Jan Lysý: Už od dětství sním o epické bojovce, ve které by se utkali kouzelníci a čarodějové, kteří by na sebe metali jedno bombastické kouzlo za druhým, arény by byly víceúrovňové, efekty tak zběsilé, že by hrozil epileptický záchvat a tempo rychlejší než v Kobře 11. Objevily se projekty, které s podobnými principy pracovaly a v některých bojovkách jsou samozřejmě přítomni kouzelníci. Ale pořád to není úplně to, co bych si představoval. Stručně bych to popsal jako Mortal Kombat s tím, že by každá postava mohla používat dechberoucí kouzla a ano, asi by to víc sázelo na formu než na obsah. Ale prostě je to můj dětský sen, jehož naplnění bych se rád dožil.
Ondřej Martinů: Kdysi v dobách základní školy a gymnázia jsem nad takovým fantazírováním strávil docela dost času. Kreslil jsem si vlastní mapky nějakých nových dílů GTA a později třeba fantazíroval nad tím, jaké různé etapy historie by se mohly objevit v sérii Assasssin’s Creed (a s tím jsem nepřestal dodnes). Přiznám se, že teď ovšem už nemám nějakou jednu vysněnou hru, jako spíše takový celkový typ her, který mě baví asi nejvíce.
Většinu mých aktuálně nejoblíbenějších her spojuje jeden prvek: velký otevřený svět plný detailů a vedlejších misí, ve kterých jde utopit desítky hodin navíc. Zároveň vím, že mě nejvíc baví různé hry ze zajímavých historických období, jako je třeba Ghost of Tsushima nebo Red Dead Redemption 2. Určitě bych také preferoval pohled z třetí osoby, akčnější gameplay a zároveň také bohatou příběhovou linku. Když se něco takového vyrobí, sem s tím. A nebo ať mi Nintendo vydá Mario Odyssey 2. To budu taky nejvíc spokojený.
Jan Kouba: Na základní škole jsem měl představu o nej hře jasnou. Hra, kde by bylo možné dělat úplně všechno. To byla myslím dětská představa skoro každého z nás. Těch oblíbených žánrů a témat mám tolik, že by z toho byl nejspíš nehratelný maglajz. Takže se svými sny zaměřuji spíš k technologiím. Ohledně her mám dva velké sny. První sen je sada nástrojů tak uživatelsky přívětivých, že by s jejich pomocí šlo vytvořit snadno a rychle jakýkoliv titul – ještě promakanější Dreams. A druhý, plně prožívat hru všemi smysly v nějaké super futuristické virtuální realitě.
Dreams
Honza Strachota: Žádnou konkrétní vysněnou hru nemám. Tedy mám, remake TIE Fightera v nové grafice, ale jinak zcela beze změn. Když pominu to, tak nemám. Jsou tu nicméně vlastnosti, které u her mám rád, takže sem vypíšu alespoň ty.
Asi nejraději ze všeho mám rozsáhlé a přitom detailní otevřené světy, nejlépe takové, které v člověku zanechávají syrové dojmy z přírody a vesmíru bez toho, aby je nahrazovaly laciným pozlátkem. V poslední době jsem si ve spojitosti s první vlastností oblíbil možnost hrát ve VR, a to s plynulým pohybem, bez koňských klapek na oči. Zejména pak Skyrim VR, kde je zážitek doplněn o módy, které si i sám dokážu vyrobit.
Tie Fighter
S tím souvisí třetí vlastnost, a tou je příležitost pro uplatnění vlastní tvořivosti, kde mě víc než organizování sběru surovin a kombinování super speciálních funkcí zajímá volnost a přesnost, s jakou lze udávat formu, vzhled. V tomto ohledu znám zatím jedinou, bohužel nedodělanou hru, která toto celkem umí, a tou je česká Planet Nomads (Minecraft je na mě prostě moc kostkovatý). V tomto směru vidím pro herní průmysl obrovský potenciál, zejména pak v kombinaci s VR.
