Než začnete číst dále, nabízí se otázka: měli jste rádi Call of Duty? Pokud ne a považovali jste ho jen za primitivní arkádu, je zbytečné, abyste se zdržovali následujícím textem, jelikož pokračování půjde přesně ve stopách předchůdcových, což znamená, že je opět zapotřebí čekat nenáročnou zábavu pro masy. Ovšem podle prodejních výsledků prvního dílu se o nedostatek příznivců autoři bát nemusí, ba právě naopak. Přes obrovská zjednodušení v herním systému bylo Call of Duty jednou z nejzábavnějších akcí roku 2003 a úspěšně navázalo na odkaz podobně zaměřeného Medal of Honor, když se mu v mnoha anketách o nejlepší hru roku podařilo zvítězit. To už je slušná pocta a důvod ke druhému dílu, jenž má být vylepšen po všech stránkách a znovu se stát tzv. „popcornovou akcí“. Vývoj jde zatím podle plánů, takže bychom se hry mohli dočkat skutečně na slibovaný podzim. Nejvyšší čas si o ní povědět něco určitého.
Animace mají být nastříhány podobně jako filmy a jejich úkolem je mimo jiné zdůraznit fakt, že jste jenom malým kolečkem v celé té válečné mašinerii 2. světové války
Nákladní vůz se cestou pouští nerovnoměrně houpe a poskakuje. Muži
na kapotě se drží pevně, stejně jako křečovitě svírají svá víčka. Těžko říct, jestli je to kvůli všudypřítomnému písku, který projíždějící konvoj rozvířil, nebo zda mnoha výsadky ostřílení vojáci nechtějí ukázat známky strachu. Oprávněného strachu - znenadání kdosi po prozkoumání ještě před chvíli blankytné oblohy zakřičí: „nálet“. Za chvíli je Stuka už skoro u země a chystá se splnit svůj úkol. Zkáza se zdá být neodvratná. Když v tom se na obzoru objeví britský Spitfire. Vystřihává jednu, dvě efektní otočky a už je těsně za německým bombardérem, který dvěma dobře mířenými salvami z kulometu postará o jeho vzplanutí. První Stuka končí za ohromujícího rámusu v troskách. Ale to byl jen začátek velkolepé vzdušné bitvy, které přihlížíte jako jeden z vojáků na zemi. Zanedlouho se na obloze rozhoří peklo. Desítky německých i spojeneckých bombardérů a stíhačů si vyměňují olovo, první jmenovaní pak nepřesně vrženými bombami vytváří písečné fontány a pokud máte odpovídající technické vybavení, v tomto případě především aparaturu pro prostorový zvuk, užijete si atmosféru války jako nikdy předtím.
Stejně jako v předchůdci, zabudují tvůrci i tentokrát nespočet skriptovaných sekvencí, které hru sice striktně odkazují do prostoru výhradně lineárních akcí, ale zase se starají o co možná nejefektnější vykreslení válečných hrůz. Animace mají být nastříhány podobně jako filmy a jejich úkolem je mimo jiné zdůraznit fakt, že jste jenom malým kolečkem v celé té válečné mašinerii 2. světové války, která je sice ohraná jako televizní estrády, nicméně pro podobné účely zřejmě pořád nejvhodnější. Kolikrát už jste ve hrách viděli zpracování vylodění v Normandii? Raději to ani nepočítejte a smiřte se s faktem, že tady si D-Day budete muset střihnout ještě jednou. Tvůrci však slibují jasně nejlepší zážitek ze všech dosavadních adaptací. Desítky lodí přirazí téměř ke břehu, vylodí se z nich stovky spojenců ostřelovaných fašisty ze všech možných děr na pláži. Nad tím vším burácí motory letadel a nezůstane jen u nich. Čas od času navíc dopadne nepřesná střelba artilerie z bitevních křižníků. Na rozdíl od Medal of Honor, stojí zde v popředí jednotka Rangerů, jejichž primárním úkolem je dostat se za největší palby za nepřátelské linie a rozptýlit tak jejich efektivitu.
