Ztratil jsi své jméno, pro rodinu jsi přestal existovat. Přišel jsi o všechny své přátele. Nemáš nikoho. A pokud tě náhodou zatknou, my tě neznáme. Těchto několik ne příliš vzletných a dobře formulovaných slov plně vystihuje život špióna za druhé světové války. Příběh začíná v právě okupované Francii, přičemž situace nevypadá zrovna nejrůžověji. Spousta vůdčích osobností zradila. A jak se rozhodneš ty? Vzdát se, kolaborovat s nepřítelem, nebo pokračovat v odporu? Pochopitelně existuje pouze jediná odpověď. A mimochodem, Medal of Honor je to nejvyšší ocenění za statečnost v boji proti nepříteli, jaké může voják v US armádě získat. Pokud nevěříte, podívejte se sem.
Velmi mě překvapilo opravdu nádherné intro v podobě sestříhaných dobových válečných záběrů. Podmanivá hudba a líbivý ženský komentář s francouzských přízvukem zapříčiní, že úvod si dozajista prohlédnete víckrát než jednou. Osobně jsem si ho pouštěl několikrát. Herní menu, vypadající jako doupě odporu, nabízí klasické volby, proto bez váhání volím přímo hru. Začínám ve Francii, kde mám najít svého bratra a bezpečně ho dovést na určené místo. Již zde se projevil smysl pro dobrodružství, neboť střílení do nácků doprovázejí i předem připravené in-game scény. 
V další úrovni likviduji dynamitem únikové cesty, samozřejmě za zvuku projektilů, jež létají všude možně kolem mě. A někdy i do mě, bohužel. Následuje ničení tajných materiálů, transportérů a podobně. Úkoly se vyznačují opravdu velkou rozličností, ovšem nebojte se, vždy existuje jen jedna, byť drobet větvená, cesta k cíli. Všechny akce nutné ke splnění se odškrtávají v provizorní inventáři a ani během hry nehrozí, že nepoznáte, co kde máte udělat. Umístění bomby například indikuje nepřehlédnutelná červená krychlička, zbylé akce pak obyčejná textová hláška.
Ani ovládání nijak nezaostává. Lze chodit a střílet ve volném módu, leč na zvládnutí mi přišlo lepší hru ovládat přes starou metodu. To znamená, že chodím bez rozhlížení. Když pak narazím na oponenta, stisknu tlačítko a tlačítky, jimiž normálně ovládám pohyb, se v toto módu rozhlížím. Nechybí ani zaměřovací kurzor, bez kterého by hodně ran padlo vedle. Tím se dostávám k eliminaci nepřítele, na kterou si dali v Dreamworks opravdu záležet. Nestačí do nácka jen střelit, tedy stačí, ale zatraceně záleží, kam zamíříte. Taková kulka rovnou do hlavy ho pošle do pekla mnohem rychleji, než dvě do paže a tři do nohy. Ze začátku mě také trošičku zmátlo, že nepřítel válící se v křečích v krvi na zemi po mě začal po chvilce opět pálit. Jednou se mi dokonce povedlo sestřelit z vojáka na zem jeho čepičku. Po misi lze v souhrnné tabulce mimo jiné vyčíst i počet zásahů do jednotlivých částí těla. Náckové jsou dokonce obdařeni i jistou inteligencí, proto obvykle nečekají na to, až budou rozstříleni na kousky. Sice je jiný osud nemine, přesto se snaží pobíhat, schovávají se za sloupy a podobně. Lehce taktizují. Občas zaznamenáte i pokus o plížení se po zemi. Všechny tyhle skopičinky vám samozřejmě ztěžují míření, avšak po hodince už dosáhnete v zaměřování takového mistrovství, že nenajdete konkurenci.
Na zbraních si smlsne každý labužník. Zápalnou láhev a obyčejnou pistolku brzy vystřídají mnohem zábavnější kousky, třeba samopal a raketomet. Vše v dobově věrné grafické reprodukci. Ačkoli s těžšími zbraněmi roste i kadence, k srdci mi stejně nejvíc přirostla asi obyčejná pistole. Ano, ve spoustě situací v pozdějších misích už těžko najde uplatnění, jenže zabírá nejmenší výhled na obrazovce a nejlépe se s ní zaměřuje. Samopal je fajn, jenže efekt „cukání“ ho znemožňuje použít na delikátnější úkoly. A samozřejmě žere náboje jako tlouštík buchty týden bez jídla. Skvělý prožitek zaznamenáte, když se chopíte spouště v kulometném hnízdě. Snad na 
zavolanou se totiž vyrojí opravdu hodně nácků, kteří umírají pod tíhou kulek jako na běžícím pásu. Ale i oponent se snaží a občas dokáže pořádně zatopit. Stačí si nevšimnout nácka za rohem, což se v některých komplexech stane velmi snadno, a můžete se rozloučit i s polovinou životů. A to má prosím jen obyčejnou pistoli. A teď si představte, že drží samopal… a rovnou opakujete. Otevřené místnosti se spoustou úkrytů na několika výškových úrovních pak představují opravdu dobré místo, jak se nechat pořádně postřílet. Líbí se mi také, že střely za sebou nechávají „kouřovou“ stopu, proto vždy poznáte, s jakou přesností střílíte vy a s jakou nepřítel. Možná to není realistické, ale osobně se mi hraje mnohem lépe.
Grafické zpracování nijak nezaostává, výbuchy s kulkami ve zdech se hra jen hemží. Zastřelíte-li nácka na balkónu, se vší pompézností se zřítí na zem. Díky spustě takovýchto vychytávek se z Medal of Honor stává opravdu velmi atraktivní titul, jež si zaslouží pozornost každého hráče. Snad jediná věc se mi nelíbí. Když lezu po žebříku, či se plížím ve stísněných prostorách, obraz se občas nepříjemně zaškobrtne. Ale to je opravdu jen jedna skvrnka na jinak průzračném jezírku, která by vás neměla v žádném případě odradit. Já se bavil (a to i přesto, že vlastně pořád jen střílíte, střílíte a zase střílíte).
| Medal of Honor: Underground | ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
| ||||||||
|
