Ace Combat 6: Fires of Liberation

Šestý díl letecké série Ace Combat nabral kurs směrem k Xboxu 360. Na kvalitách mu to ale pranic neubralo.

Ace Combat 6: Fires of Liberation

Přiznejme si hned v úvodu, že s leteckými hrami to na konzolích příliš vábně nevypadá. Máme tady sérii Ace Combat a to je zhruba tak všechno. Ubisoft se sice snažil se svými Blazing Angels, ale přestože kvality těchto her rozhodně nebyly nijak katasrofální, asi jen těžko bychom je mohli označit za špičkové zástupce žánru. Sem tam se objeví nějaká ta vlaštovka jako například Secret Weapons Over Normandy, ale celkově to zkrátka za moc nestojí. Proto tedy vždy potěší, když se na trhu objeví nový Ace Combat.

Celá série se velmi úspěšně etablovala již na úplně první PlayStation a její spanilá jízda pokračovala i na PS2, přestože by leckdo mohl namítnout, že její pozice je na úrovni jedookého mezi slepými. Nicméně tak či onak, Ace Combat se do povědomí hráčů zapsal jako jeden ze stavebních kamenů konzolí od Sony, i když asi jen ti největší fandové by mluvli o kamenu základním. O to více tedy překvapí skutečnost, že šestý díl vyšel jen a pouze pro Xbox 360. Časy se holt mění.

Další zajímavou novinkou je i propracovanější příběh.

Naštěstí se ale nemění přístup tvůrců z Namca, protože Ace Combat 6 nezaostává za svými předchůdci vůbec v ničem. I když na druhou stranu se nedá říci, že by se jednalo o kdovíjak zásadní skok. Pokud ale hledáte nějakou kvalitní leteckou hru, nemůžete v tomto případě zkrátka sáhnout vedle. Třeba již jen kvůli grafice, která byla již na PS2 na velmi vysoké úrovni, takže si jistě dokážete představit, jak krásně nyní hra ještě prokoukla díky vyššímu rozlišení a vyššímu výkonu nového hardwaru. Na první pohled ohromí v prvé řadě krásné kouřové efekty po odpálení raket, které jsou snad až předimenzované, a působí tak skoro až komixově. Země pod vámi sice taky není odbytá, ale na první pohled až tolik nezaujme, protože je vcelku daleko a hezky byla zpracována již na PS2. Tedy v případě, že se nejprve vrhnete na tutorial. Pokud ale skočíte rovnou do první mise, vyrazí vám dost možná oblast pod vámi dech. Když se totiž kouknete dolů, rozprostírá se tam opravdické nefalšované město. Žádný shluk několika domečků a mezi nimi pojízdná prodejna, ale regulérní velkoměsto, k jehož popisu se v první okamžik nabízí tvrzení, že se táhne „z jedné strany na druhou“. Prostě krása. Časem se to sice stejně jako všechno ostatní na světě okouká, ale první dojem je úžasný.

Další zajímavou novinkou je i propracovanější příběh. Točí se sice klasicky okolo toho, že jedna fiktivní země napadla druhou, čímž pádem se musíte do akce vložit i vy coby vjenský pilot, ale je vidět, že i na tuto letitou klasku se dá nabalit slušná story, zde vyprávěná prostřednictvím moc hezky vypadaících CGI sekvencí. Kdybyste tedy nevěděli, jakou hru máte v mechaice vašeho Xboxu, a viděli pouze intro, možná byste ani netipovali, že se jedná o leteckou akci. Maminka sedí na zahradě a její dcera nastupuje do školního autobusu. Jedou totiž se třídou na výled do místního chrámu, takže nafasovat svačinu a hurá do pryč. Od jejich domku je krásný výhled na velký most přes zátoku, po němž se k chrámu jede. Netrvá ale dlouho a na nebi se objeví cizí bombardéry a sejmou jak most, tak chrám. V tu chvíli tedy začíná příběh o válce a několika různých osobách, které v první chvíli nemají nic společného. A taky o jednom pilotovi.

Když nebe hoří v plamenech, jste obvykle rádi, že stíháte mířit a k tomu si ještě „hlídat šest hodin“.

Jistě, zní to docela pateticky, a patosu se hra úplně nevyhnula (hlášky typu „naše země patří našim lidem“ autmaticky tlačí vaše oči do pohledu v sloup) ale snažíme se tím naznačit, že Ace Combat 6 není pouze o jakýchsi povinných vycpávkách typu „nepřítel se blíží ze severu, je potřeba ho rozmetat na hadrocucky“ nebo „rozmetali jsme ho sice na hadrocucky, ale ještě musíme zničit jeho lodě“, ale že se snaží tomu všemu leteckému běsnění dát nějaké velmi rozumné příběhové pozadí. A nutno říci, že se mu to docela daří, zejména tedy v prvních okamžicích, kdy něco takového ani přes zkušenost s minulými díly nečekáte. Například v Ace Combatu 5 se hrou rovněž táhla slušná příběhová nit, ale se šestým dílem se to nedá ani srovnávat.