Může se to zdát nesmyslné, ale ve všech hrách si potrpím na realismus, zejména pokud jde o takové věci, jako jsou fyzikální zákony nebo logika. Zlí jazykové mohou namítnout, že smyslem her je právě nebýt realitou spoután, ovšem já si to nemyslím. Klidně, ať jsou kouzla a čáry, ale pořád by měly v obecné rovině fungovat Newtonovy zákony (pokud jejich nefungování není stěžejní součástí zápletky). Města by kolem sebe měla mít pole a město hlavní by mělo mít víc než 20 obyvatel. Zdánlivě drobné detaily, ale pro „ponor“, neboli míru vžití se do hry, alespoň pro mě, zásadní. Tím posledním a zároveň nejvágnějším z hlavních kritérií je originalita, schopnost hry mě překvapit nebo představit svěží, podnětnou myšlenku či problém.
Ondřej Zach: Léta jsem si přál Warcraft 4. Nyní naopak doufám, že ho současný Blizzard, kterému Activision jeho RTS tým úplně rozprášil, nedělá a dlouho dělat nebude. Během boomu žánru MMORPG mě bavila diskutovaná představa o živoucích světech. Například že si kousek za vesnicí udělají doupě monstra, na to zareaguje domobrana, která je půjde vyhnat. Ale může to skončit i vypálením vesnice. Zkrátka spousta systémů, která mezi sebou interaguje. Ale je to šíleně moc práce, která není vidět. Z těch zavedených značek bych si přál Mario Kart 9, Days Gone 2, Luigi’s Mansion 4, Super Mario Odyssey 2, Jazz Jackrabbit 3, Ignition 2, něco s Indianou Jonesem, Fallout ve stylu původních dílů, next-gen World of Warcraft či reimaginace Quest for Glory a prvních Gobliiins. Na další už se aktivně pracuje a nejsou až tak daleko, například Forza Horizon 5, Two Point Campus, Mario + Rabbids Sparks fo Hope a určitě i další Yakuza.
Lost Judgment
Honza Srp: Chybí mi opravdu temné a depresivní hry pro dospělé. Kdybych se měl držet při zemi a navrhnout něco, co se dá vytvořit jen v pár lidech v nezávislých podmínkách, tak by to byla strategie Red Light District Tycoon. Budovatelsko-ekonomická hra z prostředí fiktivní čtvrti červených luceren. Hráč by v ní stavěl hampejzy, striptýzové bary, kasína a podobné podniky, najímal zaměstnance a zaměstnankyně, pečlivě balancoval na hraně zákona, aby si neznepřátelil zákazníky ani policii a v neposlední řadě by i zajišťoval bezpečnost. Klidně by to mohlo mít i příběhovou kampaň s naskritpovanými událostmi, jako třeba nekontrolované šíření pohlavních nemocí, zvolení puritánského starosty města nebo třeba konkurenční boj s rusky mluvící mafií. S alespoň trochu slušnou grafikou a pár hambatými artworky by to byl určitě hit.
Pokud bych se nemusel ohlížet na peníze, byla by to akční adventura Filth. Hlavní hrdina by šel po gangu obchodníků s lidmi a pohyboval by se v beznadějném světě drogově závislých, ilegálních migrantů, prostitutek apod. Hra by byla hodně násilná, ale ne takovým tím úchylně sadistickým způsobem á la Manhunt, ale spíše syrově naturalistická jako The Last of Us. Představte si Maxe Payna ve světě filmu 8mm se stylem boje à la John Wick. Vedle intenzivních přestřelek by se ve hře i hodně mluvilo, kromě košatých výslechů by zde byl ve hře i vyšetřovací mód, podobný tomu použitému třeba v sérii o Sherlocku Holmesovi, jen jednodušší. Mezi jednotlivými misemi by mohla být i open worldová čtvrť velikosti maximálně Kamurocha z prvních Yakuz, kde by se hlavní hrdina mohl potkávat se sousedy a dělat takové ty klasické činnosti, které natahují herní dobu. Ovšem žádné otravné minihry ani nic jiného, co by narušilo smrtelně vážnou atmosféru.
