|
|
Vydání oficiální demoverze hratelné pouze po síti (především pak internetu) rozdělilo hráče na dva názorové proudy. Ti první hru odsuzují, vesměs za grafické ztvárnění, druhá skupina nový počin Pterodon Software naopak chválí. Pojďme se společně podívat na jednotlivé aspekty hry.
Předně – o co jde? Sám název prozrazuje, že zavítáme do Vietnamu zmítaného válkou mezi americkými a komunistickými vietnamskými ozbrojenými silami. Zaměříme-li se na demoverzi a necháme-li stranou politiku, příběh a rysy hry jednoho hráče, jimiž se hra již vbrzku pochlubí, nabízí se tři herní režimy. Hra po internetu využívá služeb GameSpy Arcade (nic si instalovat nemusíte) a dlužno podotknout, že okamžitě naleznete server, kam se připojit. Zbývá zvolit si jeden ze tří typů hry – deathmatch, ATF a boj o vlajku. Deathmatch reprezentuje klasiku, kdy všichni bojují proti všem, přičemž se snažíte, abyste
to byli právě vy, kdo zůstane nejdéle naživu. V případě boje o vlajku se hráči rozdělí na dva týmy – jenom podotýkám, že mapa ve svém maximu disponuje až 32 hráči – které usilují o soupeřovu vlajku. Poslední dostupný režim, ATF, opět spoléhá na tradiční rozdělení týmů, přičemž US Army se snaží ochránit pilota a dovést ho na stanovené místo, zatímco Vietkong vyvíjí aktivity přesně opačné – jejich cílem je pilota zabít. Po připojení k otevřené hře si vybíráme, na ke které straně se přidáme, následně volíme profesi a zbraň. Demoverze obsahuje opět klasiku – odstřelovače a pěšáka (na obou stranách) s příjemnou možností omezeně si svého vojáka obléci do různých uniforem.
Prvních pár her, během kterých můj voják neustále padal k zemi a umíral, aniž bych tušil, kde vůbec stál strůjce výstřelu, mi přišlo o ničem. Běžet džunglí, nikde nikdo, najednou rána a smrt. Později, po přehodnocení vlastního přístupu, přišla na řadu jiná strategie. Zběsilý a chaotický běh vystřídalo schovávání se za kameny, porosty a překážkami, větší opatrnost, načež džungle vydala 
svá tajemství – zdaleka totiž nebyla tak pustá, jak jsem se původně domníval. Poučen z předchozích nezdarů jsem využíval přirozených obraných objektů, tj. skal, více se soustředil na okolí, postupně se proplížil směrem k nepřátelským stanovištím, načež přišla má chvíle. Za křovinami se krčil nepřátelský voják Vietkongu s typickou čapkou z rýžového papíru na hlavě – rychle zamířím na hlavu, výstřel, nepřítel padá k zemi. Skvělý pocit. Náhle se ozývá střelba, zásah, nemám zdání odkaď, avšak vím jediné – musím okamžitě pryč. Chaoticky běžím pryč stále se snažíc krýt se. Šelest kulek ustává. Rozhlížím se, když tu se mezi stromy mihne postava, nepřítel. Evidentně o mně ví, zkouším nalézt vhodnou pozici k zacílení. On se mezitím pomalu, ale jistě - schovávajíc se za stromy a porost - blíží ke mně. Teď nebo nikdy. Střílím – vedle, následuje dávka projektilů, umírám. Šmytec. Nebo – plížím se křovinou, když tu na protější skále zaregistruji pohyb. Okamžitě zamířím, rozpoznávám nepřátelského odstřelovače, který si mě ovšem všiml také. Ozve se jediná rána, avšak oběma se nám podařilo vystřelit naráz. Umíráme oba. Jak 
poznamenal Pavel Dobrovský, hry už snad fušují do řemesla filmům... mimochodem, patříte-li k PROFI čtenářům, nezapomeňte si přečíst naši reportáž.
