Ačkoliv se mohl zdát dnešní den v redakci celkem nudný, odpoledne vyvedlo všechny z omylu – poprvé jsme měli možnost okusit na vlastní kůži dlouho očekávanou akční hru Max Payne, kterou pod hlavičkou Take 2 vyrobili lidé z Remedy a 3D Realms (na E3 měli karavan hned vedle Illusion Softworks). Soudě podle ohlasu, který vzbudila naše novinka a video, jsme nebyli jediní natěšení příznivci akčních her s temným příběhem plným drog, krve a vůně spáleného střelného prachu. Nezbylo než se ponořit do hlubin New Yorku a vydat se coby tajný policista Max Payne po stopě tajemné drogy Valkyre, jejích tvůrců a distributorů.
Celým dějem hry prostupuje nesmírné násilí – po úvodní animované scéně se ostatně již první mise odehrává v Maxově domě, kde je právě několika šílenými narkomany mumlajícími cosi o příchodu neznámého mesiáše zavražděna jeho rodina. Procházet potemnělým domem a slyšet nářek umírající ženy za zablokovanými dveřmi, kde ji mučí šílenci, je i ve hře celkem záběr na nervy – ale bude ještě hůř. Jednotlivými úseky hry prostupují animované meziscény,
ve kterých je většinou někdo zabit, a navíc bude hráč až příliš často procházet místy, kde se buďto právě chystají popravit policisty (naštěstí se po první misi o nějaké kolegy nemusí Max starat – koneckonců jsou i po něm), nebo stopy krve rozmazané po zdi a podlaze svědčí o tom, že se jim to právě povedlo. Právě fakt, že se kromě vyložené akce, kdy nepřátelé padají k zemi jeden za druhým, ve hře objevují i násilné scény „refinovanějšího“ typu, je důvodem, proč autoři již při prvním spuštění hry nabízejí možnost zapnout „rodičovský omezovač“ – hry jako Max Payne prostě v celé své brutální nahotě dětem do rukou nepatří.
Valná část hraní se (díkybohu) točí kolem „klasických“ akčních scén – ve světě drogových kartelů se na vlídné slovo moc nedá, a tak doslova na každém kroku přicházejí ke slovu zbraně. V tomto ohledu je Max Payne celkem střídmý, a tak se není nutné bát, že by na nebohého detektiva vyběhlo dvacet protivníků najednou. Tvůrci hry se rozhodli „dávkovat“ nepřátele po malých skupinkách (tak do pěti lidí), které jsou ale doslova všude – ať již v místnostech, potemnělých chodbách, na toaletách, či v budkách strážných. Je vidět, že postavy mají implementovanou celkem solidní umělou inteligenci – většina z nich neútočí bezhlavě, ale snaží se skrývat za nábytkem a zbytečně se nevzdalovat zpoza rohů (vždy jenom vykouknou, vystřelí a zase zalezou).
Když dostane zásah Max, sníží se mu podle „vážnosti“ (rána z pistole do ruky ani tak nevadí, ale hlava ustřelená brokovnicí je zárukou okamžité smrti jak Maxe, tak nepřátel) ukazatel energie v podobě postupně červenající siluety postavy. Také výběr zbraní je zpracovaný zajímavým způsobem – jednotlivé číslice totiž nepřepínají mezi zbraněmi samotnými, ale spíše celými kategoriemi. Pod jedničkou tak postupně k ulomené trubce přibude i baseballová pálka, „pistolovou“ dvojku zase ovládnou beretty (ať již samotné nebo ve dvojicích) a velkorážní Desert Eagle, na trojce zase trůní brokovnice „pumpa“ a upilovaná lovecká, čtyřka je vyhrazená automatickým zbraním, pětka granátům, či molotovům – a tak to jde dál. Je zajímavé, jak moc se od sebe jednotlivé zbraně (i v rámci jedné kategorie) liší – například s dvouhlavňovou brokovnicí toho (narozdíl od Dooma) moc nezmůžete, a Desert Eagle zase ztrácí v konkurenci dvou menších pistolí najednou.
Fanoušci filmu Matrix by nyní měli zbystřit zrak. Již nemusí závidět svým oblíbeným hrdinům (tuším, že to byl hlavně Neo) schopnost neskutečně rychlého pohybu, kdy se letící kulky plouží kolem těl hlemýždím tempem – v Maxi Paynem si to můžete vyzkoušet na vlastní kůži. Vedle ukazatele energie v levém dolním rohu je symbol přesýpacích hodin, které se postupně doplňují.
