Šest dlouhých let museli hráči patrně nejznámější videohry u nás čekat na oficiální potvrzení toho, že příběh hlavního hrdiny Jindry nezůstane nedokončený. A než si ho skutečně zahrají, budou muset čekat ještě déle, původně oznámené datum vydání do konce roku totiž bylo nedávno posunuto až na 11. února 2025.
Co nejdetailnějšímu vymodelování Kutné Hory věnovali vývojáři spoustu pozornosti. A nestydí se tím pochlubit.
Že bychom z odkladu měli nějakou radost, to ne, na druhou stranu jsme ho tak trochu očekávali, ještě nás neopustily vzpomínky na to, jak rozbitý byl v době vydání první díl (viz náš dobový článek). Vývojářům kolem osobitého Daniela Vávry to ale tehdy kupodivu u hráčů prošlo lépe než u daleko odladěnějšího Cyberpunku 2077, projevili totiž pochopení pro daleko skromnější podmínky, v nichž celá hra vznikala. Ostatně nebýt jejich prokázané štědrosti během crowdfundingové kampaně, hra by ani nevznikla (viz náš článek o jejím náročném vývoji).
U druhého dílu je ale situace úplně opačná, rakouské vydavatelství Deep Silver tentokrát v Praze sídlícím vývojářům poskytlo mnohem štědřejší podmínky a dostatek času na to, aby hra vyšla v té podobě, jakou bylo od začátku zamýšleno. Nejlepším důkazem je nárůst celého studia, zatímco původní hru Warhorse udělali v cca 90 lidech, na dvojce jich dělá skoro 250. Jak moc vedení projektu věří, pak podtrhla opulentní prezentace v Kutné Hoře, kam se sjeli novináři z celého světa. A my jsme samozřejmě nemohli chybět.
Prezentace byla vskutku opulentní, kromě prohlídky města, koncertu nebo večeře obsahovala i ukázky historického šermu.
Když jsem v Bonuswebu před nějakými sedmi lety začínal na plný úvazek, konaly se podobné akce několikrát do roka, pandemie covidu jim ale učinila přítrž. Marketingová oddělení velikých firem poznala, že není potřeba zástupce médií draze napájet, krmit a bavit, ale většinu potřebných informací do nich lze nacpat skrze digitální kanály. A těžko se jim divit. Že se takto veliká akce konala, notabene ještě v centru České republiky, je tak samo o sobě velikou událostí. A ano, může to působit, jako by si tak vývojáři novináře kupovali, na druhou stranu jen touto formou mohli naplno ukázat všechny aspekty hry a vysvětlit svůj místy až přehnaný přístup k historické věrnosti.
Součástí prezentace byla i komentovaná prohlídka Kutné Hory, kdy jsme dostali možnost přímého srovnání s jejich virtuálním zpracováním ve hře. Je to opravdu zajímavé stát před oknem vietnamské večerky, kudy jsem se před chvílí vloupával do domu bohatého měšťana ukrást vzácný meč.
Kutná Hora hraje v příběhu hry klíčovou roli. Chrám sv. Barbory je tam ovšem vzhledem k letopočtu o poznání méně impozantní.
Zadarmo jsem se najedl a napil, navštívil kancelář kutnohorského starosty (který je prý sám fanouškem hry), poslechl si koncert v majestátním chrámu sv. Barbory, pokecal s kolegy z herních médií a na památku dostal dvě trička, mikinu s kapucí, dva hliněné korbele, čokoládu, jahodového míšu, podložku pod myš a pytel na záda, abych to všechno zvládl odnést. Každé médium, kde si nyní po vypršení přísného embarga můžete přečíst první dojmy z hraní, dostalo to samé, širší veřejnost si může vyzkoušet hru až ode dneška na výstavě Gamescom. Korupce, nebo ideální možnost, jak se dostat k nejočekávanější české hře dekády? To si vyhodnoťte sami, osobně mám svědomí čisté, takže se pojďme raději konečně věnovat popisu samotné hry, která byla přeci jen tím hlavním, proč jsme do Kutné Hory jeli.