Nový grafický engine, jenž si sobě na míru vytvořili sami Infinity Ward, toho zvládá nepoměrně více než starý, byť kdysi dobrý Quake 3 engine. S kvalitnějším vizuálním zpracováním se tak setře i jeden z nejkritizovanějších bodů prvního dílu. Nový nástroj zvládá vyobrazovat více vojáků, více letadel a ještě více tanků. Prostě akce dostane správnou vyživovací injekci. Zvláštní pozornost si zaslouží exploze, jejichž druhů je v Call of Duty 2 mnoho. O špičkových a přesných zvukových efektech jako jsou řvoucí německé kulomety, tlumené detonace nebo křik bojujících, už jsme mluvili. Chybět nesmí ani geniální orchestrální soundtrack.
Ještě napůl oslepeni z efektního ohňostroje objevujeme při útoku na Rommelovými Afrikakorps ovládané přístavní město také mnohá herní vylepšení. Když jsme se například ocitli pod palbou jednoho z kulometných hnízd, skutečně se prokázalo
vylepšení umělé inteligence o sto procent. Parťáci se chovali zcela přirozeně a šli se spolu s námi ukrýt, abychom vyčkali nejlepšího okamžiku k útoku. Ne, jako minule, kdy zhatili alespoň trochu přemýšlivý postup nesmyslným výpadem. Jeden z kamarádů dokonce přes pytle s pískem, za nimiž se schováváme, hází granát, ale jelikož je to taky jen člověk, moc se mu to nepovedl a zkázonosný prostředek nedohodil příliš daleko a tento se vzhledem k nerovnému povrchu vrací zpět k nám. Na monitoru se okamžitě rozblikává symbol přesně nad zaměřovačem upozorňující na přímé ohrožení. Díky tomu můžeme briskně zareagovat a buď si lehnout na zem a doufat, že nás nezasáhne žádný šrapnel nebo vyklidit rovnou pozice. Pří ústupu a krycí palbě jsem kupodivu narazili na jakousi postranní uličku, díky níž se nám podařilo vpadnout obráncům do zad, což by se v předchůdci stát nemohlo. Přestože nepůjde o žádný zázrak, měla by být volnost v pokračování přeci jen výraznější než minule. Kdo se však teď bojí, že se někde ztratí a nebude vědět, co dělat, nemusí se strachovat, jelikož autoři nás tak jako tak víceméně povedou za ručičku, ať už to bude tou nebo tou cestou. 
Někdy budete nastrčeni do líté obrany, občas budete muset provést sabotáž bez podpůrného týmu, jindy se zase zúčastníte obřího útoku.
Ačkoliv mají být parťáci, jak už bylo řečeno, hodně inteligentní a sami jednající (například dokáží na vlastní pěst dobýt kulomet a jeho obsluhováním poskytovat krycí palbu), ještě dlouho nebude série Call of Duty taktickou střílečkou, jenž by prověřila naší šedou kůru mozkovou. Hráči k této značce přichází za ryzí a ničím nebržděnou zábavou, kterou také podle autorů dostanou. Už jenom proto, že svým klukům nebudete moci rozdělovat ani příkazy a i vzhledem k nicotné AI protivníků. Ne, že by jí Infinity Ward neuměli vytvořit, to vůbec ne, ale především kvůli tomu, že sází na obrovské masy. I díky tomu vyvstane správná válečná atmosféra – když proti vám stojí stovky vojáků, byť nepříliš nadaných, je to něco jiného, než když pracujete proti skvěle vycvičenému komandu o pěti lidech. Ne, ne, žádné Rainbow Six. Přesto přese všechno je příjemné, když vpadnete do domu a místní okupanti si převrátí stoly a nábytek, za kterým se kryjí. Toho jsou Němčouři v Call of Duty 2 klidně schopní a teprve dobře vržený granát je přinutí k
vítacímu rituálu. Tím jsme vlastně vyhráli naší misi, jejíž popis se občas prolíná tímto článkem – kanóny v přístavu mlčí, v pevnosti už se nehýbe ani myš, ale vyvstává další problém: při kontaktování velitelství se rozbila naše vysílačka. Nezbývá nic jiného, než prohledat všechny domy a najít německé rádio. Že nás čeká ještě menší komplikace, je více než jasné. Na druhou stranu se můžeme těšit na odměnu v podobě skvělého náletu britských bombardéru, kteří si nenechají ujít možnost zničit přijíždějící konvoj.