Právě čas „naspořený“ v hodinách umožňuje provádění oněch zpomalených triků – pokud má postava dostatečnou rezervu, stačí zvolit směr skoku a stisknout speciální klávesu (ovládání Maxe kombinací klávesnice a myši je ostatně velmi přehledné a precizní). Hra se několikanásobně zpomalí, ale ovládání zůstane stejně rychlé – během letu, který trvá většinou kolem pěti sekund, tak není problém přesně zamířit a zničit protivníky v místnosti, kam se „normálním“ způsobem není možné prostřílet (jenom při tom ubývá čas v hodinách). Právě kvůli ohromné efektivitě palby ve zpomaleném režimu, kdy jsou vidět dráhy jednotlivých kulek (nebo broků v případě „pumpy“) zavedli tvůrci hry ono časové omezení – nelze tedy nepřetržitě zpomaleně poskakovat, Max si musí také chvíli odpočinout. Další přepnutí do zpomaleného režimu se děje automaticky hlavně ve chvílích, kdy zabijete posledního protivníka v dané místnosti či chodbě – jeho smrt si tak můžete vychutnat v dramatickém detailním pohledu, kdy však stále ještě funguje míření a tlačítko střelby. Ony kulky, které se stopovkou pomalu míjejí padající tělo tedy střílíte i v animační fázi vy a záleží jen na vás, zda si obraz podobnými „vylomeninami“ zpestříte. Další příjemnou vychytávkou je také vykřičník, který se nad postavou Maxe objeví ve chvíli, kdy prochází kolem nějakého důležitého místa (například stůl s dopisem) –
jeho prohlídka spustí sérii statických komiksových obrázků, na jejichž pozadí drsný detektivův hlas vysvětluje další události.
Po technické stránce se jedná o naprosto jedinečnou záležitost. Již z prvních screenshotů sice celá redakce věděla, že se na hráče chystá něco neskutečného, ale výsledek bezesporu předčil i optimistická očekávání – při pohledu na detailní textury (grafitti konečně vypadá jako grafitti), jedinečnou hru světel a stínů (nejlépe je to vidět při explozích, které osvětlují okolní stěny) a animované postavy vymodelované do nejmenšího detailu (včetně obličejových grimas) doslova „spadla čelist“ všem lidem v kanceláři, kteří bez jediného slova hltali dění na monitoru. Překvapivá byla také různorodost prostředí, ve kterých se Max pohyboval – rodinný domek napadený několika narkomany, podzemní prostory metra, se všemi turnikety, automaty na lístky, ale také služebními prostory a servisními vozy, moderní banka, zapadlý několikapatrový veřejný dům (včetně reálií v podobě plakátů, fotografií i tajných kamer) i volné prostranství na ulici s hořící cisternou v pozadí (mimochodem – plameny jsou zobrazeny velmi dobře, ať již hoří cisterna nebo „jenom“ molotov).
Drobné vady na kráse by se však našly i zde – například lampy svítí i poté, co se jejich žárovky rozprsknou po přesně mířené střele brokovnice. Rovněž animace umírajících nepřátel nevypadají v případě zásahu velkorážnými broky příliš věrohodně – protivník prostě vyletí do vzduchu, zaplachtí pár metrů dozadu (v případě trefy sedícího narkomana klidně i dva metry vysoko) vystříkne krev a tím to hasne. Proto není divu, že s přibývajícím zkušenostmi nahradila brokovnici „pumpu“ dvojice poloautomatických pistolí, se kterými vypadají přestřelky tak, jak opravdu vypadat mají. Příjemné překvapení přinesla i hardwarová náročnost hry – na redakčním Duronu 800 s 256 MB RAM a GeForce 2 GTS běžela grafika v rozlišení 1024x786x32bit a plných detailech (bez antialiasingu) naprosto plynule bez sebemenších známek zpomalení.
Není příliš obvyklé věnovat u akčních her hodně místa zvukovému doprovodu celé hry, ale zde je nutno udělat výjimku – právě zvuky totiž nemalou měrou dotvářejí fantastickou filmovou atmosféru Maxe Payna. Přestavte si, že se blížíte ke dveřím, za kterými slyšíte, jak se dohadují dva mafiáni. S kvalitními stereosluchátky není problém zjistit, kde přibližně postavy stojí, a tak po vpádu
(respektive matrixovském „vletu“) dovnitř neomylně nacházíte své cíle. Některé dialogy jsou místy až komické – z vedlejší chodby na vás například zaútočí padouch, který okamžitě zmizí za roh. Za chvíli odtamtud slyšíte, jak se trojice lidí hádá o tom, kdo z nich půjde nevítaného návštěvníka dorazit. Jindy z ničeho nic zazní obrovská expoze, ze stropu spadnou kusy omítky a je na vás, abyste se vydali podívat, co se vlastně stalo. O takových všudypřítomných drobnostech jako vrzání dveří, šumění vody nebo sykot prostřeleného minimaxu se jistě není potřeba zmiňovat – zkrátka a dobře Max Payne dokáže kombinací skvělé grafiky a ještě lepších zvuků hráči navodit autentickou atmosféru nebezpečného světa narkomafie.
Zatím je příliš brzo hru hodnotit, koneckonců je to první den, kdy se Max Payne objevil na monitorech redakčních počítačů, ale již teď je jasné, že se vývojářům z Remedy a 3D Realms povedl vytvořit skvělý titul, který bude rozhodně aspirovat na nejlepší hru letošního roku. Narozdíl od jiných, mnohem více hypovaných projektů (že, pánové z Lionheadu) má podle všeho reálnou šanci toto ocenění získat – strhující atmosféra, originální nápady a dokonalé technické zpracování hráče do křesla doslova přimrazí.