Pokud jste hráli předchozí díl, máte poměrně přesnou představu o tom, jak se bude hrát ten druhý. Podle očekávání byl přístup vývojářů přísně konzervativní a jednoduše by se dal shrnout jako „více toho samého“. Pokud jste předchozí díl nehráli (je tu ale vůbec někdo takový?), autoři na vás mysleli a vše důležité o předešlých událostech se dozvíte formou občasných flashbacků. Ne tedy, že by toho bylo zase tolik, Kingdom Come byl navzdory své délce (cca 50 hodin) na dějové události poměrně skoupý a jeho příběh se dá shrnout do několika vět. Dvojka pak začíná přesně tam, kde jednička skončila, tedy výpravou hrstky rytířů za hledáním spojenců. A stejně jako v jedničce úvodní idylka rychle skončí krvavým masakrem, po němž se Jindra ocitá zraněný, bez vybavení a ponechaný napospas na nepřátelském území.
Pokud vás nebavily souboje dříve, patrně vás nebudou bavit ani teď. Naštěstí hra nabízí dostatek možností, jak se jim vyhnout.
Chápu, že z herního pohledu to dává smysl a umožní opakování klasické smyčky „from zero to hero“, ovšem pocit déjà vu byl v počátku hraní snad až příliš silný.
První přibližně hodina je prakticky jen lehce interaktivním filmem, kdy je hráč tažen okolními událostmi z jednoho dlouhého dialogu do druhého.
Na druhou stranu tak budete mít dost času na kochání se grafikou, která působí vyloženě fantasticky. I první díl dnes vypadá stále k světu, šest let je ale v herním světě dlouhá doba a na vizuální stránce je ten pokrok evidentní. Jako jednu z nejlepších vlastností Kingdom Come osobně vnímám použití reálných topografických údajů, rychle jsem tak poznal jednu konkrétní cestu, po které jsme se nedávno procházeli při přípravném výletu na Trosky. Většina ostatních open world se snaží nabídnout co nejvíce vizuálně výrazných lokací, ale ve výsledku kvůli tomu působí trochu přeplácaně, zatímco zdejší svět je uvěřitelný. Při vší úctě k návrhářům, příroda je ta nejzkušenější designérka.
Příběh bude asi slabší, ale svojí poetikou má hra šanci oslovit fanoušky Red Dead Redemption 2.
Během úvodní sekvence jsme dostali možnost přičichnout si i k bojovému systému, který byl podle mého jednou z největších slabin původní hry. Vývojáři si kritiku uvědomují, a tak slíbili rozsáhlé úpravy, ve skutečnosti jsem ale nijak zásadní posun nezaznamenal. Stále musíte pozorně sledovat chování protivníka a podle jeho pohybů útočit a bránit ze správného směru, přičemž je nutné neustále hlídat ukazatel vyčerpání. Protože když dojde k jeho naplnění, jste na krátký čas prakticky bezbranní, což se zpravidla rovná smrti. Teoreticky pravidla chápu, v praxi se ale stále nedokážu nastavit na zdejší rytmus a souboje mně přijdou nejen obtížné, ale i zbytečně rozvleklé a celkově nepodnětné. Největší změnu tak vidím v celkovém snížení jejich obtížnosti, i s v podstatě náhodným mácháním se dá dosáhnout více zásahů než dříve, a interval pro parírování se o něco prodloužil.
Co jsem tak pochopil, autoři na mně podobné hráče myslí. Už jednička šla celá (až na designérsky nezvládnutý souboj s Prckem) projít „mírumilovně“ a i dvojka nabídne velikou svobodu při řešení různých situací. Navíc se později dostaneme i k ryze silovým zbraním, jako jsou palcáty nebo sekyry, se kterými se nějakým tím mířením na nekryté části zbroje až tak trápit nemusíme.
Vzhledem k náročnosti soubojů bude „stealth“ přístup asi ten nejpřístupnější.
Mimochodem na rozdíl od minulého dílu se tentokrát o motion capture postaralo více expertů na konkrétní bojové styly, takže jejich používání působí daleko přirozeněji.