Stejně jako zde popisovaná mise, bude i zbytek sestávat z více na sebe navazujících úkolů. Někdy budete nastrčeni do líté obrany, občas budete muset provést sabotáž bez podpůrného týmu, jindy se zase zúčastníte obřího útoku. Stejně jako dříve, se i tentokrát můžeme těšit na tři kampaně – britskou, v níž nás čekají rovnou dva hratelné charaktery, americkou a ruskou, přičemž po dokončeném tréninku si budete moci vybrat, do jaké z nich se vrhnete a nebude třeba procházet jednu po druhé. Ani tentokrát se nepočítá s obzvláštním sžitím se s hlavními
charaktery – jednak je budete mít pod palcem jen krátce, druhak půjde o půjde o víceméně nevykreslené charaktery. Je otázkou, jak dlouhý herní zážitek nám Call of duty 2 nabídne. Tvůrci tvrdí, že obstojný, my si po zkušenosti s prvním dílem řadícím se mezi nejkratší akce, myslíme něco trochu jiného. Pokud se hrací doba vyšplhá do rozmezí 10-15 hodin, budeme moct být ještě rádi. Ale jak byla jednička krátká, tak byla intenzivní, což bez výjimky platí i pro pokračování, byť toto se bude odehrávat na větších mapách s rozšířenou volností.
Náplň misí se má hrubě držet historických událostí, ale ve většině případů si z nich bere pouze námět a zbytek je upraven pro potřeby nejlepšího herního prožitku. Úrovně na sebe nemají být navázány, když už, tak jen ve výjimečných případech. Podíváme se na evropská i severoafrická bojiště a jediným recyklovaným tématem bude bitva o Stalingrad. Vzhledem k tomu, že šlo o vrchol předchůdce, ani se moc nezlobíme, navíc má být tento úsek pojat o něco
jinak než minule. Samozřejmostí jsou novinky ve zbraňovém arzenálu – vedle starých známých kousků jako je Karabina 98 očekávejte i exotičtější kousky formátu poloautomatická G-43 nebo její ruskou protiváhu, SVT-40, jež má být dostupná v odstřelovačské variantě. Snipeři to ale tentokrát budou mít těžší, jelikož před střelbou musí zadržet dech a opravdu přesně mířit. Tato komplikace pomůže i vyvážení v multiplayeru, o němž se mimochodem nic moc neví. Snad jen, že je na něj opět kladen slušný důraz.
Náplň misí se má hrubě držet historických událostí, ale ve většině případů si z nich bere pouze námět a zbytek je upraven pro potřeby nejlepšího herního prožitku.
Call of Duty 2 nepředstavuje revoluci v žánru válečných stříleček, jimž pomalu ale jistě zvoní hrana, protože publikum jich začíná být přežrané. Pokračování nejlepší z nich si však nechá ujít jen málokdo. Špičkově naskriptované sekvence nyní budeme potkávat v mnohem rozlehlejších a svobodněji prozkoumávatelných levelech. I chytřejší a uvěřitelnější parťáci se postarají o hustou válečnou atmosféru. Pokud takové holdujete, bude pro vás Call of Duty 2 jako dělané.Index očekávání: 90%
