Stává se již téměř zvykem, že některé firmy svůj stánek na ECTS nemají. Letos tak ani při důkladném hledání nenajdete v hale ExCeL expozici Illusion Softworks, Pražských vodáren a kanalizací, mongolského Svazu chovatelů dobytka, Electronic Arts či Nintenda. Právě poslední zmíněná společnost si však připravila vlastní minivýstavu kousek od světoznámého Big Benu – v honosné Westminster Central Hall. Akce však spadala do poslední dobou populární kategorie „za zavřenými dveřmi“ a tak již ve frontě u vchodu museli všichni čekající ukázat speciální pozvánky. Pohledná japonská hosteska je u vchodu vyměnila za kartičku s logy osmi her na konzoli GameCube, jež bylo možné v prostorách Nintenda vyzkoušet. Právě ona kartička však představovala hlavní zádrhel – organizátoři stanovili na každou hru smrtelný limit deseti minut, po jejichž uplynutí jeden z pořadatelů procvakl logo příslušné hry, aby někdo náhodou netřímal ovladač té samé konzole podruhé. Striktní zákaz focení i natáčení hlídalo několik desítek ostražitých zaměstnanců firmy a dokonce i diktafon v ruce byl důvodem pro důrazné napomenutí. Když se vezme v potaz, že před pár měsíci bylo na E3 možno ty samé hry bez problémů filmovat, jsou tato restriktivní opatření poněkud neobvyklá, místy až kontraproduktivní. Jako nejlepší zdroj informací tak paradoxně posloužily demonstrace jednotlivých her samotnými vývojáři, kteří předváděli mnoho do té doby neznámých fines. Nyní však již k titulům, které vzbudily největší ohlas…
Luigi’s Mansion:Pokud bych měl osobně jmenovat hru, kvůli které bych si GameCube rozhodně pořídil, zvítězil by na celé čáře právě Luigi’s Mansion. Coby bratr populárního Maria musí hráč projít všemi místnostmi v rozlehlém sídle, aby osvobodil baculatého instalatéra zajatého duchy. Luigiho zbraně jsou opravdu netradiční – baterka a ultrasilný vysavač. Jejich použití si v ničem nezadá s praktikami Krotitelů duchů ze stejnojmenného filmu – nejprve je nutné strašidlo zmrazit prudkým světlem z baterky a ihned poté chytit do proudu z vysavače. Po „ozáření“ se pod každým duchem objeví číslo, které značí počet otoček směrovým ovladačem nutných k jeho vysátí (na základní žluté stačí desítka, již v prvním levelu jsou však nepříjemní čtyřicítkoví „zelenáči“). V praxi to vypadá tak, že zatímco na obrazovce pobíhá po místnosti v divokém reji Luigi s duchem chyceným v prudkém klikatém vzduchovém proudu, samotný hráč si v tu chvíli může ukroutit levý palec ve snaze dokončit co nejrychleji potřebný počet otoček. Právě čas hraje velkou roli – duchům mohou přispěchat na pomoc kolegové (jejich zásahy ubírají energii v podobě nasbíraných peněz), nebo může postavička uklouznout či zakopnout přes nějaký předmět, který jí chycené strašidlo hodí do cesty (banánová slupka, krabice…). Přeruší-li se proud vzduchu, duch na chvíli zmizí a je nutné jej znovu zmrazit. Jednoduché, ale neuvěřitelně zábavné.
Silnou stránkou hry je kromě hratelnosti i technické provedení. Po vzoru ostatních „mariovek“ musí postavička plnit různé questy či řešit hádanky v členitém prostředí starého domu – teprve po jejich splnění se rozsvítí světla v příslušné potemnělé místnosti a hra pustí hrdinu o něco dále. Nechybí tady prohlížení truhel, skříní či poliček, luxování nepotřebného haraburdí, hledání klíčů, sfoukávání svícnů a spousta dalších důmyslných využití vysavače. Hra světel a stínů, stejně jako pohyb vzduchu či ohýbání předmětů v dosahu hadice, vypadá opravdu velmi dobře. Pohled na Luigiho, kterak v potemnělé místnosti odsaje závěs před zrcadlem, a následné dokonalé odrazy okolního prostředí osvětleného baterkou se opravdu popsat nedají – je potřeba to vidět. Skalní příznivci 3D akcí z PC však budou zklamání – grafika hry je konzolově „roztomilá“ a připomíná spíše kreslený film.
