Po dlouho očekávaném návratu domů do rodného Yewu a po zažitém zklamání jsem znovu vyrazil na cestu. Před hlavním městem jsem potkal několik kupeckých vozů jedoucích až do hornické osady Minoc. Rád jsem přijal nabídku putovat s nimi a cesta příjemně utíkala. Každý večer, když jsme zastavili povozy a rozdělali ohně, došlo na vyprávění. Já popisoval své dosavadní zážitky. Města, ze kterých kupci znali jen nejlevnější hostinec a trh, a která já prošel křížem krážem. Příběhy. Osudy obyčejných lidí, se kterými jsem se setkal. Každý je něčím zajímavý. Kupci zase vyprávěli o obchodování, o cenách, o hanebných podvodech konkurence.
Když jsme se blížili k velké křižovatce, kde jedna cesta vede na sever do Minocu a druhá, mnohem kratší, do Vesperu, začalo mě to táhnout k jihu. Taková ta nepochopitelná touha sejít z pohodlné cesty a začít se prodírat hustým lesem s pocitem, že právě tam zažiji něco vzrušujícího. Přestože většinou nic zajímavého neprožiji, vycházím z lesa sice špinavý a k smrti unavený, ale také šťastný. Proto kdykoli se toto lákání objeví, tak mu rád podlehnu a vyrazím. Rozloučil jsem se s kupci, našel příhodnou cestu a vydal se po ní do hlubokého bezejmenného hvozdu.
Byl teplý slunný den a cesta utíkala velmi příjemně. Po několikadenním putování s větším počtem lidí jsem si znovu mohl užívat samoty a svobody. Cítil jsem se, jako bych právě složil těžký náklad, který mě tlačil k zemi. Až nyní jsem si uvědomoval ubíjející pomalé tempo povozů. Cítil jsem, že kdybych několikrát zamával rukama, tak se snad vznesu. Zasmál jsem se té představě a pokračoval v cestě.
K večeru jsem dorazil k osadě Cove ležící v malém údolí mezi velkou skálou a mořskou zátokou. Jediná přístupná cesta do údolí je přehrazena v celé své šíři dřevěnou hradbou. Již se začínalo stmívat, a tak jsem byl rád, že mě hlídkující voják bez větších problémů pustil dovnitř. Překvapilo mě, jak je samotné Cove malé, takové mohutné hradby brání jen několik domů. Vydal jsem se hledat nějaké přístřeší. Hned u prvního domu jsem měl štěstí, žil v něm starý rybář a zdálo se, že mu společnost přijde vhod. Po chudé večeři jsem si zapálil dýmku a pomalu, opatrně se začal rybáře vyptávat. Zpočátku se zdálo, že snad ani mluvit nechce, ale po chvíli se rozhovořil. Vyprávěl o sobě, o své mrtvé ženě, o dětech, které již léta neviděl, o jejich osadě, o pevnosti na druhé straně hor obývané orky. O té se rozvyprávěl.
Prý od nepaměti docházelo ke krutým bitvám o tuto pevnost. Popisoval legendy a příběhy, které slýchával. Pak se na chvíli odmlčel, zdálo se, že přemýšlí. Soustředil jsem se na kouření a poslouchal šumění moře. Pomalu jsem se sám začínal utápět ve vlastních představách. Ani nevím, za jak dlouho mě z myšlenek vytrhl jeho hlas. "Mám tu něco, co by vás mohlo zajímat. Našel jsem deník mladého šlechtice, který velel pevnosti v době, kdy byla naposledy ztracena. Již mi ho několik lidí četlo, sám již mám příliš slabý zrak. Nechcete mi ho přečíst nahlas?" Souhlasil jsem a rybář vytáhl z tajné skrýše útlou knihu vázanou v kůži a podal mi ji. Já ji otevřel a začal číst …
16.1. "Miluji tyto cesty do neznáma. V Britainu mě již všechno pálilo, informace, co jsem získal o pevnosti, byly kusé a poněkud staré; Lord Kalert, právě zesnulý velitel pevnosti, byl zajisté mocný muž, ale na úředničinu si moc nepotrpěl, a tak jeho zprávy jsou, řekněme, strohé: říjen,
23 bojeschopných mužů, žádné mimořádné události. To se ale s mým nástupem změní. Je to má první příležitost - nesmím zklamat."
