První Quake i dnes strčí řadu moderních her do kapsy. Retro recenze

Pohled do herní minulosti může odhalit, že zdánlivá evoluce byla fakticky krokem zpět. Nic pochopitelně není černobílé, moderní hry mají mnohdy své kouzlo a Quake jistě není bez chyb. I tak ale zabaví lépe než řada současných velkorozpočtových titulů.

Retro recenze

V tomto žánru hodnotíme tituly z dnešního pohledu. Posuzujeme, nakolik si hráči klasické tituly idealizují, a nakolik skutečně byly lepší.

Nakolik vývojáři z id Software překypovali nápady, ukazuje hned úvodní ikonická místnost. Nabízí tři různě obtížné cesty k teleportu a každá z nich reprezentuje jednu obtížnost. Titul ale ve skutečnosti obsahuje i obtížnost čtvrtou. Tu lze objevit jako tajnou místnost při vstupu do čtvrté epizody. Tedy jedné z kapitol, na které vývojáři hru rozčlenili.

Quake pro odlišení obtížnosti používá stejné triky jako řada moderních her. Přibývá nepřátel a ubývá nábojů i lékárniček. Jenže hra neobsahuje automatické ukládání pozic ani regeneraci zdraví, a vyšší obtížnosti tak představují skutečnou výzvu.

Obtížnost v Quake se vybírá vstupem do patřičného teleportu.

Důležitou roli tu hraje ukládání pozic. Pokud hru uložíte s pochroumaným zdravím a žádné lékárničky nejsou na dohled, průchod lokací mnohdy vyžaduje naprosto precizní hru. A právě to je pro celý titul příznačné. Je k hráči velice sympatickým způsobem krutý.

Špatné uložení hry si tak někdy vynutí návrat ke starší pozici a opakování již odehrané pasáže. Jenže Quake není hra lineární, a opakované průchody mohou nabídnout zcela odlišné zážitky. Úrovně jsou rozvětvené a mnohdy lze jejich jednotlivé části procházet v libovolném pořadí.

Hráč si kromě obtížnosti může zvolit ještě vlastní nepsaná pravidla pro dokončení hry. Mapy totiž obsahují tajné místnosti, není třeba vybít všechna monstra a titul stopuje čas pro dohrání každé úrovně. Jednou tak můžete usilovat o nejrychlejší dokončení hry nezávisle na počtu zabitých monster, jindy naopak hledat všechny tajné místnosti.

Ve hře se mísí magie a moderní technologie. Tito rytíři kouzlí ohnivé koule.

Hra je až překvapivě zábavná

Umělá inteligence nepřátel je již na dnešní poměry slabší. Granátometčíci například nezvládají zasáhnout vyvýšené plošiny a protivníci se pohybují až příliš okatě po předem vytyčených trasách. Přesto to hře na atraktivitě ubírá jen pramálo.

Nepřátelé mají pestrou dynamiku. Jsou tu obludy útočící jen na blízko a to především mohutnými skoky do dálky. Jsou tu zombie, které zabije jen raketomet či granátomet. Jsou tu bleskurychlé modré bloby. A je tu i pavouk střílející samonaváděný projektil, kterému se lze vyhnout jen útěkem za několik rohů.

Monster je ve hře celá řada a jejich kombinace vedou k zajímavým situacím. A některé momenty vyžadují pečlivou volbu zbraně. Na rychlá monstra zpravidla platí hřebíkomet, na blízko potrápí dvouhlavňová brokovnice a řadu situací vyřeší jen šikovné použití granátometu.

První epizoda končí bojem s lávovým bosem.

Zub času se na hře přesto podepsal. Úrovně využívají jen velmi omezený počet textur, a mnohdy jsou tak vizuálně monotónní. To při rozvětvenosti jednotlivých map může vést k minutám zmateného pobíhání a právě v tom by Quake formulka snesla změnu. Drobné vizuální nápovědy či větší počet textur by jistě orientaci zjednodušily.

Vědeli jste, že...?

Quake měl být původně on-line titul s prvky z her na hrdiny. Na prvních obrázcích ze hry se objevil například drak a ústřední postava původně využívala masivní kladivo. Ambice projektu však byly příliš velkolepé a vývojáři se po čase vrátili k tradiční střílečce. Proto se ostatně v Quake mísí středověké prostředí a úrovně se sci-fi designem.

Ačkoliv je někdy zmatené pobíhání po úrovni frustrující, je to jen malá daň za méně lineární úrovně. Moderní střílečky ve stylu Call of Duty místo toho nabízejí hru, jejíž průchod je vždy téměř totožný. Zvolit tak můžete jen pořadí likvidace protivníků.

Když dojdou náboje, je třeba bojovat sekerou.

Je tedy otázkou nakolik ona "filmová vrstva" moderních titulů zvyšuje kvalitu herního prožitku. Vždyť herní děj je zpravidla na úrovni středoškolského slohu a kvalitním knihám či filmům se jen těžko může rovnat.

Quake je ostatně věrný prohlášení jeho hlavního programátora Johna Carmacka. Ten tvrdil, že příběh ve hrách je jako příběh v pornofilmech - očekáváte ho, ale není až tak důležitý.

Jistě, filmové vsuvky v moderních titulech zklidňují tempo. To ale dokáže i Quake aniž by hráče zbavil ovládání. Zběsilou akci střídají momenty, kdy hráč objevuje další postup, a po bitevní bouři tak mnohdy přichází klid.

Hřebíkomet je vhodný zejména na rychlé nepřátele.

Herní doba je skutečně mnohonásobně delší, než je u současných stříleček zvykem. Je však třeba vzít v potaz tehdejší detailnost úrovní a vizuální pojetí dnešních her. Herně řada map funguje výtečně, strukturou i detailností jsou nicméně primitivní.

Žánr by snesl oživení

Quake i po šestnácti letech existence nepůsobí nudně a zastarale. Ba naopak, v mnoha ohledech je lepší než střílečky moderního střihu. Jenže pro veliké společnosti již takové akce nejsou lukrativní. Nemají potenciál zaujmout všechny hráčské skupiny a jen těžko by dosáhly několikamilionových prodejů.

A je to škoda. Čistokrevné akce zjevně neztratily nic na své kráse a moderní aktualizace by mohly nabídnout vzrušující adrenalinovou jízdu. Nezbývá než doufat, že na vytříbené herní dědictví navážou nezávislá herní studia a žánr nezůstane jen ve vzpomínkách pamětníků.