The Last Train Home se odehrává těsně po ukončení první světové války. V Rusku zuřila občanská válka bílých sympatizantů cara proti rudým bolševikům. Masaryk vydal příkaz, aby se tamní českoslovenští legionáři vydali domů přes Sibiř, a oni ho poslechli.
Bolševici se ale drali zuby nehty k moci a rozhodně nestáli o cizí živly, které by se mohly podílet na akcích proti nim. Snažili se je zlanařit na svou stranu, většinou ale neúspěšně. Legionáři byli nepohodlní, a tak museli z chaosem zmítaného Ruska uprchnout co nejrychleji. Únikovou cestou jim měla být transsibiřská magistrála a přístav ve Vladivostoku.
Bolševici ovšem nedodržovali své sliby o bezpečném průjezdu, obírali legionáře o zbraně a ohrožovali jejich životy. Rostoucí napětí vyústilo v konflikt se sověty v Čeljabinsku. Několik legionářů bylo zajato a při jejich osvobození propukla otevřená válka proti rudým. Českoslovenští legionáři ale ukázali svoji sílu a postupně obsadili pořádný kus stále více rudnoucí matičky Rusi.
Vždy dovedu ocenit, když se hra nesnaží jen zabavit, ale trochu i vzdělávat. Nemusí to být tak okaté, jako vyloženě edukativní Československo 38–89 nebo dokumentární filmečky v Age of Empires 4. Může jít i o subtilnější přístup. The Last Train Home se skutečnými událostmi nechala jen inspirovat a nabízí vlastní příběh. Brněnským vývojářům z Ashborne Games se daří vzbudit pocit autenticity, některé věci ale na svou škodu zjednodušují a zbytečně si ubírají na zajímavých možnostech.
Hra začíná doslova jako rozjetý vlak. Chybí pořádné uvedení do děje. Kreslené intro je povedené, ale mnohem šikovnější by bylo si události vedoucí k počátku konfliktu prožít v rámci kampaně a zároveň ukázat brutalitu bolševiků vůči vlastním krajanům mnohem explicitněji. Byl jsem zmaten, když jsem měl už v druhé misi zlikvidovat několik rudých – vždyť jsem se tou dobou měl snažit být nestranný. Čekal jsem aspoň chvíli uvážlivého balancování na hraně neutrality, jak tomu bylo až do pověstného čeljabinského incidentu 1918.
Pokud by hra nezpracovávala tak zajímavé téma, tolik bych to neřešil, ale zde vidím promarněný potenciál. Mohla by z toho být v úvodu solidní psychologická sonda do mysli legionářů uvězněných ve spleti politických i morálních dilemat.
Hra přece nemusí jít na věc hned od první mise. The Last Train Home by mohl být mnohem víc. Paradoxně po prologu, kdy postřílíte pár desítek bolševiků, máte jako první nepovinnou misi pomoct ruské vesnici s opravami a se smečkou vlků. Proč tohle není úvod místo přestřeleného akčního řádění v Moskvě?
Váš vlak, váš domov
The Last Train Home je klasický zástupce Real-time tactics (RTT) strategií ve stylu Commandos, jen obohacený o inovativní správu základny. Tou je obrněný vlak, který můžete upravovat, vylepšovat, přidávat nové vozy, zlepšovat spolehlivost i obranyschopnost. Hra má i špetku naléhavosti Frostpunku.
Po cestě Sibiří budete řešit mnohá těžká dilemata. Nedostatečná hygiena nechá propuknout nejedné nemoci – například epidemii vší. Budete problém řešit tak, že spálíte veškeré oblečení, vydrhnete celý vlak, nebo se smíříte s tím, že se budete drbat do konce cesty? Všechna rozhodnutí mají svá pro a proti. Cesta bude náročná, jídlo, palivo i ostatní zásoby mizí před očima. Každá neplánovaná zastávka může být z dlouhodobého hlediska problém. I tak ale bude třeba čas od času zastavit mimo vsi a města a nalovit ryby nebo pokácet nějaké stromy. Stále vás však bude tlačit čas. Hlavním zdrojem zásob a materiálů vám budou příběhové mise.
Neocenitelnou pomocí jsou vaši lidé. Nejsou to anonymní panáčci, ale osobnosti s charakterem, který ovlivňuje jejich chování. Můžete je povyšovat, udělovat jim další specializace a odemykat schopnosti a jednou za čas je nechat upustit páru v některé z nádražních hospod. Starat se o morálku a psychickou pohodu je stejně důležité jako pečovat o motor lokomotivy.