24.1. "Konečně jsem dorazil do pevnosti, posádka vypadá vcelku k světu, jsou to bojem zocelení veteráni. S takovou posádkou dokážeme ubránit hradby bez větších nesnází."
2.2. "Cloumá mnou bezmoc a vztek, co si vůbec v Britainu myslí? Že jsme se zalekli několika osamocených orků? Toto bylo regulérní napadení pevnosti, při kterém jsem ztratil tři své muže a oni mi odpoví, že v ostatních částech Britannie jsou žhavější konflikty, a že pokud se nám podařilo orky zahnat jednou, podaří se to znovu. Ale nejsem tak dlouho pryč z hlavního města, abych nevěděl, jak se určuje vážnost konfliktu. Je to úplatností a lajdáctvím vysokých úředníků a v této chvíli se sám Lord zabývá filosofickými disputacemi s Vévodou. Čert aby je spral."
4.2. "Už to takhle nejde dál, příští týden vyrazím do hlavního města. Ulehli mi dva muži a nevypadá to s nimi dobře, místní ranhojič si s tím neví rady. Stopaři hlásí velké množství orčích stop, to nevěstí nic dobrého."
12.2. "Styděl jsem se znovu vrátit do pevnosti, bylo to strašné jim říci, že žádná posila nepřijde. Potom, co kancléř vyslechl mou žádost o posílení posádky a měl krátký projev o loajalitě, mě požádal, zda bych, na velmi krátkou dobu, než se situace uklidní, nemohl postrádat pět mužů. V té chvíli jsem viděl rudě a probral jsem se až před palácem. Ani nevím, co jsem mu řekl. Rozeslal jsem dopisy všem svým známým, kteří dokáží udržet meč. Mnoho se jich účastní konfliktu mezi Lordy, ale snad někdo přijede… pevně v to doufám… Ještě v noci jsem odjel z Britainu."
14.2. "Bohové mě z neznámých důvodů opustili. Proč ten útok přišel tak brzy… ještě den, dva a přijeli by první z mých přátel, takto to vypadá beznadějně. Ta zpropadená epidemie si již
vybrala šest mrtvých, mám tu čtrnáct mužů, ať jsou stateční sebevíc, nemáme šanci udržet hradby. Když jsem to spatřil, měl jsem zprvu pocit, že okolní lesy hoří, pak se přiřítil náš stopař… jsou to pochodně, strašné množství pochodní, desítky a desítky… Nechci zemřít… ztratil jsem přátele v hlavním městě, kancléř mě nenávidí, přijdu o pevnost, kterou jsem měl bránit, ale všichni Bohové dobra - ušetřete alespoň můj holý život. Prosím.
Jdu… muži čekají na rozkazy…"
Skončil jsem a zavřel deník. Rybář se strnule díval někam za mě. Pozoroval jsem jeho tvář a přemýšlel o tom, co jsem právě přečetl. Později jsem se od rybáře dozvěděl, že brzy ráno po pádu pevnosti se do strachující se vesnice přiřítilo pět hrdinů. Jejich mytherilové pancíře se blýskaly na slunci, jako noc černé nárameníky zas světlo přímo pohlcovaly, u pasu houpající se zdobené zbraně lačné po krvi. Bylo s podivem, že jejich smrtelně znavení koně ještě dokázali běžet. U huby měli pěnu a celí se třásli, když z nich seskakovali. Museli je štvát snad celou noc. K pevnosti pokračovali pěšky.
Když se vrátili, jejich unavené smutné obličeje nevěstily nic dobrého. Pevnost byla dobyta, okolo brány na čtrnácti kůlech je nabodnuto třináct různě zdeformovaných lidských hlav... Jen kůl přímo nad branou je prázdný. Těžce znovu nasedli na koně a pomalu, velmi pomalu odjížděli z vesnice. Nyní je osud jejich přítele v rukou Bohů a jen oni mohou rozhodnout, zda se s ním ještě někdy setkají…
Nesetkali.
