A autoři zamýšleli datadisky, které již v roce 1994 značně připomínaly stávající podobu stahovatelného obsahu.
„Dnešní hry [...] se vydávají směrem k nepotřebnému rozsahu a komplexnosti. Naším cílem je posilnění bojových prvků. Důraz klademe na prozkoumávání, střety a rozvoj postavy v temném dobrodružství, které je o nastolení pořádku,“ píše se ve zveřejněném herním konceptu. Ten čítá osm stránek a stáhnout ho můžete zde.
Diablo bylo od začátku navrhované jako projekt vhodný pro opakované hraní. A to až do té míry, že titul měl hrdinu po jeho smrti smazat z disku.
“Náhodně generované kobky budou zdrojem nových příležitostí pro prozkoumávání. Dva průchody hrou nikdy nebudou stejné,“ uvádí vývojáři.
Autoři také původně zamýšleli, že na výběr bude z řady povolání a pěti či šesti ras. V souvislosti s tím mělo být pro snazší hraní možné načíst předem definovanou postavu. Výsledná verze však obsahovala jen možnost zvolit si mezi mágem, zlodějkou a válečníkem. Výběr rasy se v titulu vůbec neobjevil.
Diablo se mělo hrát na tahy a využívat akční body. Ty určovaly, jaké akce můžete v daném kole provádět. A v souvislosti s tím se ve hře měly objevit i unikátní předměty jako Mephistopheles Cloak, se kterým bylo možné ovládnout mysl slabších nepřátel.
S přechodem hry na souboje v reálném čase však obdobná výbava přestala dávat smysl.
Nakonec totiž společnost Condor odkoupila firma Blizzard, která tvůrce přiměla k přechodu z tahového systému právě na souboje probíhající v reálném čase. Blizzard totiž čerstvě surfoval na vlně úspěchu Warcraftu. Ten byl jednou z prvních strategií, které tahový model opustily.
Počin se od začátku měl nést v temném duchu. A právě kvůli nerespektování kořenů si Diablo 3 vysloužilo kritiku nejen od hráčů, ale i od otce série (čtěte o sporu mezi původními a novými vývojáři).
Původní koncept uvádí: „Svět Diabla bude mít temný a zlý nádech. První úrovně se odehrávají v opuštěném gotickém kostele. Je to mramorové mauzoleum, po kterém následují čím dál tím temnější a špinavější krypty.“ A v obdobném duchu se nesl i návrh protivníků, který se držel pekelné tematiky.
Síťová hra pak měla obsahovat speciální arény pro souboje hráčských postav. Čas na tahy v ní měl být omezený, aby zápasy odsýpaly.
Nezvyklou koncepci datadisků tvůrci nerealizovali
První Diablo mělo využívat netradiční systém rozšíření, který značně připomíná moderní obchodní modely. Jako inspiraci autoři uváděli sběratelskou karetní hru Magic: The Gathering, pro kterou zakupujete rozšiřující balíky s náhodným obsahem.
Obdobné to mělo být i s datadisky pro Diablo. Ty měly využívat 16 až 32 kombinací prvků, které hru rozšíří. Zpětně to zní jako dvacet let stará variace na mikrotransakce.
„Příkladem by bylo médium obsahující jeden vzácný meč, tři nezvyklé magické předměty, osm běžných věcí, dvě monstra a nový typ prostředí,“ píše se v dokumentu. Po instalaci by hra nové prvky používala při náhodném generování úrovní a nákupem datadisků by hráč zpestřoval své zážitky.
Vzhled Diabla 3
„Možná by postava měla jednu věc získat okamžitě, kvůli bezprostřednímu zadostiučinění (z nákupu rozšíření),“ přemítali tvůrci v konceptu. Jednotlivé balíky měly stát 4,49 dolaru, tedy zhruba 110 korun. A vývojáři je vnímali jako potenciální zdroj „kontinuálních výdělků s minimální investicí“.
Lidi k nákupu datadisků mělo měla motivovat i síťová hra, díky které o rozšíření mohli mít zájem ve snaze trumfnout postavy svých přátel.
Koncepci drobných rozšíření vystavovaných u kasy v kamenných prodejnách však Diablo nakonec nevyužilo. Pro první Diablo místo toho vyšel veliký datadisk nazvaný Hellfire, jenž vytvářelo odlišné studio. Hellfire do hry přidal jedno nové povolání, dodatečné úkoly, předměty a extra lokaci.
