Hororovou adventurní sérii Alone in the Dark jistě není třeba nijak blíže představovat. Ti, kdo někdy měli tu možnost zaplést se do dobrodružství Edwarda Carnbyho, obvykle skončili jako skalní příznivci série, což rozhodně o něčem svědčí. Pokud ne o jejich náchylnosti k hrůzostrašné atmosféře, pak alespoň o kvalitě tří dosud vydaných dílů. Proto se není čemu divit, že další pokračování s podtitulem The New Nightmare je očekáváno už hodně dlouho a hodně toužebně – zatímco první tři díly vyšly s odstupem jednoho či dvou let za sebou (AitD1 – 1992, AitD2 – 1994, AitD3 - 1995), díl čtvrtý si na své zrození musel počkat plných šest let. Abychom ale autorům nekřivdili, musíme uznat, že se za tu dobu měli čile k světu (tedy alespoň co se práce na AitD4 týče) a že podle všeho, co jsem zatím měla možnost vidět, to vypadá, že série bude bohatší o titul vskutku impozantní. Betaverze The New Nightmare, která se ocitla u nás v redakci, neměla nejmenší šanci skončit někde jinde než na mém stole (a posléze v mém DVDčku) – těšila jsem se na ni víc než na konec étrojky, což je vážně co říct :-). Existovalo sice jisté procento reálného nebezpečí, že jako hodně v současnosti vydávaných pokračování starších her bude i AitD4 zavánět především vytloukáním peněz ze zašlé slávy celé série, případně že se z klasické hororové adventure stane cosi nestravitelně hybridního(konkrétně mám na mysli cosi plné šplhání po římsách a lezení po žebříkách), ale jak to tak vypadá, ponese se většina překvapení v příjemném duchu.
S popisem kladů a záporů Nové noční můry začnu pěkně od podlahy, což ve stavbě herní konstrukce znamená od intra a od příběhu vůbec. Úvodní animace se v žádném případě nedá označit za zklamání, spíš naopak - konečně uvidíte Edwarda tak, jak jste ho ještě neviděli a budete moci svoje představy nastřádané z prvních tří dílů zkonfrontovat s představami autorů. Jakmile kamera vlétne do Edwardovy pracovny (mimochodem správně rozbordelené a plné nástěnek polepených novinovými ústřižky), stanete tváří v tvář rozervanému týpkovi, který na první pohled splňuje všechna kritéria stanovená pro hrdiny - ostře řezané rysy, odhodlaný pohled nebesky modrých očí a samozřejmě nezbytný dlouhý hnědý plášť, bez kterého by si dneska v tomhle žánru žádná ústřední postava ani neškrtla. Do Edwardova života se vklíníme právě ve chvíli, kdy zjišťuje, že jeho dlouholetý kolega Charles Fiske se z nejlepšího přítele stal přítelem bývalým a to poměrně razantním způsobem - prostě zemřel. Patrně to ale nijak předem neplánoval, protože ho nalezli na nějakém bohem zapomenutém ostrově s roztrženou krční tepnou (nebo nějakým podobně efektním zraněním), což na dobrovolný odchod ze světa moc nevypadá. Edward se proto rozhodne podívat na zoubky případu, kterým se jeho kolega na tajemném ostrově zabýval a který ho patrně stál život.
Abychom to hned od začátku to neměli tak jednoduché, musíme si vybrat, s kým celé to dobrodružství chceme absolvovat. Už v úvodním videu se seznámíme s druhou možností - je jí dlouhovlasá a dlouhonohá kráska jménem Aline Cedrac, která se na Shadow Island vydává spolu s Edwardem. Ještě v kabině letadla, kterým oba cestují, se odehraje první násilná scéna, která je ukončena urychleným nasazením padáků a ještě urychlenějším seskokem obou hrdinů. Bohužel se jim tak zcela nevydaří záměr dopadnout poblíž sebe, a tak vznikne ideální situace, jak dát hráči na výběr ze dvou různých možností. A když říkám různých, tak myslím různých - procházet hru v kůži Edwarda opravdu není totéž, co procházet ji v kůži Aline. Každý z nich se dostane nejen do jiných lokací, ale má i různé způsoby likvidace nepřátel, takže v žádném případě nejde jen o nějakou kosmetickou záležitost.
Jakmile si ujasníte svoje preference a vyberte si hlavní postavu dle svého gusta, ocitnete se ve hře (to je ale překvapení, co? :-)). Po prvních několika obrazovkách vám bude jasné, že pokud v něčem AitD4 exceluje, pak je to nepochybně atmosféra. Déšť bičuje listí stromů i vás, hromy a blesky mu k tomu zdatně sekundují a všechno kolem vás je pohroužené do všudypřítomné tmy. Té je tam dokonce tolik, že zprvu budete mít na autory vztek, že vás nenechají tu děsivou nádheru vychutnat lépe. Po pár desítkách minut hraní si
ale zvyknete (nebo aspoň já jsem si zvykla), kterýžto proces vám dost ulehčí věcička, v civilizovaném světě nazývaná baterka. Když ji rozsvítíte, už ji nikdy nebudete chtít zhasnout a v tomto kontextu je jedině dobře, že do ní nemusíte shánět žádné zdroje energie, neboť je věčná. Po pravdě řečeno, kdybyste chtěli AitD4 hrát bez baterky, asi byste si to moc neužili - černá barva a její odstíny totiž dominují většině obrazovek a teprve pod světelným kuželem se mění na barvy a tvary známé z normálního života.
