|
|
V uplynulých měsících kolem sebe Vietcong vytvořil zasloužené mediální haló, a to především díky tématice, která mezi akčními hrami zůstávala spíše tabuizovaná. Americké fiasko v roce 1974 vytvořilo v americké armádě strach před porážkou a v Američanech dlouho, vlastně dodnes, doznívá uražená hrdost nejmocnějšího národa na planetě. Otázka směřovaná tímto směrem zazněla jako první při naší návštěvě brněnského studia Pterodon, kde sedí dvacítka návrhářů a testerů, kteří zkoušejí vyváženost síťového hraní a samotných misí pro jednoho hráče. "Vietnamská válka není častým herním prostředím, právě proto jsme si ji vybrali. Ke skutečným událostem jsme přistupovali citlivě. Hráči budou rádi, že se konečně taková hra objevila," říká Jarek Kolář, šéf celého studia. Komerčním důvodem vývoje Vietcongu je obliba válečných her v Čechách a na celém světě - z našich zeměpisných souřadnic už hráči viděli Flashpoint - ten byl dokonce oceněn členy Americké armády jako hodnotná hra. Vietcong popisuje osud amerického vojáka během šestiměsíčního hlídkování ve vietnamském regionu. "Mise jsou úplně vymyšlené, přestože se odehrávají během historického konfliktu," komentuje dopředu Kolář možný střet historiků a hráčů. Není totiž dost dobře možné vytvořit hru se školní dokumentární hodnotou a zároveň přitom nepotlačit hratelnost, přesto Vietcong disponuje digitálním fotorealismem, který přibližuje tropické prostředí takřka na vzdálenost ruky.
Návrháři Pterodonu na začátku vývoje podnikli do Vietnamu inspekční čtrnáctidenní cestu a vrátili se s patnácti sty vysoce kvalitními fotkami zpracovanými na klasických filmech. Kapradí, bambusy a kameny nebo zdi domů mají v mnoha případech texturu objektu existujícího kdesi ve Vietnamu, a to není nejdůležitější, mnohem skutečněji působí realistická architektura a hodnověrné reálie. "Na cestování ale nezbývalo moc času, kluci pořád jezdili s průvodci a fotili," směje se Kolář na otázku, zda jsou na skladě nějaké dobrodružné historky. Zpracování grafických dat do enginu a vystavění levelů trvalo pár měsíců, během kterých se přizpůsoboval také programový kód. "Ptero engine jsme převzali z naší předešlé hry Flying Heroes. U Vietcongu jde o druhou generaci a neustále ho vyvíjíme pro další hry. Když programátor začne pracovat na jednom enginovém kódu, obvykle ho dál upravuje, ale nepřestavuje od základů," tvrdí Kolář, ale na otázku, jakéže hry to příště budou se jen záhadně usmívá a opět ožívá až ve chvíli, kdy spustí Vietcong. Na výběr jsou dvě herní strany, jak ta americká tak vietnamská domobrana. Tvrdá realita pobíhání a střílení je dopracována až do nechutných podrobností, voják například neunese víc jak jednu zbraň a navíc neexistuje nacházení zbraní "na vysekaném plácku uprostřed pralesa," ale pušky leží třeba ve skladu nebo vypadávají z nepřátel. Odstřelovač proto začíná se sniperovkou a voják s M-16, zatímco kulometčík s lehkým zakusovačem M-60 (RPD Dektarev za Vietcong). Náboje docházejí rychle, nepřítel střílí poměrně přesně a drtivě a navíc je ve svém prostředí jako doma. Zatracení Charlieové, jak by řekl plukovník Kilgore.
