„Jednou se snad všechno změní. Hněvivé prsty ukazující na vykonstruované oběti zlého herního průmyslu se snad umoudří a začnou se věnovat mnohem palčivějším problémům našeho ztraceného světa. Možná se skutečně obrátí a budou ukazovat na skutečné problémy naší společnosti. Ale teď? Teď vidí plápolajícího ďábla v jim bezmála neznámém světě počítačových her.“
Debaty o násilí ve hrách nezmizely ani po zavedení věkového ratingu.
Těmito slovy uvedl v roce 1995 svoji úvahu na téma mediálního obrazu počítačových hráčů Andrej Anastasov, legenda české herní žurnalistiky. Nechci říct, že se v této oblasti nic nezlepšilo, ale na to, že už je to téměř třicet let, se toho mělo zlepšit daleko víc. Bohužel i v roce 2022 jsme svědky nekompetentních výstupů od veřejně činných lidí, kteří počítačové hry dávají do souvislosti se skutečným násilím.
Weird how the rest of the world plays video games and doesn’t have mass shootings
— Just Another Zach (@AlanZa30) May 15, 2022
„Zdá se, že od doby, kdy se videohry staly tak realistickými a násilnými, se situace ještě zhoršila,“ pronesl například moderátor televizní stanice Fox News Jon Scott po nedávné střelbě v americkém Buffalu, kdy osmnáctiletý mladík zabil deset lidí. Ne tedy, že by snad neměl pravdu. Grafika počítačových her je skutečně rok od roku hezčí a počet případů tzv. masové střelby má vzrůstající tendenci, ostatně jen za letošek jich v Americe bylo napočítáno už 198.
Jenže dávat tyto trendy do spojitosti bez jakéhokoli bližšího vysvětlení je slušně řečeno nešťastné. Obzvláště v případě, kdy je podle dostupných informací motivace střelce poměrně jasná. Jenže i když po sobě mladý vrah zanechal stoosmdesátistránkový rasistický manifest, konspirační „teorii výměny“, která se v této souvislosti stále častěji opakuje, zmínili ve zprávách na Fox News jen okrajově.
Across nearly 48 hours following the Buffalo mass shooting Fox referenced the great replacement theory only 3 times. They did however, find time to blame video games and “woke prosecutors.” https://t.co/k7Us5Sv4mt https://t.co/Z5v46utCBH
Na základě střelby v Parklandu na Floridě, kdy bývalý student postřílel sedmnáct lidí se v roce 2018 proti videohrám ostře vyhranil i tehdejší prezident USA Donald Trump. Dokonce uspořádal setkání se zástupci herního průmyslu (viz náš článek), které ovšem žádné konkrétní výsledky nepřineslo a do konce Trumpovy éry už se vlastně tato oblast nijak veřejně neřešila.
Hráči počítačových her jsou prostě lidé. Chytří i hloupí, tlustí i tencí, agresivní i mírumilovní.
Ale nemusíme se koukat jen do zahraničí, počítačové hry zmínil jako jednu z příčin růstu dětské agrese po nedávné mačetové vraždě učitele jeho studentem i Petr Gazdík (STAN). Ano, hlavní představitel ministerstva školství, které jinak například ve spolupráci s českou asociací herního průmyslu spolupracuje na přípravě speciálních tematických oborů na vysokých školách.
Nikdo samozřejmě netvrdí, že hraní her své konzumenty nijak neovlivňuje, například Světová zdravotní organizace uznala závislost na počítačových hrách jako oficiální onemocnění (viz náš článek), jehož léčba je poměrně komplikovaná (viz náš rozhovor s expertem na nelátkové závislosti Jiřím Korešem). Člověk ani nemusí být chiropraktik aby naznal, že dlouhodobé sezení s ovladačem v ruce jistě není vhodné pro lidské tělo, o prospěšnosti ponocování u rozsvícené obrazovky ani nemluvě.
Jenže o tom, jestli násilné počítačové hry skutečně podporují agresivitu dětí, se už dlouho vedou spory a žádná jednoznačná odpověď, nad kterou by panoval všeobecný konsenzus, není. Byť se tedy odborníci častěji kloní k tomu, že spíše ne a že jde maximálně o jeden z mnoha a mnoha faktorů, které mají na výsledné chování vliv.
Na tom, jestli a případně jaký mají násilné hry vliv na psychiku člověka, se vedou akademické debaty. Politici ale mají jasno.
Problém je spíše v tom, jak snadno se v ústech podobných jedinců, kteří jim nerozumí a rozumět nechtějí, videohry stávají obětním beránkem, na kterého se dá vše svalit. Protože ukazovat oněmi „hněvivými prsty“ je daleko snazší, než se zabývat komplexním a nelehkým řešením skutečných problémů.
Hráčské argumenty „hraju od mala a nikomu jsem neublížil“, které v těchto debatách často zaznívají v diskusích, jsou samozřejmě hloupé – ani ti největší odpůrci her totiž netvrdí, že každý hráč je automaticky agresivní. Na druhou stranu, pokud už to téma do veřejné debaty někdo vnese, měl by mít proto nějaké pořádně podklady, protože hráči už jsou na to po všech těch letech veřejné dehonestace alergičtí. A vůbec nejlepší by bylo, kdyby se lidé vyjadřovali jen o věcech, kterým rozumí.
