Zaklínač 3 vyšel v roce 2015 a bez zaváhání téhož roku ovládl čtenářskou anketu Hra roku na Bonuswebu. Následovaly dvě expanze, ovšem ani po jedenácti letech neřekl Geralt poslední slovo.
Letos v září vyjde remasterovaná verze, kterou získají všichni stávající majitelé zdarma, na příští rok se chytá poslední expanze nazvaná Písně minulosti. Na herním veletrhu Gamescom jsme viděli 45minutovou ukázku, která nás nenechala na pochybách, že to bude opět extra kvalita.
Polské studio CD Projekt Red zkrátka dělá všechno pro to, aby postupně zase oživilo zájem o značku Zaklínač. Čtvrtý díl totiž cílí na vydání v roce 2028.
Aby toho nebylo málo, v říjnu příhodně vychází knížka Vlčí stopou – Historie vzniku hry Zaklínač 3: Divoký hon, která mapuje vznik od prvních nápadů po finální produkt. Konkrétně tedy léta 2011 až 2015.
Vlčí stopou – Historie vzniku hry Zaklínač 3: Divoký hon
The Witcher 3: Wild Hunt — Remastered
Knížku napsal Zbigniew Jankowski, o překlad se postaralo lokalizační studio Context Heroes ve spolupráci se Stanislavem Komárkem, překladatelem původních zaklínačských knih od Andrzeje Sapkowského. Vydává ji Xzone v říjnu za 499 korun. Níže si můžete přečíst tři krátké ukázky:
Byla polovina podzimu 2011. Nad Kampinoským pralesem visely dešťové mraky a vítr navál na silnice tlusté nánosy listí. Povídalo se, že v tomto ročním období se v lesích mohou toulat vlci. Prý se našly jejich stopy, avšak od roku 1964, kdy vesničané ubili klacky poslední vlčici, se tam žádná smečka neodhodlala znovu usadit…
Nicméně v té době nikdo z vyššího managementu nevěnoval baronovi velkou pozornost. Měl být prostě jen jednou z mnoha vedlejších postav, málo důležitou figurou, která má pouze informovat o Ciri, objednat si zabití monstra a nasměrovat Geralta do sirotčince na Křivušských blatech…
The Witcher 3 - Songs of the Past
The Witcher 3: Wild Hunt — Songs of the Past
Pro mnoho a nejspíše pro většinu lidí, kteří Zaklínače 3 vytvářeli, to byl první projekt v takovém měřítku. Ve firmě panovalo ohromné odhodlání vytvořit nejlepší hru na světě, ale to vyvolávalo i stres, frustraci a konflikty. Tyto poměry ještě ztěžoval fakt, že někteří týmoví vedoucí a také herní režisér Konrad Tomaszkiewicz komunikovali mezi sebou i s podřízenými poněkud drsnou formou. Většinou se nechodilo kolem horké kaše, nikdo se nežinýroval a schůzky měly často náramně zjitřený průběh. Nebyla nouze ani o vulgární výrazy.