Jinak ale nelze grafické stránce hry nic podstatného vytknout. Všechny lokace, do nichž jsem zatím zavítala, vypadaly prostě fantasticky - ať už šlo o podzemní stoky, hřbitovy, interiéry starých zchátralých budov nebo cokoliv dalšího. Pokud vám do toho ještě neustále prší (pochopitelně jen pokud jste venku) a blýská se, nemůže být celkový dojem jiný než veskrze pozitivní. Téměř filmová atmosféra je ještě podpořena slušnou prací s kamerou - některé záběry jsou dělané z velmi efektních úhlů a pozic, například z okna budovy, kolem níž procházíte, nebo v žabí perspektivě ze země od ležící mrtvoly, kolem níž procházíte nebo naopak ze stropu od větrací šachty, kolem níž procházíte. Animace postav je tu více, tu méně povedená - chůze i běh hlavních hrdinů nikoho neurazí (obzvlášť Aline dokáže při zdolávání schodů kroutit pozadím tak reálně, že si Mondy od vedlejšího stolu přisunul židli blíž, aby na ni lépe viděl). Zvládnuté mají dokonce i takové netradiční pohyby jako brodění po pás ve vodě, k němuž dojde hned na začátku hry, a vám je tak hned zkraje dána šance pokochat se
pohledem na kruhy na hladině vytvářející se právě při onom zmiňovaném pohybu. Pokud bych chtěla nějak rýpat, mohla bych se snažit upozornit na to, že pod hladinu není ale absolutně vůbec vidět, což je trochu divné i s ohledem na to, že jsme v kanalizační stoce, ale je to příliš malý nedostatek na to, aby vyvážil všechny ostatní klady vizuálního zpracování. Pokud vás totiž neuchvátí kruhy na hladině, pak práce se světlem a stíny rozhodně. Pokud se postavíte na jakékoliv místo a s rozsvícenou baterkou se budete otáčet, musí vám poklesnout spodní čelist nad tím, jak dokonale to vypadá. Baterka vrhá věrohodný kužel světla, předměty vrhají věrohodné stíny a celé je to zkrátka takové pěkně věrohodné... ostatně mrkněte se na obrázky kolem.
Abych ale opustila složku s nápisem Technické zpracování a dostala se taky někam dál, je třeba pohovořit o hratelnosti. Chápu, že nejzajímavější informací by pro většinu z vás patrně byl procentuální poměr mezi akcí a adventure, ale mám-li být upřímná, nějak si ho netroufám podchytit. Pravdou je, že adventure převažuje, což už samo o sobě je potěšitelným faktem, ale stejně pravdivou pravdou je i to, že beze zbraní by vaše dobrodružství skončilo dřív, než by mohlo pořádně začít. Zatím jsem měla možnost vyzkoušet jen obyčejnou pistoli, trojhlavňovku a pak zmiňovanou baterku, která na některé protivníky funguje jako vcelku účinná zbraň, a musím říct, že jsem si s touhle skromnou výbavou vystačila bez potíží. Je třeba ale přiznat, že nepřátelé, na něž jsem narazila, byli spíše z rodu těch méně
nebezpečných a i když se zjevovali za hrozivého divadýlka, nakonec jim stačily dva, tři výstřely z pistole a bylo po nich.
Ze všeho, co jsem zatím z AitD4 shlédla, můžu zodpovědně prohlásit, že se všichni příznivci hororových příběhů mají na co těšit - pokud bych měla něco výrazného hře vytknout, pak je to především fakt, že jak jste na tom se zdravím, zjistíte jedině tak, že se podíváte do inventáře, což se mi jeví takové jakoby trochu nevýhodné. Inventář je jinak v pořádku - je přehledně rozčleněn na předměty, zbraně, dokumenty a notebook, do nějž se zapisují důležité poznámky. Mezi stěžejní předměty, bez kterých byste dlouho nepřežili, patří lékárničky (které překvapivě neslouží k žádným logickým úkonům, ale k doplňování pochroumaného zdraví) a potom amulet (bez nějž byste zase nemohli ukládat svoji pozici). Za postačující se dá pokládat i mapka, která sice nehýří dokonalostí, ani přídavnými funkcemi, ale celkem jistě na ní dokážete identifikovat svoji polohu i směr, kterým se chcete ubírat dál, a o to snad u map jde nejvíc. Závěrečné slovo se proto ponese v duchu následujícím - zatím to vypadá víc než dobře a do vydání finální verze se budu ještě každý večer vroucně modlit, aby to nakonec i dobře dopadlo.
