Vstup do prvního ostrého výstavního dne přímo odrážel způsob, kterým jsme strávili minulou noc. Zatímco Vreco již v šest hodin listoval seznamem vystavovatelů (den předtím usnul brzy večer uprostřed animovaného seriálu a uprostřed noci se hlasitě podivoval, proč má na sobě šortky a triko), já jsem se jen s obtížemi vypotácel ve čtvrt na osm z postele. Následovala krátká snídaně v sousední restauraci McDonald’s (palačinky s javorovým sirupem, míchaná vajíčka, slanina a klobása z mletého masa) a návrat zpět do hotelu, kde na nás již čekalo hotelové taxi v podobě luxusního Lincolnu s interiérem vyvedeným v béžové kůži (ne, že bychom vyžadovali takový komfort, ale žádný jiný typ vozu nemá náš hotel k dispozici). Čtvrthodinka strávená cestou v majestátní limuzíně uběhla velmi rychle a my vystoupili přímo před hlavní branou výstaviště.
Na místě, kde ještě ve středu byla liduprázdná betonová plocha, se již dvě hodiny před otevřením samotných výstavních prostor valily davy stovek lidí vstříc registracím u vchodu. Snad každý se však alespoň na chvíli zastavil před reklamou na závody monster trucků v podobě známého vozu Grave Digger (pravidelní diváci satelitních sportovních programů si ho jistě pamatují coby vítěze většiny soutěží), který svými koly drtil staré policejní auto pod sebou. Přehlídka parádních aut však pokračovala i ve vstupní hale výstaviště, kde postával oranžový prototyp sportovního cestovního vozu (alespoň nám laikům) neznámé značky – na včerejších fotografiích si ho můžete prohlédnout z několika úhlů. Další netradiční auto jsme objevili cestou do press-centra. Šlo o obrovský kabriolet ve žlutých barvách taxislužby, ve
kterém sedělo několik bláznivě oblečených postav. Ano, hádáte správně, šlo o reklamu na Crazy Taxi 2. Abychom přehlídku aut zvučných značek ukončili, musíme také připomenout Diablo SV parkující u stánku jedné z méně známých společností.
Přibližně v půl deváté jsme se usadili v press-centru a zabrali jedny z posledních volných míst u internetových terminálů, ke kterým jsme připojili redakční notebook. Tento krok se ukázal jako velmi prozíravý, protože novinářské prostory byly po celý den obsazeny až do posledního místečka. Nastal také čas na první zběžnou prohlídku několika press-kitů, které se již takhle brzo objevily v poličkách příslušných firem. Lidí u počítačů začalo přibývat, a tak nezbylo než Vreca ponechat svému osudu (trpělivému nahazování článků a screenshotů na BonusWeb) a vydat se po stopách ostatních českých kolegů, kteří se na E3 přijeli podívat. Štěstí mi docela přálo – po pár metrech jsem narazil na Václava Valeše z GameStaru a v restauraci opodál snídali Jan Modrák (PS Magazín) a Tomáš Zvelebil, kontroverzní šéfredaktor Score. Později jsme ještě potkali Tomáše Chadzivasilise, duchovního otce serveru Gamezone. S blížící se desátou hodinou a s ní i oficiálním zahájením výstavy jsem předal pomyslné žezlo Vrecovi, který se připojil k davům postávajícím před vchodem do South Hall.