Logická hra na konzolích? Ano, i to je možné. Hráč se dostane do role astronauta, který ztroskotá na planetě obývané Pikminy, podivnými a relativně nenáročnými stvořeními, jež připomínají hybrid cibule a sedmikrásky se čtveřicí miniaturních končetin. Právě oni musí nebohému cestovateli pomoci najít poztrácené součástky, které se povalují po celém zdejším 3D světě plném nástrah v podobě nevyzpytatelných monster a důmyslných pastí. Herní princip je relativně jednoduchý – nejprve je potřeba vytrhnout Pikminy ze země (čím déle tam zůstanou, tím jsou silnější – na znamení síly jim na hlavě přibude lístek či rovnou květinka) a shromáždit je do skupinky. Jakmile bude postavu astronauta doprovázet dostatečný počet pestrobarevných pomocníků, je na čase začít plnit úkoly. Tím prvním je bezesporu „namnožení“ většího množství Pikminů – stačí zamířit na nejbližší květinu a hodit jejím směrem pár postaviček. Okamžitě začnou kytku kácet a za chvíli již transportují vzniklou potravu na rozmnožovací základnu v podobě podivné trojnožky, kde se z jídla narodí noví Pikmini. Postupem času přibývají čím dál komplikovanější úkoly – jednoduché bourání zdí či stavbu schodiště na vysokou plošinku vystřídá boj s příšerami, které mají spadeno právě na astronautovy malé pomocníky. Opět je klíč v dostatečném počtu Pikminů – na poražení takového přerostlého brouka je jich potřeba několik desítek. Při hledání ztracených součástek se využijí i některé specifické vlastnosti určitých pikminích druhů – například přechod vodní překážky zvládnou ve zdraví pouze modří, pro červené či žluté se delší doba strávená ve vodě stává osudnou. Jednotlivé úrovně jsou omezeny časem – Pikmini totiž v noci uléhají ke spánku, a tak je nutné splnit všechny úkoly ještě před soumrakem.
Jak je již u GameCube zvykem, celý svět je opět ztvárněný v roztomilé 3D grafice. Pohledem se dá libovolně rotovat i zoomovat, takže s orientací v prostoru není problém. Příjemné a vizuálně atraktivní grafické vylepšení se objeví ve chvíli, kdy se astronaut od některých Pikminů příliš vzdálí. Na skupinku bezradných postaviček je potřeba písknout, aby se opět připojili k hlavnímu hrdinovi – stačí tedy opět zamířit jejich směrem a stisknout příslušné tlačítko. Na obrazovce se objeví několik soustředných kruhů z duhových barev, jež ukazují dosah „slyšitelnosti“ zapískání. Také ukazatel energie jednotlivých nepřátel slouží svému účelu dobře – má podobu zeleného koláče nad každou příšerou, ze kterého útoky Pikminů postupně ukrajují. Po smrti dané kreatury se koláč změní v číslo, které udává počet Pikminů nutných k transportu mrtvoly na základnu. Nápaditost autorů je nejlépe vidět právě v rozmanitých podobách, jež na sebe jednotliví protivníci berou – od relativně snesitelných brouků, přes kreace připomínající houby pýchavky (ničí Pikminy jedovatým oblakem), obrovské mechanické pavouky, až po jakousi variantu krtonožky, která po skupince postaviček neustále háže kusy kamení (při pohledu na zoufale uhýbající Pikminy, kteří nakonec „rozblemcnutí“ stejně neujdou, se smál snad každý v prezentační místnosti).
Další Foxovo dobrodružství zavede hlavního hrdinu na planetu dinosaurů, kde krátce před jeho přistáním ztratila jeho ženská (jak jinak by se dala nazvat liška v kouzelnickém fantasy obleku s poměrně sexy poprsím?) kolegyně při letu na místní kombinaci draka s pterodaktylem kouzelnou hůl. Tu Fox zanedlouho nalezne spolu s telepatickým vzkazem od původní majitelky a vydá se jí na pomoc. Na jeho cestě za záchranou liščí kouzelnice použije zmíněnou hůl na nespočet způsobů – ať již coby klacek, kterým se může ohánět, nebo jako zdroj magické síly pro střelbu mocných energetických projektilů (ano, hůl se dá upgradovat a dobíjet krystaly), popřípadě coby klíč, jímž se dají odemknout truhly nebo tajné cesty. Podobně jako u Zeldy, i zde je boj zpestřený možností „locknutí“ vybraného nepřítele, což zpříjemňuje orientaci při soubojích (protivník nikdy nezmizí ze zorného pole), ale nejpříjemnější změnu představuje malý dinosaurus, který Foxe doprovází a pomáhá mu s plněním rozmanitých úkolů. K ovládání mrňouse slouží dvě věci – červený míček (přines aport!) a jídlo v podobě ovoce (na pipi, pipi). Jejich vhodnou kombinací se dá malý nezbeda nasměrovat přesně na místo, kam se Fox nemůže dostat, nebo přimět k vykopání hluboké jámy, ve které se dost často najde nějaký ten důležitý předmět.
