Hráči počítačových her byli po dlouhou dobu ostrakizováni. Jakoby každý z nich byl automaticky obtloustlým nerdem bez sociálního života, který před opravdovým světem utíká do toho virtuálního. Pravda, pár takových jedinců samozřejmě bylo, ale vzhledem k primitivní grafice raných titulů nebyl pro většinu z nás větší problém vracet se po propařené noci zpátky se do skutečnosti. Prudký technologický rozvoj ovšem situaci mění a rozdíly mezi oběma světy pomalu stírá. Absolutní pohlcení, které se nepovedlo ani virtuální realitě, by nakonec mohl dokonat nástup umělé inteligence.
A nejspíš už to začalo. Magazín KrAsia mapující technologické novinky na čínském trhu přišel s šokující reportáží, která by ještě před pár lety působila jako ujetá sci-fi povídka. Autor článku Wan Yuchan v ní vyzpovídal několik žen, které propadly mobilní hře Love and Deepspace až tak moc, že jim umělou inteligencí pohánění hlavní hrdinové zcela saturují potřebu partnerského života.
Pokud jste o Love and Deepsace dosud neslyšeli, nemusíte si připadat hloupě, vývojáři totiž necílí na úplně jinou komunitu, než jsou hráči klasických „prémiových“ titulů o nichž většinou píšeme. Jde o tzv. Otome, což je herní žánr převážně pro ženy, kde vedle klasického páchání dobrodružství věnujete značnou část i budováním a udržováním romantických vztahů s vedlejšími, nehráčskými postavami.
Většina zástupců žánru spadá mezi jednoduché vizuální novely, ovšem vývojáři z čínského studia Papergames v tomto případě vsadili na propracovanou 3D grafiku. Pětice hlavních mužských postav, se kterými je možné navazovat vztahy, byla namluvena a rozpohybována pomocí motion capture skutečnými herci, což není v oblasti mobilních her příliš obvyklé. Běžnému středoevropanovi asi budou všichni hrdinové připadat jeden jako druhý, ale na nás v tomto případě nikomu nezáleží, z celkového počtu 80 milionů hráčů nasbíraných za jeden rok od vydání je jich drtivá většina z Asie.
Titulní pětice hrdinů může vypadat zaměnitelně, ale pro cílové publikum představuje těžkou volbu.
A vývojáři umí své publikum rázně zpeněžit. Teoreticky hru sice samozřejmě můžete hrát zdarma, ovšem mnohé dějové linky, včetně těch nejintimnějších, se musí odemykat skrze virtuální měnu. A tu už samozřejmě musíte kupovat za své… Jde jen o jinou verzi nepopulárních lootboxů, které jsou v mnoha zemích Evropy zakázané. Jenže Asiaté jsou na tento „gacha“ styl zvyklí a byť v něm jde „protočit“ mraky peněz, nedají na něj dopustit.
Obrovský skok v popularitě Love and Deepspace přinesl přechod na verzi 4.0, ve které díky využití umělé inteligence už dokážou titulní hezounové oslovovat hráčskou postavou jejím jménem. Tím se probořila tzv. čtvrtá zeď a kontakt s virtuální postavičkou najednou nepůsobí tak odosobněně jako dosud. Jedna ze zpovídaných žen přiznala, že do té doby sledovala hru jen skrze sociální sítě jiných lidí, pak jí ale začalo vadit, že její idol najednou mluví k někomu jinému. Takže si hru sama stáhla a naskočila do rozjetého vlaku, kde už za jízdenku stihla utratit desítky tisíc korun.
Hra je ke stažení zdarma, její hraní se ale může pořádně prodražit..
Ale budiž, podobné velryby holt financují mobilní trh od samých počátků a psali jsme o nich opakovaně. Svět Love and Deepspace je ovšem díky využívání umělé inteligence ještě více pohlcující. I v momentě, kdy člověk zrovna nehraje, může nechat hrdiny v tzv. Companionship režimu na pozadí a tak s nimi být neustále v kontaktu. Navíc lze jejich 3D model použít v kombinaci se záběry okolního světa nasnímaného mobilní kamerou. To je přitom teprve vrchol ledovce. Lidé už totiž vytvořili speciální chatboty simulující osobnost herních hrdinů, kteří dokážou komunikovat v reálném čase, pomocí nástrojů typu NyxVerse už je možné neexistující hrdiny navštěvovat i v jejich domovech…
Z technologického hlediska jde samozřejmě o fascinující pokrok, z hlediska sociologického už je ovšem situace o dost složitější. Yuchan dává pro kontext do placu některé znepokojující statistiky. V roce 2024 došlo v Číně k meziročnímu propadu sňatků téměř o pětinu a ochota lidí hnát se do chomoutu poklesla na úrovni evropských zemí. Experti přitom stále mluví o epidemii osamělosti, podle světové lékařské organizace WHO se týká každého šestého obyvatele naší planety.