Občas až tísnivou atmosféru zprostředkovávají nejenom herní situace, ale i pár drobností – třeba tlukot srdce. Pokud se ocitnete pod palbu a postřelí vás, ze sluchátek se ozývá čím dál tím hlasitější tlukot, aby po chvíli pomalu ustal – tj. buď zemřete, nebo se vám podaří schovat se někde v ústraní. Obdobná zajímavost se týká granátů, kdy vám zase píská v uších, pokud stojíte v blízkosti epicentra výbuchu. Taktéž funguje, že ležíte-li na zemi, granátové střepiny vás hůře zasáhnou. Snahu o realističtější zpracování lze spatřit na každém kroku, z výčtu jmenujme, že postava například běhá rychleji s nožem či lehkou zbraní, než obouruční. Některé překážky vojáci přeskočí pouze za běhu. Mnohem lépe se míří pokud stojíte či ležíte, než když zběsile pobíháte mezi stromy. Nicméně berme úsilí o realističtější zpracování jako přínos pro hratelnost, respektive jako nové herní prvky a taktické možnosti, než coby
snahu vytvořit hardcore simulátor. O tom to není. Nepotřebujete se učit mraky kláves a klávesových zkratek, dohromady stačí myš, tlačítka pro pohyb, nakukování za roh a přikrčení se. Stále tudíž mluvíme o rychlém a snadném ovládání ve hře, kde se jednoduše nevyplácí spěchat. Chtě nechtě zapomínám na styl internetových bitev v Unreal Tournament 2003, zde se hraje jinak.
Příjemně dokázal překvapit třeba i klasických death match – jeden z režimů hry dovoluje, aby se na obrazovce nic nezobrazovalo. Žádný radar, žádný zaměřovací kříž, ani informace o zdraví a počtu nábojů, prostě nic. Zde konečně vyniká druhý režim zbraně, respektive zaměřování přes mušku a s tím i ono téměř (opravdu téměř :-)) zanedbatelné zdržení spojené s cílením. V tomto ohledu vynikají též rozdíly mezi jednotlivými zbraněmi, například SVD Dragunov s optickým zaměřovačem dokáže přestřelit půlku džungle, jenže přes hledáček se špatně orientuje, zatímco Mosin Nagant s obyčejnou muškou (a tudíž menším přiblížením) může slavit neskonale lepší výsledky. Díky 
rozličné diferenci zbraní si vybere každý tu, jež mu sedne nejlíp. Tím ale hra více hráčů neřekla poslední slovo – v plné verzi se můžeme těšit na další povolání, díky kterým by se hra po internetu mohla stát zajímavou alternativou ke CounterStrike či Unreal Tournament 2003.
Nicméně stále nám ve vzduchu visí nezodpovězená otázka, proč Vietcong vzbudil i rozporuplné reakce. Nebudeme si nic nalhávat, první, s čím se hráč ve hře setká, je pouze průměrné grafické zpracování. Samotní vojáci by mohli vypadat hezky, kdyby nebyli tak hranatí; tedy viditelné hrany, které de facto představují asi největší slabinu hry. Nepřirozeně občas působí i umírání, kdy autoři zdaleka nevychytali rychlost a přirozenost pádu. Do třetice, směšně se jeví vpíjení vojáků do objektů a pokud jde o náročnost na HW – ačkoli se nejedná o zcela optimalizovanou verzi – na to, kolik toho Ptero Engine II vizuálně nabízí, vyžaduje mnoho. Demoverzi se nevyhnula drobná chyba, kdy se při hře velkého množství lidí, někteří hráči objeví na stejných pozicích. Nejedná se však o fatální záležitost, stačí buď vytáhnou kudlu a "prořezat se", nebo se snažit jakoby uskočit stranou (případně počkat na opravný patch soubor).
Nicméně nerad bych končil pesimistickým odstavcem, poněvadž po počáteční nedůvěře se mi hra nakonec z velké části líbí, respektive skvěle se hraje. Uvidíme, jak si autoři poradí se hrou jednoho hráče, každopádně nebál bych se zaměřit na multiplayer, přidat statistiky a podobné rysy síťových her. Velkou neznámou zůstává celková optimalizace hry, na kterou si posečkáme až do vydání hry. První dojem – atmosférické, zábavné, hratelné.
