplně prázdné. Po oficiálním vydání je určitě vyzkouším, ale na rovinu – těžiště hratelnosti vězí v příběhové kampani.
Kterou by si podle mého měli vyzkoušet i lidé, kteří k tomuto žánru nemají vůbec žádný vztah. Sám jsem nejlepším příkladem, můj vztah ke stíhačkám začíná a končí u filmové série Top Gun, přesto poslední dny trávím přilepený k obrazovce do dlouhých nočních hodin. Ace Combat 8 je ryzí zábava, poctivá střílečka, která si na nic nehraje. Devadesátky, jen v moderní grafice. Nebojte se toho!
