Série Assassin’s Creed letos oslaví 18 let od svého vzniku, během nichž zvládla vyprodukovat 14 samostatných titulů a stát se jednou z nejprosáklejších značek herního průmyslu. Kromě toho, že se tedy už konečně může začít legálně opíjet, chodit za prostitutkami a volit, jí teď ovšem čeká velmi důležitý úkol, a to zachránit tonoucí vydavatelství Ubisoft, kolem nějž po sérii nezdarů začínají kroužit (nejen) čínští investoři jako smečka vlků kolem zraněné srny.
Jedním ze dvou hlavních hrdinů samurajské hry je černoch.
Do starověkého Japonska zasazený díl s podtitulem Shadows přitom nemá vstupní pozici ideální, protože přichází do velmi těžké doby. Kyvadélko sociálního aktivismu se po dosažení levého extrému prudce vrací do opačné polohy a zatímco nedávno by ještě herní komunita za odvážné obsazení černošského samuraje a ženské ninja bojovnice do hlavních rolí tleskala, teď za to naopak dostávají vývojáři pořádnou čočku. Připočítejte, že letos pravděpodobně vyjde Ghost of Yokei, pokračování fanoušky uctívané Tsushimy a schyluje se tu k potenciálnímu problému.
Ve skutečnosti jde však opět o zbytečné plýtvání emocemi a pokud danou tematiku nemáte našprtanou, nejspíše si jako já dokážete výsledek užít i bez přivírání očí. Jak jsem si ze zhruba tří hodin mohl vyzkoušet, ta hra je klasický moderní „assassín“ se vším dobrým i špatným, co k tomu patří.
Za Naoke se hra hraje, jako klasický „asasín“.
Ukázka byla rozdělená na dvě poloviny. V té první jsme viděli samotný úvod do děje a tedy představení kontroverzního černošského samuraje Yasukeho. Ten je v úvodu ukázán jako pouhý sluha portugalských obchodníků, kteří ho v rámci vyjednávání propůjčí do služby japonskému šlechtici.
Na rovinu – netuším, nakolik je takováto zápletka historicky věrná, ale jakožto neinformovanému laikovi mi vcelku dává smysl a nevidím nějaký zásadní rozdíl oproti například Šógunovi Jamese Clavella nebo filmu Poslední samuraj. Navíc se tady bavíme o sérii, ve které se templáři honí za kouzelným zlatým jablkem, takže s nějakou tou autorskou fikcí nemam nejmenší problém. Možná to nebude stačit na referát z dějepisu, ale starověké Japonsko je jinak ve hře vyobrazeno uvěřitelně a na mainstreamovou hru zcela dostatečně.
Za Yasukeho jde naopak o ryzí mlátičku.
Shadows je prvním dílem v sérii, který vychází jen na aktuální generaci konzolí a na výsledku je to vidět. Ne že by šlo o zásadní přelom, ale detailnější grafika je rozhodně patrná, nejvíce pak v pohledech do daleké krajiny, ve kterých si virtuální kameraman vyloženě libuje. Více než samotná grafika mě ovšem uchvátila animace hlavní postavy, parkourové přeskakování překážek působí daleko věrohodněji než kdy dříve. Druhou hratelnou postavou je pak mladá dívka Naoe, která se mstí za vraždu svého otce. Po krátkém úvodu se zápletka klasicky vrací k vybíjení vražedného společenství, jehož členové si rozdělili vliv nad provincií Iga, kam je děj situován.
Za Naoe se hraje, jako jsme v sérii dlouhodobě zvyklí, tedy je kladen důraz především na plíživý pohyb ve stínech, případně parkourové pobíhání skrze městskou zástavbu, za Yasukeho je však hra klasickou rubačkou, kterou bych se nebál připodobnit třeba k takovému God of War. Mezi oběma postavami můžete plynule přepínat, a to často i v rámci jedné mise, záleží jen na vašich preferencích. Rychle jsem si osvojil styl, kdy se všechny problémy snažím řešit nenápadně, jakmile se to však nepovede, přepínám se do módu vražedného maniaka a s nepřáteli si to rozdám na férovku.
Jde o nesmírně osvěžující přístup, který zamezí frustraci z opakování stále stejných překážek. Funguje to přitom nejen v otevřeném světě, ale i v naskriptovaných příběhových misích, kdy se podle postavy mění připravený koridor i složení obránců. Bez přehánění tak můžeme říct, že jde v podstatě o dvě hry v jedné a žádný styl hraní není penalizován.
Kromě prostředí a počasí se mění i roční doba.
To je ovšem asi tak jediná zásadní novinka, kterou jsem oproti posledním dílům zaznamenal. Po zajímavém experimentu Mirage (naše recenze) se opět vrací RPG systém, kdy vám vyšší level nepřátel nedovolí jen tak si courat po celém světě, ale místo toho ho objevovat postupně. Jako tradičně je mapa plná otazníčků se zajímavými lokacemi a nepovinnými misemi, nechybí lezení po věžích a následné dramatické skoky do kupek slámy, jízda na koni, odklízení mrtvol, palné zbraně a vůbec všechno, co dělá assassína assassínem.
Zajímavě zní možnost budovat si vlastní pevnost a najímat spolubojovníky, tato funkcionalita však nebyla v ukázkové verzi plně k dispozici, a její popis tak přenechám pozdějšímu recenzentovi. Příliš mě nezaujal příběh, ale to bude nejspíše tím, že jsem byl po krátkém úvodu hozen někam do třetiny hry, a tak jsem nechápal souvislosti.
Celkově lze říct, že jde v podstatě o sázku na jistotu a fanoušci značky mohou být zklamání maximálně tak z toho, že se hra nikam zásadně neposunula. Ale čekal to od Ubisoftu vůbec někdo? Pokud vás tedy nijak zvlášť nevzrušují kulturní války o černošských samurajích, můžete si už začít plánovat dovolenou, odklady totiž hře prospěly a za celou dobu jsem se nesetkal s jediným bugem.