A pak tu jsou nově i primitivní palné zbraně, které pošlou prakticky jakkoliv obrněného nepřítele k zemi jednou ranou. Ovšem nečekejte, že by se ze hry stala střílečka. Nabíjení je tak pomalé, že se v průběhu běžného souboje k víc než jedné střele stejně nedostanete. Šikovní bojovníci možná ještě obstojí proti dvěma protivníkům najednou, už proti třem ale prakticky nemají šanci. Což je ovšem záměr, jak nám bylo živě předvedeno, proti přesile neměl šanci ani ten nejlepší rytíř. Neznamená to samozřejmě, že bychom snad přišli o velkolepé bitvy celých armád, jen se v nich musíte spoléhat na své spolubojovníky.
Odmyslete si ty koně a rytíře, do této scény se můžete podívat už teď návštěvou Trosek a jejich okolí.
Změnou prošel i systém rozhovorů, respektive přibylo možností prosadit si svou i nenásilným způsobem. Nejde jen o porovnávání číselných parametrů, jak známe z většiny RPG, je potřeba správně odhadnout, jaký zvolit přístup (vyhrožovat, přemlouvat, snažit se odlehčit situaci nebo vzbudit lítost) a především se vcítit do konkrétní situace. Jako jeden z mála (alespoň co jsem tak z občasného pozorování hrajících kolegů vypozoroval) jsem například dokázal vyhnout se souboji prostě tím, že jsem pochopil, že tou nejlepší odpovědí je někdy neříkat nic. V jiném místě jsem si pak zase ušetřil spoustu trápení tím, že jsem předstíral zradu a přidal se na stranu nepřátel, jen abych poté zradil i je. Pevně doufám, že takových situací bude ve hře plno, protože samotného zabíjení je ve hrách spoustu a často i lépe udělaného.
Kingdom Come se bude odehrávat na dvou mapách, z nichž každá je veliká zhruba jako celá první hra. Jedna zpracovává krajinu kolem hradu Trosky, druhá pak Kutnou Horu a její okolí. Přišlo mi, že kromě vizuálního stylu se budou radikálně lišit i svojí náplní. Děj hry je zasazen do prvních let 15. století, kdy byl „Kuttenberg“ díky těžbě stříbra jedním z nejbohatších míst Evropy, stále se však bavíme o středověku, takže nečekejte žádné epické paláce a okázalý luxus. Naopak, většina ulic je tvořena nezpevněnou hlínou a vedle bohatých měšťanů se krčí i malé domky místních chudáků.
Mimo Kutné Hory navštívíme i Trosky. Takhle to tam možná tehdy vypadalo.
Skutečnou Kutnou Horu mám díky každoročnímu festivalu Creepy Teepee nachozenou jako málokteré město, přesto jsem se během zhruba dvouhodinové ukázky z této části hry jen ztrácel. Tam kde je dnes rozlehlé náměstí, bývala dříve ohromná úřední budova, kde se lze procházet po širokém bulváru, byly tenkrát hradby. Rozestavěný „kostelíček“, který budete moci navštívit ve hře jen sotva připomíná majestátní chám svaté Barbory, kam nutně směřují kroky každého návštěvníka ze zahraničí, do jeho plné slávy mu zbývají ještě desítky let stavění. Ostatně celé město je vymodelováno s maximální možnou historickou přesností, bez ohledu na to, aby působilo co nejefektivněji. Podobu některých lokalit se ovšem jednoduše nepodařilo dohledat, a tak byly vytvořeny „jen“ kvalifikovaným odhadem.
Každopádně celková podoba města není tak vzletná, jak to možná z trailerů dopředu vypadalo, kdo čekal novou Wizymu ze Zaklínače, bude patrně zklamán. Což ovšem není myšleno jako výtka, oceňujeme snahu o to zprostředkovat svět takový, jaký tehdy byl, ne takový, aby vypadal za každou cenu cool.
Čím víc statistik, tím větší zábava. Nebo ne?