The Last Train Home mě upoutal už při svém představení a z toho mála, co zatím alfa verze hry ukázala, mám dobrý pocit. Ukázka, kterou jsme si mohli s velikým předstihem vyzkoušet, obsahovala jen úvodní dvě kapitoly hry, i tak se ale dá odvodit, jak asi bude vypadat zbytek. Každá kapitola představuje část úseku transsibiřské magistrály.
Na trati se budete potýkat s náhodnými událostmi – poruchami, nutnými zastávkami pro zásoby i vedlejšími a hlavními misemi. Na konci úseku je vždy ta nejnáročnější mise, která vás po zdolání pošle do další kapitoly a etapy cesty. Dá se předpokládat, že do mixu nebezpečí se postupně přidá i boj se sibiřským mrazem. Vypadá to také, že postup nebude přímočarý, ale bude možnost si zvolit, kterou trasou pojedete dál, a tím změnit události i mise.
The Last Train Home by mohl být pořádně nekompromisní zážitek, zatím je ale především neotesaný. Aby se hra hrála pohodlně, bude to chtít ještě úpravy. Autoři z Ashborne Games by se měli inspirovat v ovládání a možnostech Company of Heroes, protože na pohodlí a intuitivnosti záleží. Například pokud chcete umístit kulomet, kliknutím na ikonku ho kulometčík umístí na místě, kde právě stojí. Z většiny her jsme ale zvyklí, že si můžeme pozici zvolit sami. Je to logičtější a intuitivnější. Podobných zbytečně krkolomných řešení je víc. Naštěstí je zde taktická pauza a tak máte na rozdání všech příkazů dostatek času.
Nedopečeně působí i plížení. Má potenciál, ale momentálně jsou smysly bolševiků tak ostré, že je použitelný jen ke schovávání v houští a odkráglování rudých rebelantů zezadu. Pro typické prosmýknutí mezi hlídkami, které jsme si užívali v Commandos, zatím uplatnění není. Ať už jste v režimu plížení nebo ne, pokud je váš voják v zorném poli nepřítele, je v průšvihu. Představa o stealth zdejších legionářů je totiž jen zašeptání: „Pšššt, buďte tiše!“, zatímco vzpřímeně běží kolem plotu. Fungoval by jako skvělý kryt, kdyby se vaši vojáci obtěžovali aspoň skrčit. Chybí mi i vizuální reprezentace vydávaného zvuku, kterou často podobné hry využívají.
Alfa verze navíc byla nevyvážená a nevybalancovaná. Postavit se dvaceti bolševikům není problém, ale pětice vlků je jako střet s Gévaudanskou bestií. Skolit mi je pomohli až vesničané, ke kterým jsem se svou skupinou vojáků s vlky za řití chrabře prchl.
Hra naštěstí nechce být jen hardcore strategie, snaží se jít naproti i méně zkušeným hráčům. Možnosti úpravy obtížnosti jsou komplexní a lze si nastavit výzvu dle schopností a tužeb. Pro větší přehlednost by ale mohla být i možnost zvolit si i z přednastavených možností á la lehká až těžká obtížnost.
Hezky česky i slovensky
Slyšet český dabing sluchovody potěší, něco podobného už je ve hrách vzácností. Autoři hovořili i o ruském, ale v ukázce jsem ruštinu nezaslechl snad ani jednou. Dabing mi připomněl některými průpovídkami srdcovku Original War a mám tušení, že je tu jistá umělecká inspirace. I zde se v rámci filmečku skicuje do deníku za doprovodu vypravěče. To však není jediná forma vyprávění, jsou tu i renderované animace, statické kresby i hrané filmečky. Povedená je i hudba, v hlavním motivu dokonce zazní variace na Smetanovu Vltavu. Grafika je solidní, všechny „šotouše“ jistě potěší, že na strategické mapě lze zazoomovat až k projíždějícímu vlaku.
Technicky je na tom hra ovšem hra bídně. Jde sice o alfu, ale hrál jsem i alfy, které nepadaly po každém načtení pozice. Demo, které by trvalo zhruba čtyři hodiny, jsem hrál kvůli neustálým pádům hodin osm. K tomu si přidejte ukrutně dlouhé načítací časy, které často končí zmíněným pádem. Zatím není důvod k panice, do vydání zbývá ještě dost času, ale byla by opravdu obrovská škoda, kdyby se do vydání většinu problémů nepodařilo odstranit.
Na obzoru ještě hodně práce
Stejně, jako legionářský vlak do Vladivostoku, čeká pořádná štreka i autory Last Train Home. Titul má velký potenciál, zatím je to ale hrubý polotovar. Pokud všechno klapne, máme tady podařenou survival strategii s dosud neviděným historickým pozadím a originálními nápady. Zatím se mi ale zdá, že z tak zajímavého tématu by se dalo vytěžit mnohem víc, než jsem zatím měl možnost vidět.
