Pokud si myslíte, že v dnešním komercializovaném světě je k vývoji hry potřeba tým skládající se z padesátky programátorů, grafiků, scénáristů, zvukařů a hudebníků, a k tomu tak dva miliony dolarů od nějakého distributorského megakoncernu, Starshatter by vás měl přesvědčit o opaku. Tato hra je totiž vytvářena v režii jediného člověka, Johna DiCamilla, a s trochou nadsázky by se tak dala zařadit do kategorie garážových her, které kdysi v dávných dobách herní prehistorie vznikaly pod rukama amatérských nadšenců.
Ve Starshatteru se ocitneme v roli pilota Aliance, která se všemi prostředky snaží udržet ve vesmíru mír. Poté, co selhaly všechny pokusy o vyjednávání a místní potyčky mezi různými politickými frakcemi přerostly ve větší konflikty, nadešel čas pro použití hrubé síly. Jakožto začínající pilot si samozřejmě budete muset vyzkoušet ovládání jednotlivých lodí a přivyknout si na systém hry, pročež je zde připravena jedna tréninková kampaň. Pak již následují další, "ostré" kampaně, popisující chronologicky průběh války, a pokud si chcete jen tak zalétat a zastřílet, jsou zde samozřejmě i jednotlivé mise.
Kampaně jsou dynamické, což znamená, že nové mise jsou generovány na základě vašich úspěchů, či neúspěchů v těch předešlých. Nesmírnou výhodou tohoto systému je obrovská replayabilita, nevýhodou pak je téměř absentující 
příběh a žádné instrukce, které by vám pomohly se rychleji v misích zorientovat. Naštěstí si kdykoliv můžete hru pozastavit a zapnout si navigační obrazovku, kde máte ve 2D přehledně znázorněnou mapu sektoru (a vlastně i celého systému a galaxie). Zde si můžete vyhledávat různé spojenecké i nepřátelské stíhačky, lodě i vesmírné stanice, nastavovat waypointy a v pozdějších fázích hry dokonce rozdávat příkazy svým lodím. Jak totiž budete v hraní Starshatteru pokračovat, budete se dostávat ke stále větším plavidlům, takže brzy svého stíhače vyměníte za fregatu (ta již disponuje několika zbraňovými systémy, které můžete navíc nastavit na automatickou palbu, a může podnikat hyperprostorové skoky) či za letadlovou loď, ze které můžete vysílat menší plavidla, zejména již zmiňované stíhače. Hra tak dostává další rozměr, protože se v ní kromě vesmírné simulace objevují i prvky realtimové strategie. Lodě můžete ovládat buď přímo ve vesmíru (poté co si uvolníte kurzor, takže s ním nebudete ovládat pohyb vlastní lodě, ale HUD a ostatní plavidla), nebo, pokud se vám bude tento způsob zdát příliš zmateným, přes o mnoho přehlednější navigační obrazovku. Bohužel mi zatím připadá ovládání a zejména určování vzdálenosti (tedy pohybu po ose Z, čili "od vás") nedodělané, komplikované a obtížně zvládnutelné. Naštěstí máte možnost pozastavit hru (absence pauzy de facto poslala ke dnu Project Earth), stejně tak se všechny jednotky v dosahu radaru barevně označí, takže budete mít neustále přehled, kde se kdo nachází. Mise buď plníte v roli řadového pilota, takže se svým plavidlem hlídáte hranice, eskortujete svá či útočíte na nepřátelská plavidla. Hra není díky hyperprostorovým skokům omezena na jednotlivé (a relativně malé) 
sektory, a dokonce můžete se svým stíhačem sestoupit do atmosféry planet. Dění se pak přesune nad jejich povrch, takže mohou přibýt další úkoly, sestávající především z ničení pozemních cílů. Kromě těchto pilotních misí se později dostanete i k řízení celé flotily, jak již jsem popsal výše.
Za zmínku stojí i fyzikální model hry, nabízející několik možností nastavení. Pokud si zvolíte ten nejkomplexnější (honosící se názvem "Newtonský"), nebudou trysky vaší lodě ovládat rychlost, ale jen zrychlení. Plavidlo se pak bude pohybovat stejným směrem i pokud je vypnete. To vám umožní množství manévrů, jakýchsi vesmírných skluzů, kdy budete moci například střílet kolmo ke směru pohybu, ovšem jen za předpokladu, že máte perfektní orientaci a také notnou dávku trpělivosti, kterou budete při této volbě určitě potřebovat. V druhém, arkádovém nastavení budou naopak trysky ovlivňovat rychlost a směr, kterým se díváte, bude vždy shodný se směrem letu. Mezi dalšími méně podstatnými atributy bych ještě zmínil ulehčení přistávání, zjednodušení HUDu, či nastavení inteligence oponenta.
Na technickém zpracování Starshatteru se bezpochyby podepsal fakt, že je tvořen jediným člověkem (stejně se mi tomu nechce věřit). Zvukové efekty jsou velmi chudé a na hudbu jsem v hratelné verzi, kterou jsem měl k dispozici, zatím nenarazil. Modely jsou jednodušší a textury bezvýrazné. Krajina je homogenní, stejně tak byste ve 
vesmíru marně hledali nějaká meteorická pole. Ani počtem různých lodí se hra nemůže zrovna chlubit. Naštěstí jsou tady fandové a na neoficiálních stránkách jsou už ke stažení vesmírné stanice, stejně jako lodě různých kategorií, a i nové mise.
Starshatter je vcelku obtížnou hrou, zejména než se zorientujete v množství nastavení a obrazovek, a také než zvládnete relativně komplexní ovládání (různé klávesové zkratky vám bez problémů zaberou celou klávesnici). Ve většině misí bojujete proti přesile (ovšem často jsem nemusel bojovat vůbec, nepříteli jsem se až podezřele snadno vyhnul, ale asi to byla jen chyba v programu), raket máte nedostatek, stejně tak i klamných cílů, lasery se vám po chvilce vybijí a pak musíte čekat a zuřivě kličkovat. Pokud se ale dostanete do křížové palby, je s vámi amen. Vzhledem k absenci štítů se váš stíhač po zásahu jedinou raketou, či po krátké dávce z laserů bryskně změní v rozžhavenou rakev.
Pokud k hraní nepotřebujete pozlátko dokonalého technického zpracování, máte-li rádi vesmírné simulátory a jste-li ochotni věnovat jim alespoň několik hodin svého času a také jistou dávku trpělivosti, mohli byste Starshatter ocenit takový, jaký je. Pokud by se snad autorovi podařilo vylepšit grafiku (což asi sotva, vzhledem k tomu, že hra má vyjít koncem roku), mohl by zaujmout i ostatní, více konzumně zaměřené hráče. Jak to vše dopadne, nám ukáže jen daleká budoucnost...
