Když odejde hlava státu, která drží impérium pohromadě, když s ní odejde řád, pořádek, spořádanost, nastat může jedině chaos. A pokud nastane chaos a přestanou se uplatňovat základní pravidla zaběhnutá v lidské společnosti, začne se společnost rozpadat. To samozřejmě nahrává všem možným i nemožným (to hlavně :o)) lidem k tomu, aby se vydávali za spasitele, ochránce, pomocníky a zneužívali toho k vlastnímu prospěchu. Mnoho těchto lidí má prakticky nulové výchozí předpoklady, ale někteří je mají velmi dobré. A jsou to předpoklady nejen k výše zmíněným negativním a veskrze morálně špatným činnostem, ale i ke konání dobra. Ale konat dobro je obecně velmi složitější, náročnější na zdroje, nevděčnější a vlastně na první pohled horší než činit zlo. Horší ve smyslu pohodlnosti, zbabělosti a jiných vesměs nízko hodnocených lidských vlastností.
Možná se nyní ptáte, proč takový úvod, ale počkejte ještě chvilku, vše se včas dozvíte :o). Řeč je o novém připravovaném akčním RPG, které nese poněkud exotický název Prince of Qin. Jak by vám poslední tři písmenka mohla napovědět, jedná se o hru, která má vztah k Číně. A protože jde o prince, půjde také asi o království a pokud jde o království, bude v tom určitě zamontovaná nějaká ta princezna, pár krvelačných draků, záludných mágů, 
zlých skřetů, nemrtvých mrtvých a vůbec hordy jiných stvůr a nestvůr (což je vlastně to samé). A v neposlední řadě tedy již naprosto zbytečně zkonstatuji, že se jedná o hru historickou. Co se týče příběhu, není příliš originální (nicméně co v historii může být originální? – toť otázka mimo rozsah článku) – Čína, rok 210 před Kristem. Vládnoucí císař umírá a nastává situace popsaná v začátku článku, státem cloumá chaos, panují nepokoje, schyluje se k občanské válce a jak jistě víte, pokud se dva perou, třetí se směje, takže navíc se do hry ve hře zapojují ještě jiné mocnosti, prahnoucí po bohatství Číny. Celkem zamotaná a zajímavá zápletka, která dává poměrně dost prostoru k fabulaci jednotlivých příběhů na jejím pozadí.
Vy jste pasování do role (zapomenutého) korunního prince Fu Su, který neprávem přišel o trůn a navíc se octil někde úplně daleko od domova a královského paláce. Zde začíná hra samotná. Od této chvíle bude jedině na vás, jak budete hrát, zdali se budete snažit získat zpět trůn pomocí úskoků a zlých metod, či přidáte-li se na stranu dobra, budete všem okolo pomáhat a čekat někdy později to samé od nich. Obě cesty mají svá pro a proti a já jsem v první hratelné demoverzi zvolil tu možnost mému, byť jinak velmi zkaženému, srdci bližší, tedy cestu světla :o).
