Protože chvíle, kdy se nejnovější špiónská 3D akce od společnosti Fox Interactive dostane na pulty obchodů, se již nezadržitelně blíží, nadešel nejvyšší čas seznámit vás s tím, jak na nás působila demoverze tohoto titulu. Nejprve bych měl asi zmínit, že ke hře No One Lives Forever jsem přistupoval přeci jen trošku s obavami. Zprávy od vývojářů sice vypadaly slibně, ale člověk také nesmí věřit všemu, co vidí nebo čte. Zkrátka jsem neočekával nic extra. Jestli jsem se zmýlil nebo ne, to uvidíme později.
Instalace proběhla vcelku bez potíží, takže nic nebránilo tomu, aby mne vzápětí po vložení CD do mechaniky nepřivítalo graficky poměrně zajímavě koncipovaná hlavní nabídka. Protože v ní však nebylo nic převratného, aby to stálo za zmínku (něco také musí zbýt na recenzi :o) ), vrhněme se rovnou do hry samotné.
Nejprve se objevíte ve výcvikovém středisku sloužící místo běžného tutorialu, za což u mne mají tvůrci jedno malé plus. Zde se nejen dozvíte většinu podstatných věcí týkajících se ovládání postavy, střelby a sbírání předmětů, ale i pár drobných fíglů, jako je plížení, přilákání pozornosti stráží hozením mince, odemykání zámků atd. Ačkoliv můžete výcvik kdykoliv ukončit, nedoporučuji to. Jen zde se totiž můžete dozvědět, jak přivést automobil k výbuchu nebo odklidit mrtvoly tak, že je nikdo nenajde. Jakmile vám ale vaši instruktoři (kteří jsou opravdu fyzicky přítomní) předají všechny své zkušenosti, není zde nic, co by vám dále bránilo v tom, abyste se pustili do své první akce. Ta se odehrává v jednom hotelu v Maroku.
Jak už to ve špionážních filmech bývá, vaším úkolem je nejprve se zkontaktovat se svou spojkou. Pokud jste viděli alespoň jednu bondovku, je vám jasné, že dojde k jedné ze dvou variant. Buďto bude spojka zabita hlavním padouchem a do celého poslání se zamíchá i pomsta, nebo dojde na lásku. Myslím, že příliš mnoho nepokazím, když vám prozradím, že příběh No One Lives Forever vsází na první variantu. A protože člověk, který byl vybrán jako spojka a který byl před vašima očima zastřelen, pro vás byl něco jako náhradní otec, máte další důvod, proč zlosyny ztrestat.
Protože však ke spravedlivé odplatě vede zdlouhavá cesta, podívejme se nejprve na hru z poněkud jiného pohledu. Jakpak nám vypadá grafika? No, na první pohled nic extra. Není sice vysloveně špatná (občasný vypadlý polygon lze prominout), obličeje jednotlivých postav jsou dokonce propracované do těch nejmenších detailů, ale jinak je možné říci, že grafické zpracování tento titul na první příčky žebříčku oblíbenosti nevynese. Doufal jsem alespoň, že herní systém bude od běžných 3D stříleček odlišný. Zprvu se dokonce zdálo, že tomu tak je. Šel jsem potichu, doslova se plížil kolem stěn a nikdo mne neslyšel. Pak jsem vlastní neopatrností způsobil trochu hluku a strhl se povyk. Přiběhlo pět strážných, avšak stačilo pár výstřelů a zase byl klid. Řekl jsem si, že jsem tentokrát měl štěstí, ale po chvíli jsem zjistil, že tomu tak není. Ačkoliv bylo samozřejmě možné chovat se opatrně a plížit se jako skutečný špión, nebylo to vůbec zapotřebí. Úroveň bylo možné dokončit buď za hodinu, aniž byste vzbudili větší pozornost, nebo za pět až deset minut, pokud vám na tom nezáleželo. V obou případech jste mohli vyváznout téměř bez zranění a se všemi předměty, které jste mohli najít.
Byl jsem zklamán. Ne, že bych čekal více akce - naopak. Představoval jsem si jakéhosi "Thiefa v sukni", kdy budu dávat co největší pozor, aby mne nikdo nezahlédl, abych nadělal co nejmenší rozruch, a přitom abych získal co nejvíce informací a splnil zadaný úkol. Přitom jsem se dočkal pouze ne zrovna zábavné střílečky, která svým vlastním zpracováním popírala svá vlastní pravidla. "Ach jo," řekl jsem si, zběžně přelétl očima závěrečné hlášení a otráveně vešel do další úrovně.
