Už jen základní premisa Stranger Than Heaven se v herním rybníčku značně vymyká. Po vzoru epických generačních románů jako Na východ od ráje nebo Sto roků samoty totiž sleduje osudy hlavního hrdiny na ploše několika desítek let. S Makoto Daitou prožijeme pět časových samostatných etap od roku 1915 do roku 1965 napříč pěti různými japonskými městy. Měnit se přitom nebude jen okolní společnost a architektura, ale částečně i samotná hratelnost. Ze řadového kriminálníka se totiž časem probojujete až do vedení jedné z odnoží slavné Yakuzy.
Je jasné, že takto rozmáchlý koncept šel jen těžko vměstnat do zhruba hodinové gamescomové předváděčky, mohl jsem si jen vyzkoušet, jak se zde bude bojovat. Za hrou stojí vývojáři ze studia Ryu Ga Gotoku, kteří už ve své více než dvacetidílné (včetně všech spin-offů a remasterů) sérií Yakuza vyzkoušeli několik soubojových systémů, žádný z nich se však moc nehodil do zdejší vážně pojaté stylizace.
Vymysleli proto úplně nový, který působí svěže a neokoukaně. Jeho podstatou je oddělené ovládání levé a prvé části těla vašeho avatara, které separátně ovládáte tlačítky pro ukazováky na zadní straně gamepadů. Každou ruku a nohu tedy kontrolujeme zvlášť, což dohromady vede k hodně komplexním kombům. Stejným způsobem pak funguje i krytí, kdy třeba levačkou odrážíte údery z jedné strany a zároveň bijete protivníka na pravo. Nebo třeba máte v jedné ruce nůž, ale můžete překvapit protivníka pěstí ze strany, kterou nečekal.
Soubojový systém je komplexní, levou a pravou část těla ovládáte zvlášť.
Jako by to už tak nebylo dost složité, celou originální mechaniku pak dále komplikují ještě možnosti chytaček a protiúderů. Vyzkoušet jsme si mohli souboje ve třech různých časových obdobích a různé obtížnosti, takže už máme poměrně jasnou představu, jak to celé bude fungovat. Zatímco při těch nejlehčích střetnutích si člověk vystačil s víceméně náhodným mačkáním, později se objevili i ozbrojení nepřátelé a minibossové. Na rovinu – na krátkou ukázku toho bylo snad až příliš a toho největšího drsňáka jsem porazit nedokázal, zároveň ale vím, že po troše tréninku by to přeci jen šlo. Nejde totiž jen o zběsilé útočení a bránění, člověk se musí naučit i hledat si proti přesile vhodnou pozici a využívat vlastnosti okolí. V různých érách se měnilo oblečení i používané zbraně, co měly všechny společného, je velká míra brutality. Na rozdíl od arkádové Yakuzy jsou zdejší rvačky dost naturální a stejně jako při setkání fanoušků Sparty a Slavie rozhodně neplatí, že dobití nepřátelé válející se po zemi jsou nedotknutelní.
Ve hře bude celkem 13 zbraní, každá se ovládá jinak.
Samotný souboják je tedy vysoce kvalitní a klidně by utáhl nějakou týmovou bojovku ve stylu kultovního Fighting Force, přeci jen doufáme, že tato náplň bude v plné hře spíše okrajová. Zdejší prostředí a zápletka totiž působí nesmírně zajímavě a byla by škoda hru degradovat na pouhou mlátičku. Jestli se naše přání vyplní, se dozvíme už v polovině ledna příštího roku. Snad tou dobou nebudeme ještě přecpáni zločineckou tematikou z fantasticky vypadajícího Grand Theft Auta 6.