Na tomto místě by se určitě slušelo seznámit vás s organizací celé výstavy E3, která se již tradičně „rozlezla“ do všech pěti hal Conveniton Centra. Jako vstupenka do výstavních prostor zde slouží takzvaná „badge“, což je magnetická karta v plastikovém pouzdře se
šňůrkou na krk. Existuje jich několik druhů, které jsou odlišeny jak vzhledem, tak i cenou – většina návštěvníků má zelené „exhibits only“ za 200 dolarů, které je opravňují pouze ke vstupu do výstavních prostor, méně časté jsou jejich kombinace na některé doprovodné programy (konference, semináře, přednášky) za 275 dolarů a takzvaný „superpass“ na všechno za 450 USD. Početnou skupinu tvoří novináři s modrou visačkou „media“, případně doplněnou červeným pruhem látky se stejným nápisem (zástupci tzv. VIP media). Čistě červení jsou pak vystavovatelé, neboli „exhibitors“. Služba u vchodu do každé z hal kontroluje, zda mají všichni svou „badge“ – bez ní prakticky neexistuje možnost dostat se dovnitř. Jak jsme již napsali, E3 se rozprostírá v celkem pěti obrovských halách. Tradičně nejsilněji obsazené jsou South Hall, kde sídlí většina špičkových výrobců PC her (Microsoft, Eidos, EA, Take 2… a na herní výstavě méně tradičně Nokia), a West Hall věnovaná konzolovému hraní. Menší Peteree a Concourse Hall přitáhly relativně známé firmy, které netoužily po rachotu a světelné show v hlavních halách (Codemasters, Virgin…). Jako poslední je zde Kentia Hall, postrach všech novinářů. Kentia Hall je (až na čestné výjimky, jako např. CDV Software či Ensamble Studios) sídlem malých, nepříliš úspěšných firem, které se snaží přitáhnout pozornost, jak jen to jde – snadno se vám tak stane, že se nevinné zastavení před monitorem zvrhne v hodinovou předváděčku nějaké otřesné budgetovky, jejíž tvůrci vás prostě nenechají odejít. S přibývajícím časem se zvyšuje jejich vlezlost, a tak je nutné na smluvené schůzky do útrob této haly doslova sprintovat se zrakem upřeným kamsi do neurčita.
Netrvalo ani hodinu a půl a Vreco se opět objevil v press-centru s několika desítkami zajímavých fotek. Zatímco se nahrávaly z fotoaparátu do počítače, líčil první zážitky z her, které měl možnost si vyzkoušet. Hodně času strávil u NHL 2002 (první dojmy spolu s několika obrázky najdete tady), stranou zájmu nezůstal ani Warcraft 3 („napiš tam, že to bude bomba“) a datadisk k Diablu II: Lord of Destruction („ani tam neměl svoje logo a ukazovali ho u zastrčenýho počítače v rohu“) a zastavil se i u GBAčkovského Raymana Advance („do konzolové haly dnes nejdeme, nebo mě odsud nikdo nedostane“). Nastalo další střídání stráží a role pozorovatele tak připadla na mne. První mé kroky vedly, jak jinak, do South Hall. Stánek Electronic Arts byl v permanentním obležení davů lidí, a tak nezbylo než přejít do volnějších částí haly. První zastávka na strastiplné cestě byla u Activision, kde se právě promenádovala čtveřice modelek v uniformách propagující Return to Castle Wolfenstein. Bohužel, ze hry toho zatím až na pár obrázků s fantasticky vykreslenými obličeji postav mnoho vidět nebylo. To Soldier of Fortune 2 bylo jiné kafe – hratelná demoverze vypadala fantasticky, grafika postoupila opět o stupínek výše a celá hra je stejně, ne-li více brutální než její předchůdce.
Další na řadě byl obrovský stánek Microsoftu. Okolo stojanů s Xboxy se tísnily desítky hráčů, ale u PC titulů bylo přeci jen o poznání volněji. Fanoušci ostatních žánrů mi jistě prominou, že mé kroky neomylně vedly ke dvojici špičkových her – Train Simulatoru (neskutečná grafika, reálné kabiny lokomotiv, fyzikální model jízdy vlaku včetně několikakilometrových
brzdných drah a proměnlivé počasí) a Flight Simulatoru 2002 (odlišný přístup k modelování terénu, kdy je na základě satelitních fotek automaticky generovaná vegetace, domy a terénní nerovnosti, kondenzační stopy za letadly a hlavně král transoceánských letů – Boeing 747). Zajímavé bylo, že si obě hry držely i v relativně vysokém rozlišení (1024x768) stabilní framerate – pohled na bednu počítače s logem Athlonu, GeForce3 a DDR pamětí však mluvil za vše.