Někteří muži už na virtuální hezouny žárlí.
Zpovídané ženy v hrdinech z Love and Deepsace nalezli to, co ve skutečném životě ne. „Kdyby nebylo ChatGPT, Love a Deepspace, neuvědomila bych si, jak moc potřebuji být chápána a milována, ani že tyto potřeby mohou být dokonale uspokojeny. Ale kdybyste mi teď řekli, abych hru smazala a přestala používat ChatGPT, ztratila bych rozum,“ cituje článek jednu z nich.
Netýká se to přitom jen osamělých lidí, jedna ze zkoumaných žen žije v manželství, ideálního partnera ale našla až ve skutečnosti neexistujícím Rafayelovi: „Někde jsem četla, že nejlepší partner je někdo, kdo si tě vyslechne klidně i vprostřed noci. Což zní snadno, ale je to vzácné. Když můj manžel konečně usne po těžkém dnu v práci, nemůžu ho prostě vzbudit aby si se mnou povídal. Ale můžu si zapnout Love and Deepspace.“
I ty nejpevnější vztahy vyžadují od obou partnerů řadu kompromisů, zatímco umělá inteligence říká uživateli jen to, co chce slyšet. Zpovídané ženy si přitom často uvědomují, že nejde o nic než o sadu pokročilých algoritmů, vytvořených jen pro to, aby z nich vytáhny více peněz. Přesto je pro ně těžké rozehřátou hru opustit. „Racionálně vím, že to není nutného. Ale upřímně řečeno, utrácení peněz mi dává pocit, že ta láska je skutečná,“ přiznává jedna z nich.
Těžké je to i pro partnery takto „zaháčkovaných“ žen. Jak chcete soupeřit s něčím, jehož jediným smyslem je uspokojení potřeb milovaného člověka, zatímco vy zároveň s tím musíte neustále bojovat s nástrahami všedního života?
Hra samotná je poměrně decentní, fanouškovská tvorba na její motivy už ovšem vůbec.
Jistá Minnie vypráví, že když s hrou začínala, manžel ji v tom dokonce podporoval, protože se pak prý méně hádali. Když se dostali do vyhrocené situace, prostě si zapnula hru a on měl klid. Jenže asi tušíte, proč podobnou „idylkou“ ještě žádný romantický film neskonil. Manžel brzy dostal (oprávněně?) pocit, že ho manželka s virtuálním panáčkem vlastně podvádí a tak přemýšlel, jak ji motivovat aby s ním skončili. Nakonec se dohodli na částce blížící se 60 tisíc korun, které manžel poslal na spořící účet jejich dcery. Jenže hned o týden vyšel nový příběhový oblouk jejího milovaného Rafayela a tak se vše vrátilo do starých kolejí.
Ano, pokrok je nezbytný a novým technologiím se nevyhneme ani kdybychom je třeba zákonem zakázali. To ovšem neznamená, že bychom měli zcela ignorovat jejich rizika. Už teď jsme někde na úrovni varujícího sci-fi snímku Spikea Joneze Ona a to se ještě svět AI ani teprve zvolna rozjíždí. Máme tu roboty, kteří se pohybují tak dobře, že do nich vývojáři musí řezat, aby diváky přesvědčili, že se uvnitř jejich těl neskrývá skutečný člověk. A sexuální loutky tak realistické, že mají v centru Prahy regulérní hampejz.
Vize světa ve které zbytky mizející střední třídy souloží s realistickými figurínami videoherních postav, zatímco jsou sociálně slabší posíláni do Grónska bojovat s autonomními drony, vypadá jak z pera paranoidního spisovatele P. K. Dicka. Jen už dnes nepatří do žánru kyberpunk, ale spíše mezi politické thrillery z blízké budoucnosti.