Každá zbraň nabízí dvě funkce střelby, a to klasické širokorozptylné staccato, a pak přesnější zaměřovací mód, při kterém si voják nahodí pušku k oku, muška se zvětší a on může vybírat místo zásahu. Nevýhodou je čas nadhození a spuštění zbraně, který se sice počítá na zlomek sekundy, ale může být při nedostatečném krytí fatální. Jarek Kolář spouští funkční síťovou hru a připojujeme se na testovací server se třemi betatestery. Sedí pár metrů od nás a během chvíle slyším v jejich bedničkách řev svého umírajícího vojáka. Proti někomu, kdo si již tři měsíce brousí klávesnici střílením kamarádů zkrátka nováček neuspěje. Při zásahu do těla se ozve dunivější tlukot srdce, mnohdy nejen toho virtuálního a po smrti několikasekundový countdown uklidňuje rozhárané nervy. Síla hry se samozřejmě projevuje až v síťovém hraní, na které hráčská společnost klade velký důraz a vyžaduje vyváženou architekturu levelů s pestrým výběrem zbraní. Decentní řešení Vietcongu vychází z jednoduchého ovládání a koncentrace především na akční stránku hry. Kromě zmíněného zaměřování dokáže postava podřepnout a při zaměřování se mírně narovnat (zkuste si ten pohyb v pokoji a pochopíte). "Při skrčení se voják dostane přibližně na metrovou výšku a při zaměřování je o pár centimetrů vyšší. Například v úrovních pro taktický deathmatch je proto dostatek metrových zdí, překážek a úkrytů," popisuje Kolář a skutečně v mapě s rozbořenou základnou náhle nacházím dostatek příležitostí pro číhání a odstřelování nebo vyklánění za roh. Ideální se zdá neustále se vlnící křoví, do kterého voják v maskáčích zaleze a jen těžko je odhalen, jenže ani on sám skrz lístečky nevidí. Kontinuální komíhání stromů a keřů je skutečně působivé... Mezi návrháři oblíbený mód "Rambo" je ve skutečnosti Last man standing (název mluví sám za sebe) a možností je mnohem víc, včetně kultovní taškařice Capture the Flag. Konfrontace Vietnamců s Američany pak nabízí další varianty, jako je transport pilota vrtulníku zpět k jeho stroji.
Síťový protokol pro posílání dat mezi serverem a hráči poskytla známá firma Gamespy, která nabízí kompletní programový balík známý z mnoha jiných her. V rámci síťové hry lze komunikovat jak textově, tak v angličtině dabovanými povely, ty se kombinují z několika základních množin, například povel "I need..." následuje nabídka "...covering fire," a "...airstrike," a "...grenades," plus další, ale Pterodonům zřetelně leží interakce mezi hráči na srdci. Vzdálenost mezi hráči se započítává do slyšitelnosti hlasů: "Na minimální vzdálenost stačí šeptat, ale na dvacet metrů už musíte křičet, aby ten druhý něco zaslechl." Nalezení protivníka podle hlasu má být započítatelným bonusem. Zvukový doprovod nevybočuje ze standardu, okolí je slyšet jako džungle v létě a výstřely se zbraň od zbraně výrazně liší; vše je samozřejmě nazvučeno se surroundovou podporou. Hudbu tvoří z části licencované dobové melodie, které nám přibližují retro styl sedmdesátých let v enginu nového tisíciletí a z části uslyšíme kapelu dvorního muzikanta Vietcongu, Petra Morese.
Samotná hra pro jednoho hráče samozřejmě obsahuje mnohem víc, než multiplayer orientovaný na čistou akci. Hráč vstoupí do hry se šesticí specialistů, mezi které patří doktor, odstřelovač, voják, kulometčík a dva další, ovšem není možné se mezi vojáky přepínat - hlavní hrdina, vy, jim udílí rozkazy a postupuje s celou jednotkou kupředu. Komandování by mělo probíhat dostatečně intuitivně, avšak zatím nebylo tisku odhaleno. "Není to logická ani strategická hra, jde o akci, ale rozhodně ne o tu běžnou akční hru," poznamenává obecně Jarek a dodává, že se dočkáme jak misí s jedním člověkem, tak kooperativního postupu šesti hráčů v rolích vojáků. V jeho kanceláři pak listujeme skrz hromadu grafických skic určených pro "deníček z boje" od Libora Baláka, grafika a kreslíře komiksů z ABC a bývalého žáka Zdeňka Buriana. "Vietcong v současné době dokončujeme, všechna grafika je hotova a jen dolaďujeme hratelnost a obtížnost," uzavírá Jarek Kolář a slibuje, že se plné hry dočkáme již velmi brzy.
