Poměrně dlouho očekávané RPG z alternativní historie se konečně objevilo na pultech obchodů. Tedy, alespoň anglická verze. Na českou si budeme muset ještě chvilku počkat, což ale nemění nic na tom, že se s vámi můžeme podělit o naše dojmy z této zajímavé hry. A že jsme na finální podobu hry byli opravdu zvědavi! Zvlášť proto, že nedávno vydané hratelné demo toho zrovna moc nenabídlo.
Příběh je situován do šestnáctého století převážně západní Evropy, která již nevypadá tak, jak je popisovaná historií. Roku 1192 náhlá pohroma zvaná ‘Disjunction‘ drasticky změnila mnoho věcí v našem dobře známém světě, hlavně v Evropě…. Takhle nějak začíná příběh hry Lionheart: Legacy of the Crusader. Vzhledem k tomu, že více o backgroundu, na kterém je toto RPG postaveno, si můžete přečíst ve starším preview nebo na homepage, nemá smysl se jím v tomto článku více zabývat. Raději se hned podívejme, co vás čeká po spuštění hry.
Nejprve samozřejmě výběr postavy. Už zde je vidět silný vliv S.P.E.C.
I.A.L. systému, který byl použit (a s velkým 
úspěchem) již v sérii Fallout. Kromě úpravy několika vlastností se seznámíte i s dovednostmi, do kterých si s přibývajícími levely bude klasicky rozhazovat bodíky. Vždy po několika úrovních si budete moci vybrat i speciální schopnost – neboli (opět z Falloutu osvědčený) perk, který vám umožní třeba rychlejší získávání zkušeností, zvýší pravděpodobnost na kritický zásah nebo třeba jednorázově vylepší zlodějské dovednosti. Čeká vás i úvodní volba rasy, vzhledu (ne formou obligátního obličeje, ale úpravou 3D postavy, se kterou se ve hře ztotožníte), svého duchovního pomocníka a případně speciální charakteristiky. Po těchto volbách se již můžete vrhnout do hry a… ocitáte se ve vězení (kolik RPG už takhle začínalo?). Nejprve si pokecáte s magickým duchem, který je vlastně vaším druhým já, neboli jakýmsi spirituálním rádcem a pomocníkem. Pak následuje rychlý útěk z vězení a setkání se seňorem Leonardem. Ten vás alespoň stručně uvede do děje a hlavně do problému, který máte před sebou. Další hodiny hraní pak budete trávit řešením questů ve středověké Barceloně, čištěním podzemních stok či prozkoumáváním přírody kolem velkoměsta. A až se vám podaří přidat se k jedné ze čtyř frakcí (inkvizice, templáři, saracéni, kouzelníci), posunete se v ději kupředu a příběh 
se konečně pořádně rozjede…
Vlastně hned od začátku je hra docela rozmanitá. Na rozdíl od dema se rozhodně nebudete věnovat jen bojům, ale na své si přijdou i upovídaní jedinci a hráči se sklonem k plížení a podobným zlodějským praktikám. I když možností, jak vyřešit nějaký quest či problém, obvykle není zrovna dvacet, máte většinou možnost alespoň nějaké volby. Příjemné přitom je, že zkušenosti postava získává nejen za boj, ale i za plížení nebo "ukecání" nějaké důležité NPC. Lehce se pak dostanete třeba do situace, kdy na vás v temné uličce vyskočí lupič, a vám se díky vysokému charismatu a diplomacii povede zahrát tak přesvědčivě městskou stráž, že drzý poberta raději vezme nohy na ramena. Nikomu se nic nestane a vy ještě dostanete zkušenosti. Je ovšem pravda, že ať chcete nebo ne, bitkám se nakonec prostě nevyhnete.
Boje sice nejsou tak špatné, jak se někomu mohlo zdát z hratelného dema (click click click click…), ale nic převratného přesto nečekejte. Vyberete nepřítele, kliknete a hlavní hrdina do něj mlátí, případně střílí. Kouzlo 
vyvoláte pravým myšítkem a z quickslotů samozřejmě můžete použít předměty, nejčastěji léčivé lektvary. Kdykoli si můžete hru pozastavit mezerníkem, nicméně během pauzy se lze jen přehrabat v inventáři nebo přehodit zvolené kouzlo, ale nikoliv už zadat povely k další akci. Vychytávky přejaté z falloutovské série, jako je například mířený úder na vybranou část protivníkova těla, sice potěší, ale asi je příliš nevyužijete. Naprosto nejhorší (a to nejen na bojích, ale i na celé hře) je pak chování NPC, která můžete přibrat na pomoc. Obvykle totiž stojí jak hlupáci a vůbec vám nepomohou, někdy je z klidu a nečinnosti nevytrhne ani smršť šípů od nepřátelských lukostřelců. A to je škoda zvlášť proto, že NPCčka ochotná vám pomoci jsou docela zajímavá – od medvíděte, kterého zachráníte před krvelačným lovcem, až po poblázněného dobrodruha, jenž pronásleduje přízračného nepřítele.
I když boje nejsou nic moc, neznamenají na druhou stranu ani překážku, kvůli které by vás hra nebavila nebo dokonce naštvala. Hra totiž není zdaleka jen o bojích, ale hlavně o nelineárním příběhu s mnoha vedlejšími 
úkoly a originálně pojatém světě. Díky tomu, že herní prostředí částečně vychází z historických událostí, potkáte na svých cestách spoustu legendárních postav, autentických i smyšlených. Za všechny jmenujme Leonarda Da Vinciho (neboli seňora Leonarda, kterého potkáte již na počátku celého příběhu), Williama Shakespeara či Dona Quijota. Technické zpracování sice není úplně výjimečné, ale zejména v městských čtvrtích se rozhodně je nač dívat. Příroda a podzemní lokace už jsou slabší, ale stále to není žádná tragédie. Postavy jsou poměrně velké a pečlivě vykreslené, na hlavním hrdinovi je pochopitelně patrná změna brnění či výzbroje. Vzhledem k povedené hudbě a solidnímu dabingu lze říci, že technické zpracování je nadprůměrné. I zpracování interface a ovládání je v pohodě, a komu by se snad lišta s ikonami a údaji o postavě zdála velká, ten ji může jedním úderem klávesy zasunout.
Hra Lionheart: Legacy of the Crusader splnila mé osobní očekávání (a že to byla očekávání dost vysoká!). Slušně zpracované izometrické RPG zasazené do velmi originálního světa, se skvělým nelineárním příběhem a osvědčeným systémem vývoje hlavní postavy. Snad jen ty boje a umělá inteligence NPC trochu pokulhávají. I přesto je však Lionheart letos zatím nejlepším izometrickým RPG. A změnit to může už snad jen titul Greyhawk: Temple of Elemental Evil, který by měl vyjít na podzim.
