Tak jako mnoho jeho vrstevníků propadl Robert A. Wardhaugh v dětství tzv. RPG, neboli česky „hrám na hrdiny.“ Vyrůstal ovšem počátkem osmdesátých let, kdy byly domácí počítače ještě velikou vzácností a tak se musel spokojit s jejich „papírovou“ variantou, u nás proslavenou především díky Dračímu doupěti. O přípravu dobrodružství se staral jeden Pán jeskyně, grafiku obstarala představivost a veškeré adrenalinové scény se řešily pomocí házení kostkami.
Robert Wardhaugh o své Dungeons & Dragons kampani neskromně tvrdí, že je tou nejlepší na světě.
I přesto, že šlo o nevinnou zábavu, která v kontextu dnešního neustálého zírání do obrazovek mobilů působí až oduševněle, většinová veřejnost tehdy (ostatně jako vždy) na novou zábavu mladých lidí nebyla připravena. „Říkali o mě, že jsem vůdce kultu nebo komunista,“ vzpomíná v rozhovoru pro magazín Wired profesor novodobé historie univerzity v Manitobě na své nelehké začátky. Asi on sám přitom nejspíše neušil, že ho tento koníček bude naplňovat i o 40 let později. A nejen jeho, ale i spoustu jeho tehdejších přátel, se kterými po celou tu dobu stále hraje původní kampaň.
Její příběh se odehrává v rámci několika staletí, hlavní postavy sice umírají, ale hráči mají možnost přenést své alter ego do jejich přímých potomků a tak se stále svět vyvíjí už napříč několika generacemi. Ani to ovšem nebrání tomu, že je hra občas velmi emocionální. Robert je totiž na své publikum poměrně přísný, a když má nějaká postava zemřít, tak se nemůže spoléhat na nějaké deus ex machina. „Mnohokrát už jsem tu viděl dospělé muž plakat,“ přiznává.
Herní „doupě“ už zabírá celý suterén rodinného domu, uloženo tam má více než 30 000 modelů postav.
Jeho fiktivní svět, o kterém neskromně tvrdí, že je dnes nejlepším na celém světě, je alternativní verzí toho skutečného a po celou dobu jej neustále rozšiřuje. V současné době už prakticky neexistuje prostředí, na které by nebyl připravený, kromě vymýšlení scénáře a zápletek se totiž věnuje i modelování a barvení figurek. Těch už má k dnešnímu dni na 30 tisíc, k tomu pak ještě nepřeberné množství doplňků, ze všech myslitelných ér a prostředí.
„Když jsem kupoval dům, nejdůležitějším faktorem pro mě bylo, abych měl dostatek místa na hraní,“ prozrazuje Robert s tím, že nyní už jeho hře patří prakticky celý suterén. Mimochodem své přátele, se kterými se díky hře neztratil kontakt od střední školy, přestože spoustu z nich život dávno zanesl jinam, nenechá na postavičky sáhnout a posunuje je po mapě výhradně vlastníma rukama. „Někteří by mohli říct, že mám božský komplex,“ uvědomuje si, ale na svém chován nehodlá nic měnit.
Tím nejdůležitějším není ovšem samotná hra, ale společný čas strávený s přáteli.
A jak na jeho hobby kouká rodina? O manželce v daném rozhovoru sice nepadne ani slovo, ovšem jeho dcera je prý součástí hry již od svých šesti let. Dnes je jí 20 a stále se občas zúčastňuje, dokonce do hry nedávno přivedla i svého přítele. To ovšem přineslo poněkud obskurní situaci, když ji otec upozornil, že pokud se s ním někdy rozejde, on ho jen kvůli tomu ze své hry nevyloučí.
A má tento ultimátní pán jeskyně vymyšlené nějaké epické zakončení celé ságy? Nemá, „Budu hrát, dokud toho budu schopen,“ odmítá, že by se tímto tématem vůbec zabýval. „Doufám, že to bude až do konce života, nechci totiž přijít o své přátele,“ přiznává mimoděk, že tím důležitějším není nakonec samotná hra, ale spíše lidé kolem ní.