Tato filosofie je vlastně pro celý projekt definující, což z Kingdom Come dělá v kategorii vysokorozpočtových her unikát. Nikdo podobný, kdo by se v tomto měřítku o něco podobného pokoušel, jednoduše není. Z pohledu hráče to ovšem někdy vývojáři až zbytečně přehánějí.
Model oblečení mi přijde rozdělený na až moc položek, třeba pod helmu je nutné ještě sehnat „výplňovou“ vrstvu, což vzhledem tomu, že se každá část opotřebovává, přináší zbytečné starosti. Stejně tak nutnost pamatovat na Jindrův plný žaludek nebo potřebu spánku žádnou extra zábavu nepřináší, naopak zdržuje od těch skutečně zábavných činností. Nelíbí se mi ani efekt zranění, kdy celou obrazovku pokrývá „krvavý filtr.“ Ale tak už tomu bylo minule a většina lidí se přes to dokázala přenést, takže jde spíše o individuální pocit.
Naopak s povděkem kvituji, že tvůrci nevyměkli, ani co se týče ukládání pomocí sejvovice, které výrazně zvyšuje napětí během dramatických momentů. Hra se ale naštěstí v důležitých okamžicích ukládá sama, což bude obzvlášť důležité, pokud nebude úplně odladěná..
Ve hře samozřejmě nebude chybět ani populární mezihra v kostky.
Nad veškeré potenciální problémy se půjde snadno povznést, pokud nás její svět dokáže pohltit. To ovšem v první řadě záleží na kvalitě scénáře, což je zrovna to, co z omezené ukázky poznat nešlo.
Tvůrci se nechali slyšet, že kolem Jindry chtějí zformovat skupinu nesourodých hrdinů a jako příklad inspirace uvedli Soderberghovy Dannyho parťáky (Ocean’s Eleven) nebo Tarantinovy Hanebné Pancharty, což mi tedy přišlo jako hodně odvážné tvrzení, které v prožité ukázce nebylo ničím potvrzeno. Dialogy jsou sice napsané skvěle, občasné snahy o „hláškování“, tedy pokusy o vtip nebo kreativně vyjádřené vulgarity, ovšem vyznívají spíše na prázdno.
Hlavní představitel charismatem zrovna neoplývá, hrdinu si z něj budete muset vytvořit sami.
Problém vidím především v hlavní postavě. Aby Jindra posloužil všem druhům hráčů, kteří ho mohou pojmout jako krvelačného drsňáka i přátelského kolouška, působí po většinu času tak nějak nijace. Trochu s žárlivostí přitom pohlížím na z řetězu utrženého sidekicka, z minulého dílu dobře známého Jana Ptáčka, který je v každém ohledu daleko sympatičtější. V tomto případě se ovšem hodnocení zdržuji, plánuje se totiž český dabing, který může mít zásadní dopad na celkové vyznění.
Příběh mě zatím plně nezaháčkoval, na druhou stranu je brzy na předčasné soudy. Je to, jako bychom chtěli hodnotit knihu podle první kapitoly. Ta sice nabídla silné okamžiky, ovšem také i třeba laciné klišé v podobě snové pasáže, kdy se vám před očima míjejí vzpomínky na mrtvého otce. Nejpravděpodobnější se mi zdá, že se hra v tomto ohledu nebude příliš lišit od prvního dílu, jehož základní dějová linka (honba za ztraceným mečem) byla o ničem, ale ve svém průběhu nabídla mnoho nezapomenutelných momentů – oslava s Bohutou, infiltrace sázavského kláštera, zjištění Jindrova původu atd.
Celkově tak lze konstatovat, že první dojmy jsou přesně takové, jaké jsme dopředu očekávali. Tvůrci jednoduše dodají přesně to, co od nich většina fanoušků žádá. Hezčí, větší, vyleštěnější Kingdom Come 1. Nemyslím si, že by s tímto přístupem měl mít někdo problém. Zatím to opět vypadá na 90 %, ale uvidíme, jakými dárky nás Warhorse ještě zahrnou.
