Ono těch překvapení ohledně Ghostwire Tokyo je na můj vkus až příliš. Třeba když 16 hodin před vypršením embarga na dojmy z novinářské prezentace Bethesda uspořádá veřejný stream pro každého, kde všechny „exkluzivní informace“ s předstihem sama propálí. Ale budiž, nejsem tu od toho, abych hodnotil marketingovou kampaň vydavatele, ale abych vám pověděl něco o hře, která vypadá úplně jinak, než jak se z dosavadních náznaků mohlo zdát.
GhostWire: Tokyo
Tak za prvé to není horor. Což je vzhledem k předchozí tvorbě japonských Tango Gameworks minimálně překvapivé. Studio totiž založil Šindži Mikami, jeden z klíčových autorů série Resident Evil, a jejich předchozí série The Evil Within pak patří mezi vůbec nejděsivější hry posledních let.
Obzvláště první díl je důkazem toho, že plíživý strach z neznámého a explicitně zobrazené brutální násilí nemusí být nutně vždy v opozici, ale opravdoví mistři ho dokážou zkombinovat. Přiznám se, že jsem ho hrál s dlouhými přestávkami minimálně půl roku, protože jsem na některé pasáže jednoduše neměl nervy.
Oproti tomu Ghostwire Tokyo je akce viděná z vlastního pohledu, odehrávající se v otevřeném městském prostředí. Jedinou spojitost s Evil Within, která mě na první dobrou napadá, je leitmotiv koček, coby nenápadných pomocníků, v tomto případě ovšem neslouží k ukládání hry, ale k nákupu vybavení. A pak možná ještě skutečnost, že jsem po zhruba půlhodinovém úvodu vlastně vůbec netušil, kdo jsem a co tam vlastně dělám. Ale to to není výtka, japonské hry jsou obecně „divné“ a předpokládám, že po několika hodinách hraní do sebe vše začne zapadat.
Hlavní hrdina, který po vzoru například série The Darkness sdílí tělo s mocným démonem, se ve zcela vylidněném Tokiu pokouší zachránit svojí sestru. Vylidněném ovšem neznamená prázdném, naopak, je až po okraj zaplněno éterickými dušemi. Většina z nich vám jde přímočaře po krku, ovšem ten zbytek pro vás má pořádnou zásobu povinných i nepovinných misí.
GhostWire: Tokyo
Ano, pokud jste čekali nějaký přímočarý a pečlivě nalajnovaný příběh, který je hororům tak nějak z podstaty vlastní, jste na omylu. Ghosworld Tokyo je totiž open world se vším dobrým a špatným, co k tomu patří. Máte tedy naprostou svobodu, v jakém pořadí budete plnit už od pohledu generické úkoly.
Zatímco příběhová linka vypadá zajímavě (neříkám, že dobře, prostě zajímavě), grindovací vedlejšáky, jako je třeba čištění čtvrtí od nepřátel nebo zavírání speciálních portálů, už odkazujou spíše na produkci Ubisoftu. Což není zrovna pochvala, aby bylo jasno.
Vypadá to, že spoustu herního času budeme trávit opakováním stejných činností, nejčastěji bojem. Ten mi vzdáleně připomněl Alana Wakea, protože i zde musíte nepřátele nejdříve „nalomit“ a až poté je pomocí speciálních schopností dorazit. Po celých třicet minut ukázky vypadaly souboje efektně, otázkou je, jestli to stále stejné máchání rukama před obrazovkou nebude po několika hodinách už jen otravné. Můžete se zde také plížit a likvidovat nepřátele ze zálohy nebo na dálku pomocí odstřelovacího luku. Za jejich zneškodnění pak dostáváte zkušenosti, kterými si můžete následně zlepšovat své schopnosti. Prostě klasika.
Což je za mě trochu problém. Ne, že by snad Ghoswire Tokyo dělalo něco vyloženě špatně, navzdory svému unikátnímu světu však působí nesmírně okoukaně a nenápaditě. Obávám se, že jestli se zápletka nějak zajímavě nerozjede, budeme tu mít japonský Far Cry, což vzhledem k tomu, že od posledního Far Cry neuběhlo ani půl roku, nezní příliš zajímavě.
Na druhou stranu originální prostředí v neokoukané paletě barev a v neposlední řadě i skvělá hudba přece jen hře dávají jistý šmrnc, díky němuž se na ni lze těšit. Každopádně předobjednávku bych být vámi nedělal a raději počkal na první recenze, u japonských her se výsledek dá jen obtížně předpovídat.
Ghostwire Tokyo vychází 25. března na PC a Playstation 5. Což je poněkud paradoxní, jelikož je vydavatelem Bethesda, která už od loňského roku patří pod xboxová studia. Nicméně stejně jako v případě Deathloop, kvůli již uzavřeným smlouvám vyjde na xboxech až nejdříve s ročním zpožděním.
