Barry the Bean – fazolová polévka s fireballem navrch

Fazole se zlobí a žádná lidská bytost si nedokáže představit, jak obří nenávist se pod usměvavou tvářičkou malé luštěniny může skrývat. Nám hráčům se však alespoň částečně pootvírá možnost nahlédnout do traumatizované duše tohoto nadýmadla.

Nevím, jestli již na mne přichází stařecká demence, nebo jde jen o dočasnou mentální indispozici způsobenou nedostatkem mateřského citu, ale poslední dobou u mne bodují zejména infantilní tituly. Čím dětštěji a stupidněji dílo působí, tím upřímnější z něj mám radost a pokud snad nabudu dojmu, že grafik trpí psychickou poruchou, jsem prostě odvázaný. Nenechte se tedy zaskočit superlativy, jež v souvislosti s dnešním titulem z mých úst uslyšíte, ale Barry the Bean se mi jednoduše trefil do vkusu.

Po lehce odbytém intru, jež pojednává o tom, kterak jedné noci kolonie ohnivých mravenců drtivými firebally vybila celou fazolí civilizaci se ujímáte posledního a jediného přeživšího tohoto půlnočního masakru a vyrážíte na dlouhou cestu msty, jež utichne až s posledním vzdechem mravenčí královny. A vězte, že tato pouť bude nad míru zábavná.

Barrry je principielně typickou plošinovkou a k jeho ovládání nebudete potřebovat více než směrové šipky a klávesy pro skok a výstřel. I s tímto málem, pro žánr ovšem tolik typickým, si vystačíte poměrně dlouho. A to nebyl by to Neonair, kdyby fyzika hry nepůsobila přinejmenším pokřiveně. Barry se po odrazu drží ve vzduchu mimořádně dlouho, což ovšem nutí nás, zběhlé plošináře, vnímat hru poněkud aktivněji. Tento prvek jsem u Neonairových titulů spatřil prvně ve Sweet Legend a nutno říci, že Barry z tohoto předchůdce notně vychází. Ať už je to opětovná přítomnost mravenců s plamenomety, doublejump, možnost odskakovat během procházení levelů do miniher, či celková hravost prostředí, oběma hrám podobnost nelze upřít. Barry však to, co Sweet legend nakousl, dotáhl k dokonalosti. 

Samotné skákání po plošinách a zdolávání nepřátel by sice bylo v případě Barryho dostatečně zábavné, ostatně devadesát procent plošinovek dodnes nenabízí nic jiného, ale pouze s tímto málem se autoři nespokojili. Právě neustálá přítomnost meziher, ať už těch vyloženě samostatných (jako chytání fazolí do konzervy, či záchrana vyskakujících fazoláků z oken hořících domů) nebo těch dalo by se říci in-gameových (jako let na obrovských dudách, útěk před sedlákem se sekyrou, up-down scroolovací level, či finální souboj s královnou) činí hru Barry the bean vskutku atraktivní. Připočteme-li i pozdější rozšíření schopností postavy o již zmíněný dvojskok, či možnost odrážení se od stěn, hratelnost nepolevuje z obrátek.

Potěšitelný je rozhodně i systém bonusových fazolí, jež vám otevírají „tajné“ materiály (jako kupříkladu možnost hrát za původní postavičku hlavního hrdiny, nebo poslech theme songu atd.) Opomenout bych neměl ani celkovou rozmanitost prostředí. Barry nabízí celkem 6 světů, samozřejmě každý s kompletně novou grafikou a nedá se říci, že by jeden vypadal hůře než druhý. Vizuální provedení titulu považuji vůbec za značně zdařilé. Grafika mi svou hravostí a stylovostí po celou dobu evokovala dnes již poměrně stařičkou adventuru Neverhood i když jsem přímou souvislost mezi oběma vizuálními pojetími titulů nevysledoval. Stejně tak proti hudebnímu doprovodu (seč nepůvodnímu) nelze, alespoň co do tematičnosti, nic namítat. Ačkoliv si dokážu představit, že relativně krátká smyčka znělky Teletubies, může po čase někoho rozběsnit. :) Co by potřebovala krapet dotáhnout je ovšem programová složka hry. Oproti Sweet legend se sice již nedočkáte špatných kolizí, mimoobrazových přeskoků zdí apod. Lehce vyčůraným držení šipky vlevo a shiftu, však můžete provozovat jakési horolezení a snáze tak zdolávat určité typy zdí. Je to ale jen maličkost.

Celkem vzato je Barry the Bean mimořádně poctivou plošinovkou, která hráče nezklame jak svou hratelností, tak hrací dobou, či audiovizuálním zpracováním. Jedná se o nepopsatelně roztomilý a zábavný titul, který by si do portfolia hrdě umístil snad každý vývojář.