Netradiční zážitek nám přichystala expozice Gathering of Developers, kam jsme se s Vrecem společně vypravili v jednu hodinu. GoD totiž neměli stánek v halách, ale na parkovišti přes ulici, kde každému vývojářskému týmu patřil jeden klimatizovaný karavan s hosteskou. Ta nejhezčí byla k vidění před autem, ve kterém se prezentoval „kandidát na taktickou hru roku“ Hidden & Dangerous 2, jak zahraniční novináři dílo Illusion Softworks běžně označují (a buďto se jmenovala Petr Vochozka :o), nebo měl Čočík myšky, protože u karavanu H&D 2 žádná pěkná hosteska nebyla, maximálně tak u Mafie při pokecu s Danem „Hellboy“ Vávrou, a ta nejkrásnější určitě nebyla – by Vreco). Prezentace hratelné verze byla opravdu na úrovni – tvůrci nezapomněli ani na takové detaily jako flákající se vojáci, kteří zmizeli z dohledu velícího důstojníka, odrazy kulek od stěn či možnost vystřelit protivníkovi zbraň z ruky. Dana Vávru, šéfdesignéra Mafie předváděné ve vedlejším karavanu, jsme vyrušili z družného hovoru s další hosteskou, ale celkem ochotně si s námi dohodl exkluzivní prezentaci a nejinak tomu bylo u Tomáše Pluhaříka od Hidden & Dangerous 2, takže
se můžete těšit na dvě videovizitky očekávaných českých her a rozhovory s jejich autory v češtině. V rychlosti jsme si ještě vyfotili další dvě celebrity, které se po uzavřeném areálu pohybovaly (Duke Nukema a Petra Vochozku (hehe, prý celebrity :o) Kdybys, Čočíku, raději vyfotil tu nádhernou čokoládovou hostestku na vysokých botách s velkým výstřihem a krátkou sukní :o) – by Vreco) a prchali na oběd. Hamburger za deset (!!!) dolarů či pizza za šest dokázaly naštěstí zasytit akutní hlad, a tak jsme se opět vrhli do press-centra, abychom připravili ještě nějaké novinky.
Zatímco se Vreco věnoval psaní krátkých zpráv, vydal jsem se do West Hall nabrat první dojmy z expozic konzolových firem. Jasný prim zde hraje Nintendo, které představuje hned dvě nové konzole – GameCube a GameBoy Advance. Po pěti minutách hraní Rouge Reunion a dalším půlhodinovém sledování ostatních her se musím přiznat, že si GameCube získala mé obrovské sympatie, stejně jako „mrňous“ GBA, který skvěle padne do ruky, je lehký a displej má mnohem kvalitnější než GameBoy Color. Pro Vreca, který už si na GameBoy Advance zahrál na loňské ECTS, nebyl vzhled ani ovládání žádnou převratnou novinkou, i přesto však neodolal a alespoň na chvíli se zastavil u stánku UbiSoftu a na GBA si zahrál Raymana. Ke konzolím se ještě dostaneme na mnohem delší dobu, včera se totiž Vreco návštěvě konzolového pavilonu bránil slovy „ale počítej s tím, že jak se zastavím u GBA, tak mě odsud nikdo nedostane,“ jenomže my měli včera práce spousty. Nicméně nezoufejte, do pavilonu s konzolemi se na E3 rozhodně podíváme a poté přineseme obsáhlé
informace o chystaných platformách (Xbox, GameCube) a titulech na ně, navíc GameBoy Advance máme slíbený k minimálně týdennímu podrobnému testování i v České republice.
Jelikož se čas pomalu ale jistě přehoupl do pozdního odpoledne, nezbývalo než se vydat na cestu do hotelu, ještě předtím se nám však podařilo v losangeleské odpolední dopravní špičce zahlédnout autíčko Pikachu, které jsme pro vás pochopitelně vyfotili. Do taxíku jsme (po vystání dvacetiminutové fronty) nastupovali s vědomím, že se k výstavišti za pár hodin vrátíme, protože jsme byli pozvaní na soukromou párty GoD (znáte to – spousta jídla a pití, holky, muzika…), ale nakonec bylo všechno jinak. Z krátké návštěvy internetové kavárny a rychlého nahození pár obrázků („však tam budeme jenom půl hodiny“) se vyklubalo dvouapůlhodinové peklo zakončené totálním kolapsem Vrecova notebooku těsně před dokončením uploadu (holt došla baterka, neboť jsme plánovali maximálně půl hodinky, ale kvůli traileru z Hidden & Dangerous 2 a screenshotům z Age of Mythology se stala dvou a půl hodinka, která zamrzí hlavně proto, že jsme jednak zaplatili cca 10 dolarů úplně zbytečně (ach jo, kdyby ten notebook vydržel ještě tři minuty) a jednak jsme naštvali Petra Vochozku, kterému jsme naši účast na GoD párty pár hodin předtím závazně slíbili (a mě v redakci probudili, protože v ČR bylo šest ráno :o) - by mondy)). Do hotelu jsme se ale dostali až po desáté hodině, kdy už nikdo neměl na párty ani pomyšlení. A tak náš den skončil úplně stejně jako ten předchozí – psaním článků a pokoutným sledováním kreslených seriálů. Zítra nashledanou…
