Pause Ahead – Pozor! Nutno zastavit čas!

Arkáda, při které je lepší dát si time-out.

Pause_06

Plošinovek, nebo chcete-li je tak nazývat arkád, které využívají jednoho originálního prvku, který není jinak nikde jinde k vidění, jsme tady měli už opravdu hodně. (Viz. asi nejočekávanější indie hra tohoto roku Fez.) Většinou nejsou potom tyto plošinovky vpravdě ničím jiným zajímavé, než je právě onen jeden originální prvek, na kterém staví svou hratelnost. Nemějte jim to ovšem za zlé, je to asi způsob, jakým se vede evoluce tohoto žánru. Nijak bouřlivá nutno dodat.

Stojaté a pořádně zapšklé hladiny arkádových vod jsou ve své podstatě již mnoho let klidné a hladké jako povrch zrcadla. Jen velmi zřídkakdy je hladinka rozčeřena nějakou novotou, převážně v podobě nějaké hry, která si onu svou novotu dá přímo do svého názvu: Pauze Ahead. A mi vzápětí opravdu pauzujeme. Je třeba se od hry odvrátit a spočítat si, jak na tom vlastně je. Čeří vůbec hladinku?

Pause Ahead nevypráví žádný příběh. Vše, co je zde k mání, je postavička zakukleného ninji, který se ocitá před pozadím jakéhosi polorozpadlého šedého labyrintu nebo chrámu. Na začátku každé úrovně je vám z krátkého textu vysvětleno, o co asi půjde. Postava, která mluví přímo k hlavnímu protagonistovi, je zprvu nápomocná a provede hráče převelmi jednoduchým ovládáním a pak se na něj rozezlí, protože hráč nechce umřít. To je asi tak veškeré příběhové terno, které s klidem přejdeme, protože není až tak zajímavé.

Hráč prochází na první pohled designérsky velmi jednoduchými úrovněmi, jaké by pravděpodobně dokázal poskládat dohromady i v oboru programování neznalý pískomil. Jednoduchými napohled, ale extrémně těžkými na hraní. Jen milisekunda držení klávesy pro pohyb navíc a ninja umírá v oblaku prachu. Ano, další arkáda se sadistickými sklony k nám hráčům.

V čem je tedy ono pauzování? Pomocí klávesy „shift“ lze podivným způsobem zastavit čas, čímž se vše v úrovni přestane pohybovat (a tudíž se stane bezpečným), jen ninja se pohybuje setrvačností tím směrem, jakým skočil nebo vykročil. Sadistické sklony hry se tímto ještě prohlubují, neboť během pauzy se nemůžete hýbat, jen bezvládně plujete vzduchem. Můžu vám sám za sebe říct, že proplouvání mezi ostny, padajícími závažími a cirkulárkami je pro normálního člověka vrcholně absurdní. Nutnost vyčkávat správný okamžik k odpauzování a pak v půl vteřině zase zastavit, aby vás nerozmázl padající kámen jako hora, to je zábava na nervy, jakou si nemůžou dopřát ani pokrývači střech mrakodrapů. Vše vrcholí ve chvíli, když si jako hráč uvědomíte, že v rohu obrazovky vám odpočítává měřič času, za který musíte úrovní projít, jinak zemřete. Aby toho nebylo málo k radosti, jsou zde levely, kdy máte na jejich zdolání limit třeba dvou sekund, takže nesmíte zůstat v nepauzovaném stavu déle než tento čas a přitom se vyhnout všemu po cestě.

Já si dávám time-out. Kdyby hra nestavěla pouze na jednom nápadu, který už byl navíc zpracován jinde a lépe, dostala by víc k hodnocení. Kdyby byla lépe zpracovaná, dostala by víc. Kdyby byla alespoň trošku lidská a nepožadovala od hráče strojově přesné rozhodování a atomově přesné reflexy, dostala by víc. Myslím ale, že dostávat vysoká hodnocení nebyl ani její původní záměr. (Byla vyrobena v rámci soutěže MolyJam 2012 během 48 hodin.) Hladinu plošinovek tedy Pause Ahead nečeří. Hladinu krve v mé hlavě ale rozčeřila tak, že budu muset asi tak týden meditovat, abych vypustil veškerou páru. Odpauzováno.