Právě libovolný ohraničený útvar dal divácký smysl brutálním hrám a primitivnímu nadšení - a to dokonce pár tisíc let před postavením prvního počítače z kamenů, Stonehenge. Jakmile nemohl protivník libovolného neandrtálce uniknout vrženému kameni kvůli přírodnímu mantinelu, musel se postavit agresorovi tváří v tvář, což posléze vedlo k evoluční teorii o přežití druhů a definovalo počítačové hry přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Ano, počítačové hry hledají "hratelnost" postupem proti časové řece, aby zjistily, jaká zábava byla neustále populární a když vynecháme rybaření a další podružné činnosti pro oddálení návratu domů, bylo to pozorování lidské potyčky v aréně, kterou intelektuálové později konvertovali na divadelní jeviště a pivní intelektuálové na fotbalový trávník. Aréna jako prostor vymezující "území konfrontace" zanechala otisk ve většině počítačových her. Kromě nové hry Gladiators - tam je to šlápanec jako od Tyranosaura Rexe.
"Tak něco takového jsme fakt nečekali... ten chlap střílí tučňáky laserem?!"
-zmatené huhlání na E3
Příběh velmi schopně rozebral Tomáš Krajča v měsíc staré novince, proto se jím nebudeme zabývat, jen si stručně připomeneme, že jde o žánr vesmírné opery se vším všudy: s mimozemskou princeznou, kladným vojenským bijcem Callahanem, hnusným padouchem a stovkami tupých nepřátel. Pakliže někdy existovala jednodušší a zároveň divácky úspěšná konfigurace pro naivní hrdinský epos, objevuje se právě v Gladiators. Jednadvacet misí hry probíhá v šesti arénách, kulisově přizpůsobených různým stylům boje. Nenechte se zmýlit, nejde o nějaké větší Wembley nebo Hollywood Bowl, ale o plochy velikosti zemí, dokonce s ostrovy. Variabilita prostředí je pochopitelná, protože herní plochu francouzské návrhářské studio Eugen Systems umístilo do nezmapovaných končin galaxie, kde jsou tři hrdinové donuceni k vyřešení politických neshod vzájemným soubojem (každý za jednu stranu): srdnatý Callahan s citovanou hláškou "Nemám rád mytologii!" bojuje pro slávu princezny proti magicky nadanému Fargassovi a nelidskému generálovi imperiálních sil Maximixovi. Jeho jméno dokazuje, že designéři nezapomněli na stigmatické bitky svých prapředků s Římany a snaží se latinu zprznit kdykoliv to jde. Dost podpovrchového osočování, hra čeká!
"Vybrali jsme raději kompletně rozdílné rasy a jejich vybavení, než abychom neúmyslně jedné z nich nadržovali nebo jí nějakým způsobem zvýhodnili."
- Alexis Le Dressay, hlavní designér
Situaci na bojišti si nejlépe představí lidé seznámení se stolními bitvami Warhammer či Necromunda. Veškeré předměty na jsou interaktivní, a to nejen ve smyslu zničitelnosti, ale především jako blokády nepřátelské střelby a výhodné barikády pro opevnění. Pobíhání a mlácení kombinuje Gladiators s výrazným taktickým prvkem ve stylu Commandos a "bonusovou" arkádou podobnou Zax: The Alien Hunter. Na počátku každé arény protivníci vyrážejí z protilehlých koutů prostoru a pátrají po sobě. Cestou bojují s překážkami různého druhu a vylepšují svůj status skrz nacházení nových zbraní a osobních bonusů. Ve smyslu hesla "chléb a hry" neslouží gladiátorský zápas jen k vyřešení státních tahanic, ale také k naklonění přízně poddaných k výherci a automaticky k novému imperátorovi - ohromné tribuny zaplnili mimozemští diváci a dodávají skandováním sebevědomí svému favoritovi. A nemají mávátka nadarmo. Publikum musí být vzrušeno, aby ukojilo svůj chtíč po utrpením druhých, proto musí protagonisté předvést co nejpoutavější výkony. Favorizovaný gladiátor získává bodové ohodnocení, za které si na speciálních místech (spawn points) dokupuje další jednotky do své soukromé armády. Počet nadstandardních vojáků (výsadkáři, raketometčíci, komanda...) a bojových strojů (tanky Abrams, M113, vrtulníky...) byl zatím oficiálně uzavřen na čísle sedm pro každou stranu (proč pak návrháři slibují až 500 jednotek na obrazovce???). Jednotlivě se od sebe liší jak schopnostmi, tak cenou. Úspěch u publika proto výrazně ovlivní styl herního taktizování - například dvě předražené těžkotonážní jednotky dokáží víc než houf levných a slabých protivníků, ale nebudou natolik poutavé na pohled.
"Podařilo se nám dosáhnout efektu real-timeové strategie, aniž bychom museli stavět základny. Hráči musí řešit taktické otazníky a verbovat spolubojovníky za body, namísto stavění základen, těžení surovin a vyhlazování počítačového nepřítele."
Hra pro jednoho hráče rozhodně není v ohnisku vývojářské lupy, do něj vstoupil a pořádně se ohřál multiplayer, který je trojmocnou podstatou Gladiators přímo evokován. Na výběr určitě budou styly Capture the Flag a Deathmatch, maximální počet hráčů nepřekročí šestnáctku. Neobvyklá možnost nabídne zájemcům vstoupit do již rozehrané hry. Schopnosti engineu jsou ve směru praktického využití ve strategii takřka neomezené: někdo obsadí budovu a udělá v ní kulometné hnízdo, jiný bude skákat od stromu ke stromu, třetí se pokusí nepříteli vpadnout do zad a čtvrtý provede nálet a pokusí se využít vzniklého chaosu. Stejně propracované - a tentokrát budeme realističnost občas proklínat - jsou schopnosti vojáků a zbraní. Ke slovu přijdou rozdílná prostředí omezující viditelnost, zato po obsazení kopečku či vyššího domu získávají jednotky bezpečnější postavení a širší přehled o situaci - a dokonce se při míření ohýbají za nepřítelem, a to i směrem dolů! Z výšky se samozřejmě může střílet padáčkem. Na animaci postav negativně působí morálka a zranění. Postřelený voják podlehne panice jako v UFO: Enemy Unknown a doprovází vyklizení z bojiště komickým gestem ukrývání hlavy pod rukou. Detailní zpracování zajišťuje až čtyři milióny zobrazených polygonů za sekundu - pro vaší informaci, krychle jich má dvanáct; dále dynamické přechody světla a stínu a čtyřvrstevné textury. Texturní schéma připomíná práce na animovaných filmech, kdy je textura každé vrstvy definována speciálními vlastnostmi, ovlivňujícími fyzikální chování textur nad / pod ní.
"Jedna partie multiplayeru trvá minimálně pět, maximálně dvacet minut."
Podle všeho Francouzi připravují kvalitní akční hru. Hned po Freedom Force půjde o ojedinělou záležitost využívající to nejlepší ze známých žánrů - smysluplnost a zábavnost. Trochu mě znervózňuje představa, že se stávám divákem osudů hrdiny, jenž je sám sledován virtuálními diváky. Nedávno se v amerických soukromých televizích prosadily "dead-show", ve kterých lidé nebo ex-mariňáci bojují o přežití. Paranoia je silně zakořeněná od vynálezu kamery a telekomunikačního satelitu... nebudou osudy Callahana náhodou opravdovou show pro nějaké úchylné emzáky ve vzdálené galaxii? Co my víme, kam se 13. října otevře kouzelný průhled skrz monitor...
