V posledních měsících jsem se už všem článkům i trailerům o hře cíleně vyhýbal, protože nejlepším aspektem „Soulborne“ her je zážitek z objevování smrtícího neznáma na vlastní pěst.
Grafika by mohla být hezčí, ale i tak umí vykouzlit krásné momenty.
Každopádně jsem měl zafixované, že autoři od začátku upozorňovali na žánrovou odlišnost této hry od jejich předchozích: měla to být „akční adventura“, nikoliv akční RPG. Dokonce jsem si představoval, že bude mít i strukturu misí, oddělených od sebe. Hned po prvních minutách ve hře mi bylo jasné, že tvůrci poněkud přeháněli: Sekiro je klasická „soulslike“ hra se vším všudy.
Od propojeného otevřeného světa plného zkratek přes vylepšování vlastních statistik (dobře, je jich méně, ale jsou tam), arzenál srovnatelný (a místy i dost podobný) s Bloodborne, mimořádně ponurý příběh plný beznaděje a zoufalých postav nemrtvých válečníků i lidí s podivnou nemocí přenášenou krví, po detaily jako jsou prvky interface nebo font písma.
Největší rozdíl oproti sérii Dark Souls je unikátní zasazení do japonské mytologie.
Pro mě, jakožto velkého fanouška Soulborne série (a hrdého majitele platinových trofejí z ní, včetně Demon´s Souls), je to rozhodně dobrá zpráva. Čekal jsem mnohem jednodušší a přímočařejší hru, místo toho mám vyloženě samurajské Dark Souls.
Absence multiplayeru, stejně jako rozsáhlejšího procesu levelování (vylepšovat můžete ze statistik pouze život a sílu, s výraznými omezeními postupu) ovšem znamená citelně přísnější podmínky pro hraní, díky kterým je hra jednoznačně těžší. V praxi to totiž znamená, že všichni nepřátelé – a především bossové – věnují veškerou svoji pozornost bez výhrady nonstop jen a pouze vaší maličkosti.
Najít si tak sekundu na doplnění zdraví je často větší problém, než by se mohlo zdát. A jak se na From Software bossy sluší, většina z nich útočí extrémně rychle, agresivně a silně. Skoro každý z nich má navíc alespoň jeden mimořádně silný útok, který vás dokáže popravit na jednu ránu.
Aby toho nebylo málo, celý svět a postavy v něm se propadají do horšího příběhově i funkčně, pokud umíráte. Zkrátka a dobře, umím si docela dobře představit, že polovina lidí, co dohrála Dark Souls, tento kousek nedohraje (nebo u toho rozbije dvojnásobný počet ovladačů).
Martin má platinovou trofej ze všech „souls“ her a přesto mu Sekiro přijde opravdu tuhý.
Naštěstí jsou zde desítky odemykatelných speciálních útoků a pasivních schopností, jejichž akumulací a naučením se postupně vypracujete na stejně smrtícího válečníka, jakým jsou vaši protivníci. Po vzoru minulých her máte navíc většinou více než jen jednu možnou cestu, takže můžete zvolit pořadí a postup bojů podle toho, co vám lépe sedne.
Nechybí ani všelijaké tajné slabiny nepřátel (obři se bojí ohně, koně se bojí hluku), které lze pečlivým průzkumem a rozhovory s NPC postavami odhalit a zapracovat do vaší strategie. Úplnou novinkou je možnost využívat kotvu s lanem, lezení po střechách a především stealth. Díky němu se zdejší varianta „backstabu“ neboli nečekaného útoku s ničivou účinností dá aplikovat častěji a lépe, než jsme zvyklí.
I tak však zkušeného veterána dokáže lecjaký moment dostat do kolen – osobně jsem si sáhnul na dno hned při souboji s jedním z prvních bossů, který vás náležitě rozebere již na počátku hry, kdy ještě nemáte tolik taktických možností a cviku. Systém krytí a protiúderů s katanou mi také nějakou dobu přecházel do krve - ještě že je poblíž vaší základny postava, se kterou můžete beztrestně trénovat ovládání a všechny zbraně/schopnosti.
Příběh působí o něco čitelněji a filmověji, než jsme u From Software zvyklí, ale v prostředí je pořád dost záhad a věcí k objevování. Grafika mě mírně zklamala (s ohledem na realističtější povahu příběhu je zde víc šedé a hnědé, než by se mi líbilo), ale animace postav a útoků jsou naprosto excelentní. Čekal jsem stylovou akční hru a místo toho dostal další ponurý opus, který by se klidně mohl jmenovat „Dark Souls: Samurai“.
Užívám si to a vy byste měli také.