A proč se o „pitomém“ příběhu rozepisujeme tak obsáhle? Inu proto, že zaprvé se opravdu jedná o něco nečekaného a zadruhé proto, že po hratelnostní stránce se toho od posledně zase až tak moc nezměnilo. Létáte si v oblacích a sestřelujete vše, co vám přijde pod mířidla. Po úspěšném splnění každé mise shlédnete její hodnocení, získáte přístup k novým letunům či zbraním a letíte do mise další. A tam zase střílíte, uhýbáte a rozdáváte příkzy wingmanům. A tak pořád dokola.

Cennou devizou série vždy byla skutečnost, že se hra dobře ovládá, a tudíž je přístupná široké skupině hráčů. O kdovíjak drsné letecké simulaci tak sice tím pádem nemůže být ani řeč, ale zato se dá hodně řečí nadělat okolo vyladěné a zábavné hratelnosti. Hra dokonce nabízí i ovládací schéma pro naprosté začátečníky, kdy pohyb letounu ovládáme prakticky pouze levou analogovou páčkou, takže pokud jste slyšeli od PC kolegů zprávy o tom, jak se ve Flight Simulatoru zřítli jen proto, že zapomněli zasunout podvozek, respektive provést nějakou jinou „zbytečnost“, pak můžete obavy směle hodit za hlavu. Je ale možná škoda, že v samotné hratelnosti se toho od minulých dílů příliš nezměnilo, ale na druhou stranu, proč měnit něco, co funguje? Vítězná sestava se prostě nemění. Nehledě na to, že vlastně ani nevíme, kam bychom chtěli, aby se hratelnost série posunula, protože příklon k drsnější simulaci by už byla nuda a naopak příklon k arkádě by značce ubral na váženosti. Ku cti hře je ale potřeba říci, že ačkoliv se na první i druhý pohled zdá víceméně stejná jako předchozí díly, je zde díky vyššímu výkonu konzoleprakticky všeho více, zejména tedy letadel na obloze. A takový online mulťáček až v 16 lidech, to je taky moc fajn novinka.

Trocha místopisu

Možná to víte, možná ne, ale svět Ace Combatu je až neskutečně propracovaný, co se týče místopisu. Respektive, není to zas až tak něco extra, ale u her, kde se spolu střetávají vždy zcela fiktivní země by člověk asi nečekal, že bude disponovat i vlastním „glóbem“, na němž všechny z dosud válčících zemí mají svou přesně stanovenou polohu. Ostatně, důkazem budiž třeba tato mapa. V Ace Combatu 6 Federativní Republika Estovakia napadla Republiku Emmeria, přičemž prvotní útok byl veden na hlavní město Gracemerii. Obě země se nacházejí zhruba v místech, kde na našich mapách vídáme Kanadu, přestože názvy oceánů naznačují spíše Kamčatku.

Jediné, co bychom tak hře vytkli, je občasná a již víceméně tradiční dezorientace. Když nebe hoří v plamenech, jste obvykle rádi, že stíháte mířit a k tomu si ještě „hlídat šest hodin“. Do toho ale každou chvíli přijde nějaká hláška ve vysílačce. Problém je ten, že pokud nevládnete angličtinou zcela dokonale, asi nebudete rozumět úplně všemu a hlídat si titulky je poněkud ošidné. Musíte totiž spustit z očí váš aktuální cíl, abyste zjistili, že jeden z parťáků hlásil, že se mu utrhnul knoflík na bundě. Jenže hned po tom může přijít pokyn, jenž je poměrně zásadní pro daší průběh bitvy a jehož přeslechnutí se teoreticky může rovnat restartu mise. Není to nic nepřekonatelného, ale je to zkrátka takové podivně nepříjemné, když nevíte, jestli děláte to, co máte.

Z předchozích dvou odstavců by se tak mohlo zdát, že Ace Combat 6 za pořízení třeba ani nestojí. To je v jistém smyslu i pravda, pokud vám jde pouze o to létání. I přesto byste se ale mohli nechat zlákat krásnou grafikou. Z hlediska hratelnosti se tak jedná jen o mírně přeleštěné předchozí dva díly, ale díky výborně podanému příběhu dokáže Ace Combat hodně dobře vtáhnout i pošesté.

Hru zapůjčila firma Gamehouse.