StarFox Adventures se skládá ze dvou zdánlivě nesourodých částí – již obligátní „roztomilé“ 3D adventury a vesmírných sekvencí, kdy je nutné s raketou kličkovat mezi asteroidy a střílet nepřátele. Ačkoliv je třeba takový průlet polem asteroidů, v jejichž útrobách se skrývají tajné cesty s bonusy, bezesporu vydařený, prim tu rozhodně hraje pozemská část. Zpracování jednotlivých dinosaurů je překvapivě věrné – na každé zvíře byl použit dostatek polygonů a kvalitní textury, takže je s trochou cviku možné poznat, který skutečný druh ještěrů byl pro tu kterou postavu inspirací. O kvalitách grafického enginu svědčí nejlépe scéna, kdy Fox zelenými lasery z hole ostřeluje nepřátele na protější straně rozlehlého nádvoří s bazénem – odraz svítících energetických výbojů a explozí na zvlněné vodní hladině je prostě dokonalý. StarFox Adventures patří bezesporu k vizuálně nejpovedenějším hrám doprovázejícím nástup GameCube.
Předělávka Star Wars pro konzoli GameCube byla hlavní zbraní, kterou Nintendo nasadilo, aby upoutalo novináře ve výstavní hale co nejdéle. Narozdíl od ostatních titulů, které se mnohdy hrály až na deseti stanovištích, byl této atraktivní střílečce vyhrazený prostor v rohu s pouhými dvěma konzolemi, neustále obsypanými houfem zvědavců. Ona hrstka šťastlivců, kteří se davem probojovali pro svých deset minut, měla možnost vyzkoušet si většinu letounů (jejich výběr probíhá chozením po hangáru) a misí známých z filmové tetralogie. Rozhodně nejpovedenější byl útok na Hvězdu smrti, kdy bylo nejprve nutné v nízkém letu nad jejím povrchem zničit dostatek obranných věží, po krátké animaci svést bitvu s několika desítkami TIE Fighterů, aby nakonec došlo ke grandióznímu finále v těsném příkopu plném horizontálních příček, laserových věží a dotírajících TIE Interceptorů. Stejně jako ve filmu, i tady v jednu chvíli přispěchá na pomoc Han Solo se svou dopravní lodí (i tu půjde v jedné z misí pilotovat). Povedeným úkolem je i útok na opevněné balóny a vzdušné základny v A-wingu – průlety změtí trosek, výztužných lan a laserů dokáže náležitě zvednout hladinu adrenalinu. Ačkoliv je ve hře možné použít i pohled z kokpitu, jde stále jen o akční záležitost a nikoliv o simulátor – proto je potřeba brát s rezervou ony desítky zničených TIE Fighterů během každého letu. I na poměry akčních her však disponuje Rogue Leader skvělou (a nesmírně plynulou) grafikou – zejména exploze, kdy se hořící trosky v divokém reji zmítají před strojem hráče, patří ve své kategorii k naprosté špičce.
Kromě zmiňované čtveřice titulů, která bude opravdu tím nejlepším, co půjde v prvních měsících na GameCube sehnat, bylo možné si na Nintendo Show vyzkoušet i další tituly pro tuto konzoli nové generace. K nejpovedenějším patřilo pokračování bojovky z N64 , ve které se proti sobě utkávají známé postavičky (Mario, Donkey Kong, Fox, Pikachu…) ve snaze srazit protivníka z vyvýšeného ringu. SSBM je vším možným jen ne vyrovnanou hrou (ale vůbec to není na škodu) – nastupují proti sobě protivníci absolutně neodpovídající síly či počtu, takže je nutné v hojné míře používat speciální power-upy. Larou Croft pro odrostlejší hráče pak jistě bude půvabná hrdinka psychothrilleru NBA Courtside 2002, který kromě skvělých animací a množství herních módů (včetně arkádovitých s power-upy jako zemětřesení, magické zrychlení, létání…) využívá jednoho ze směrových křížů GameCube pro přihrávky „naslepo“. Své příznivce si najde i podle všeho nejslabší z oné představené osmičky her, nicméně graficky opět povedený titul - závody vodních skútrů na tratích po celém světě (od jezer v Coloradu, přes tropickou džungli, evropský přístav až po japonské kanály) - Wave Race Blue Storm.
Zatímco expozice her pro GameBoy Advance, Nintendo 64 či GameBoy Color byly naprosto v ústraní, obrovský zájem a hlavně velmi pozitivní ohlasy, které vzbudily chystané tituly pro GameCube nás jenom utvrzují v přesvědčení, že GameCube bude více než důstojným protivníkem PS2 či Xboxu. Je však otázkou, zda Nintendo vydrží vydávat dostatek kvalitních her, ať již z vlastní výroby nebo prostřednictvím nezávislých vývojářů – právě počet kvalitních titulů bude tím rozhodujícím faktorem pro výběr té nejvhodnější konzole nové generace. Současná doba totiž konzolím jednoznačně přeje…