Už samotné demo, které máme k dispozici, zabírá nějakých 500MB instalace, což je na produkt ve stadiu vývoje poměrně dost. Po prvním spuštění vykoukla z monitoru velmi hezky provedená menu a po překvapivé volbě „new game“ jsem skočil rovnýma nohama jak do prince, tak do Číny před dva a půl tisíci lety – ano, hra neobsahovala žádné intro jako úvod do děje. Doufejme (spíše si můžeme být jisti), že absence intra je jasnou „nevýhodou“ demoverze. Nevadí, příběh jsem rámcově znal, jal jsem se tedy osahávat dceru hospodského myší (ja vím, zní to divně, ale zkoušel jsem do jaké míry je propracována slibovaná vysoká interakce s NPC) – nereagovala, a tak autoři dostali pomyslný černý puntík za nedostatečnou komunikativnost NPC :o). Na první pohled hra vypadá, jakoby z oka vypadla svým starším žánrovým příbuzným – Baldur’s Gate a Icewind Dale, tipnul bych si skoro, že běží pod shodným enginem, poupraveným a vylepšeným pro čínské potřeby (Číňani, ač menšího vzrůstu, mají vysoké nároky na kvalitu :o)). Tím tedy zhruba víte, jak Prince of Qin vypadá po vizuální stránce. Pokud však patříte ke zanedbatelné čtyřprocentní menšině hráčů, jimž se nedostala do ruky žádná z výše jmenovaných her, pak vězte, že jde o RPG z izometrického 3D pohledu, kterým sledujete sebe, své společníky a patřičný výřez okolí. A tím jsme se dostali ke společníkům. Pokud vás doposavad napadlo, že by hra mohla býti podobná Diablu, právě předchozí větou jsem vás o tuto iluzi připravil. Diablo bylo zaměřeno hlavně na akci, řežbu a také to byla 
one-man-show. V Prince of Qin vás bude hrou doprovázet vaše partička společníků, kteří za vás budou ochotni položit život (nebo vám ho vzít, ale to je podobné), a těchto může být kolem čtyř (tedy pěti včetně vás). Z tohoto počtu zúčastněných jasně plyne, že přijde na řadu instituce tak oblíbená v kolbenkách všeho druhu – dělba práce. Tato dvě, mně odporná, slova vcelku jasně vystihují celou jednu specifickou část RPG her všeho druhu. Svoji skupinu musíte jak materiálně, tak duchovně (Číňani si na duchovno potrpí, stačí zkusit silnější čínský čaj) vybavit tak, aby obstála v situacích všeho druhu. V Prince of Qin by oproti tradičně zažitým schématům měly nastat nějaké změny – nakolik se tyto změny promítnou do finální verze, není úplně jasné, poněvadž v demu není prostor pro dostatečný rozvoj postav. Měnit by se měl hlavně systém kouzlení, který by neměl být dělen na klasické nekromanty, mágy a paladiny, ale spíše do pěti škol, odvíjejících svoji podstatu od jednoho z pěti elementů, které jsou, jak praví čínská filosofie, základními stavebními kameny celého světa. Toto rozdělení by se mělo projevit v kouzlech, monstrech, ale i řadovém vybavení vyšší úrovně. Celkově by hra však měla obsahovat mnohem více, alespoň co se interakce s NPC a variability příběhu týče, avšak v tomto stadiu to lze těžko rozeznat.
Ještě abych se vrátil k technickému zpracování. Hra se nesnaží být tak akční (jak už bylo 
řečeno) jako Diablo – nejde tedy o klikání o sto šest, ale spíše o taktiku a strategii. Zpočátku mi to tak nepřišlo, u nejlehčích nestvůr jsem stejně žádnou taktiku neměl (a navíc, tříčlenná parta měla klacky), ale později, jakmile protivníci přituhli, začal jsem hojně využívat osvědčenou pauzu, která pomohla vyřešit akutní nedostatek času na klikání. Hra se umí pauzovat i samostatně, což jde samozřejmě vypnout. Dále můžeme v Prince of Qin vidět velmi pěkné zpracování menu, které však samo o sobě žádné převratné změny nepřináší. Ostatně ani jako zbytek demoverze, která není ale příliš obsažná.
Myslím, že pokud se podaří autorům podržet se záměru, a spíš než na (ne)originalitu zpracování se zaměřit na příběh, dialogy, nelinearitu a atmosféru (příběhem přímo diktovanou), budeme tu mít hutné, zábavné a neotřelé RPG z exotického prostředí (cestování hlavního hrdiny by mělo zabrat několik provincií, z nichž všechny se budou designem lišit). Pokud však autoři propadnou falešnému pocitu sebestředné geniality a nebude se jim chtít celou hru „promakat“ do posledního detailu, obávám se, že tu budeme mít celkem fajn klon Baldur’s Gate, Icewind Dale a trochu Diabla. Zatím není jisté, k jakému stylu se autoři přikloní, všechny možnosti jsou ve hře. A já, jak pravil klasik, počítám s nejhorší a doufám v nejlepší.