A hned během prvních pěti minut jsem se tvůrcům No One Lives Forever hluboce omlouval. Ta první mise totiž byla, jak je samozřejmě zvykem, jenom takové rozehřívací kolo, podle kterého nelze soudit celek. Chcete vědět, co mne přinutilo ke změně postoje? To, že jsem se konečně dočkal všech věcí inzerovaných v původně zveřejněných informacích. Když jsem totiž vyběhl v druhé misi na chodbu, rázem se rozezněla poplašná siréna, což nebylo dobře. Proboha, co se děje? Asi jsem dělal moc velký hluk. Tak to zkusme znovu. Proplížím se ke dveřím, potichu je otevřu... Huíííí, huíííí, huíííí... Herdek, co je špatně? Z místnosti přece jiné dveře nevedou, a přitom kdykoliv jimi projdu, spustí se poplach.
Po chvíli jsem objevil příčinu svých potíží. Visela v horním rohu na protějším konci chodby a jmenovala se bezpečnostní kamera. Vešel jsem tedy do úrovně ještě jednou a kameru v dobré víře rozstřílel na kusy dříve, než se stačil poplach spustit. Moje naivita, jak asi tušíte, neznala mezí. Poplachu jsem nezabránil. Alespoň jsem si všiml, že se kamera pomalu otáčí ze strany na stranu. Když si tedy počkám, až bude zabírat jinou chodbu, mohl bych proběhnout.
Samozřejmě, že to byl ten správný způsob, jak se úrovní proplížit. Bohužel, bezpečnostní kamery nebyly jedinými nepřáteli, se kterými jsem se musel vypořádat. Byli zde i strážní, kteří na mou přítomnost reagovali... poněkud nevrle. A ani tentokrát se člověk ovládající kamery neukázal jako hlupák. Stejně jako se mu nelíbil můj pohyb po objektu, tak jej ke spuštění poplachu přinutil záběr mrtvého těla hlídače, které krvácí na drahé koberce. Ještě že mne nadřízení vybavili lahvičkou se speciální kapalinou, která během několika vteřin mrtvolu "uklidila" za mne (přeci jen hrajete za křehkou dívku, a tahat se s mrtvým tělem sem a tam není nic pro vás).
Navíc jsem zde zjistil, že se vyplácí poslouchat, kdo co říká. Díky vyslechnutí několika rozhovorů se mi podařilo zjistit, kde se stráže nacházejí a efektivně se jim tak vyhnul. Pokud jsem však musel projít stráženým místem, musel jsem se uchýlit k drobné lsti zahrnující dobrý úkryt za rohem, měďák a brož. Stačilo hodit měďák opodál na zem a čekat, až se strážný sám přijde pro smrt. Ta se na něj snesla v podobě otráveného špendlíku v broži. Tiché, čisté, při použití výše zmíněného speciálního roztoku navíc bez důkazů vlastní přítomnosti.
Vše tedy nakonec dopadlo dobře, až na to, že jsem stejně padl(a) do zajetí padouchů. Ty naštěstí nenapadlo nic lepšího, než že mne nechají spadnout s poškozeným letadlem a zbavit se tak mého těla. Máte jedinou možnost. Během minuty najít padák a letoun obsazený nepřátelskými vojáky opustit. A zažijete si i volný pád, protože padák se vám s nejvyšší pravděpodobností nalézt nepodaří (sebral jej již jeden z vojáků). Musíte tedy za ním skočit a pokusit se mu jej sebrat...
Další mise demoverze bohužel neobsahovala, ale už tak mne dokázali pracovníci Fox Interactive přesvědčit o tom, že jejich hra No One Lives Forever nebude žádnou bezduchou střílečkou, ale že se jedná o různorodou špionážní akci, která netrpí nedostatkem nápadů, překvapivých zvratů a bondovského humoru (zde nebudu uvádět příklady, každý ať si je ve hře najde sám :o) ). Mám vlastně jen dvě jediné výtky. První je pochopitelně grafické zpracování, na kterém by bylo možné ještě některé věci vylepšit. Dále to je skutečnost, že předměty, které ve hře sbíráte (dopisy, kufříky, vzkazy atd.), si nemůžete přečíst a tím tak více proniknout do děje. Jsem si totiž jist, že by tím hra získala další náboj, kdybyste opravdu pronikali k (super)tajným informacím a na jejich základě se dále rozhodovali, jak budete ve hře postupovat. Škoda, nekoná se. Možná to sice mají tvůrci v plánu začlenit do konečné verze hry, ale pochybuji o tom.
Přesto považuji No One Lives Forever za hru, kterou by si neměl nechat ujít žádný příznivec 3D akcí s first person pohledem, kterému se již zajídá stereotyp běžných misí a příběhů. Tato elektronická bondovka pro něj bude určitě příjemným a hlavně vítaným osvěžením.
