Na rovinu – gamescomovou schůzku na nový Ace Combat jsem si naplánoval jen a pouze proto, že se mi objevila hodinová díra v plánu a nic jiného na daný čas nebylo volné. I když Wings of Thefe bude už osmý(!) díl série, která funguje od roku 1995, nevěděl jsem o této značce nic. Ale jakože vůbec nic. Jedinkrát, kdy jsem o ní za víc než dvacet let své herněnovinářské praxe psal, bylo, když si před sedmi lety vývojáři ušetřili práci a do jedné z příběhových animací použili statickou fotku psa, za což dostali na sociálních sítích pořádnou bídu (viz náš článek).
Propadl jsem totiž falešnému dojmu, že letecké arkády, ve kterých jen ničíte hordy nalétávajících nepřátel, zažily vrchol někdy v devadesátkách a dospělému člověku nemají co nabídnout. Ach, jak jsem byl hloupý…
Abych na místě nebyl za úplného Neználka, stáhl jsem si den před odjezdem z PS Plus zatím poslední, sedmý díl (naše recenze) na vyzkoušení. Když jsem pak kolem třetí hodiny ráno vypínal konzoli s tím, že mám před sebou maximálně čtyři hodiny spánku, cítil jsem se trochu provinile. Ale opravdu jen trochu, zpátky bych to nevzal, Ace Combat je totiž úplně učebnicovou definicí termínu „guilty pleasure“.
Se skutečnými simulátory toho Ace Combat příliš společného nemá, je ale královsky zábavný.
I když si dali vývojáři práci s detailním vymodelováním skutečných stíhaček, s realitou nemá hra vůbec nic společného. Na křídlech si nesete vyšší desítky raket nejrůznějších druhů, munice do palubního kanónu je pak úplně neomezená. S nějakým přetížením, povětrnostními podmínkami nebo nedejbože palubním počítačem si tu opravdu hlavu lámat nemusíte, nepřátelé padají z nebe jako shnilé hrušky, a když během divokých manévrů „líznete“ povrch, zas až tak moc se neděje. Ace Combat je realistická asi jako stařičcí X-Wing s Tie-Fighterem, jen se maskuje použitím soudobé vojenské techniky. A k tomu všemu si připočtěte mimořádně košatý příběh, kde jednotlivé mise od sebe oddělují dlouhá videa, ve kterých se žvaní a žvaní a žvaní…
Kolem hlavního hrdiny se zformuje směsice bizarních postaviček, ve hře se proto pak až překvapivě hodně mluví.
Jestli se ptáte, proč se tak moc rozepisuji o sedmičce, když je tohle preview osmého dílu, tak odpověď je jednoduchá – bude to podle všeho úplně stejná hra, jen v hezčí grafice. I tady vás čekají dlouhé brífinky popisující konflikt fiktivních národů, i tady se během přesunu do akce piloti mezi sebou špičkují, i zde je akce postavená hlavně na odpalování řízených raket nepřátelům, kteří jsou tradičně v obrovské přesile.
Během akce je váš výhled „zaneřáděn“ infografikou, během replayů ale připomíná akční film.
V prezentované pasáži jsem nejprve měl za cíl zničit lodě odplouvající z přístavu, poté jejich letecký doprovod a nakonec se na obrazovce objevil ještě „boss“, mnohavrtulový těžký transportní letoun, jemuž bylo potřeba postupně ustřelovat všechny motory. Jelikož ale šlo evidentně o jednu z úvodních misí, po chvíli se obrnil jakýmsi fosforeskujícím štítem, který mu zaručil nesmrtelnost, a odletěl do pryč. Tolik asi k místnímu realismu. Letový model je zde vskutku primitivní, a i když hra nabízí i realističtější způsob ovládání, kdy na místo kvedlání analogovou páčkou zatáčíte pomocí regulování levého a pravého motoru, pořád jde o stoprocentní arkádu.
Ale sakra zábavnou… a navíc skvěle vypadající. Během mise sice výhled „zapleveluje“ mnoho nezbytných informací, ale na konci si vše můžete vychutnat pomocí rychle sestříhaného replaye. Připomíná to akční scény z filmu Top Gun, ale místo Toma Cruise jste zde hrdinou vy sami.
Vývojáři v osmém díle nevymýšlí kolo a doručují to samé, co minule (a bůhví kolikrát předtím; genezi této série musím teprve prozkoumat), jen v moderním technickém stavu. A vzhledem k tomu, že podobných leteckých arkád, které se berou aspoň trochu vážně, je na trhu málo (žádná?), bude to zřejmě k úspěchu stačit i tentokrát.
