Prince of Persia – opravdová klasika

  • 48
Některé hry jsou špatné, některé průměrné, jiné zase skvělé a jen málokteré jsou legendární. A právě do této skupiny patří hra Prince of Persia. Pokud vám název této hry nic neříká, rozšiřte si své vědomosti a přečtěte si o jedné z nejznámějších počítačových her, jež se řadí mezi opravdové skvosty.

Prince of Persia Kdyby se mělo hlasovat o nejlepší a nejhratelnější hru všech dob, určitě by přední místo obsadil Prince of Persia, hra tak legendární, že označení klasika je v tomto případě snad úplně zbytečné. Avšak byl by hřích na tuto hru zapomenout, mladší pařani se alespoň dozví o jedné z nejlepších počítačových her a těm starším se při vzpomínání na Prince objeví slza v oku. To byly tenkrát časy!

Hra Prince of Persia vyšla v roce 1989 a na svědomí ji má americká firma Broderbund Software. Princip hry je tak jednoduchý, že prakticky není o čem psát. Mladý princ musí do šedesáti minut zachránit krásnou (jak jinak) princeznu, kterou drží ve svém paláci záporňák Jaffar. Aby se mu to podařilo, musí projít dvanáct úrovní, přesněji řečeno dvanáct pater Jaffarova paláce a ukázat Jaffarovi zač je toho loket. Jak už napovídá název hry, vše se odehrává v Persii, což má nemalý vliv na skvělou atmosféru.

Prince of Persia by se dal charakterizovat jako 2D plošinovka. Jak už bylo řečeno výše, Prince of Persia je nesmírně jednoduchá, ale také nesmírně zábavná hra. Hlavní hrdina ovládá pouze šest druhů pohybů – chůze, běh, skok, opatrné krůčkování, šplh a šerm. Prince of Persia Nic víc, nic míň. Panáček může běhat a chodit pouze vodorovně, nebo může vyšplhat nahoru o jednu plošinku výše, či sestoupit o jednu plošinku níž. Pokud si zapamatuje tento princip, znáte vše podstatné. Avšak dostat prince pod plnou kontrolu není nic snadného. Několik dní usilovného tréninku přinese kýžené ovoce v podobně rychlých skoků, obratného šplhu a brilantního šermování.

Hlavní náplní hry je skákání, šplhání a boje s nepřáteli. Důležitá místa totiž hlídají strážci a projít přes ně lze jedině, pokud odejdou do věčných lovišť. Šermířské souboje tvoří jednu z nejzábavnějších součástí hry a v podstatě existují dva způsoby, jak se s nepřáteli vypořádat. Buď je prostě zabijete, nebo nepřítele shodíte do nějaké propasti. Totéž se může stát i hlavnímu hrdinovi. Princ i jeho nepřátelé mají ukazatel zdraví, nebo čehosi podobného, a s každým zraněním, ať už od meče či nějaké pasti, se zdraví zmenšuje. Naštěstí má princ nekonečný počet životů a pokud zemře, objeví se na začátku úrovně v plné síle. Problémem zůstává čas, který neustále utíká. Princ si může své zdraví zvyšovat popíjením elixíru v lahvičkách, avšak záludní autoři přidali do hry několik lahviček, jejichž efekt je přesně opačný. Kromě toto lze najít i lahvičku, která obrátí obraz o sto osmdesát stupňů, tedy přesně Prince of Persia vzhůru nohama, a také lahvičku, jejíž obsah princovi umožňuje přežít pád z velké výšky, který jinak končí smrtí.

A samozřejmě, že jeden odstaveček musíme věnovat pastím. Jejich variabilita je nesmírná. Pokud prince nezabije jeden z desítek protivníků, může ho při cestě za vysvobozením princezny potkat celá řada nástrah. Představte si, že běžíte k padacím mřížím, které se zrovna zavírají, a najednou se vám pod nohama začne propadat zem. Pomalost v tomto případě znamená rychlou smrt. Pokud se pod vámi nenachází žádná plošinka, tak spadnete o několik metrů níže a zabijete se. Z dalších záludných pastí můžeme jmenovat třeba vysouvací bodáky, přes které lze projít pouze pomalými krůčky, ale pokud na ně spadnete z výšky, smrt je jistá. A nesmíme zapomenout na kovové dveře, jejichž ostré čelisti prince velice rády překousávají vejpůl. V každé úrovni se také nacházejí desítky nášlapných plošinek, jež spouštějí či vytahují mříže a umožňují tak princovi postup dále.

Prince of Persia byl a je velice těžkou hrou. Pokud nezemřete jedním z mnoha způsobů smrti, můžete narazit na nějaký problém, s kterým si nevíte rady. Projít všech Prince of Persia dvanáct úrovní a zabít Jaffara není žádná hračka, k zdárnému zakončení Prince je zapotřebí několik dnů tréninku. Spousta hráčů se uchýlila k podvádění a cheatům, netřeba dodávat, že si tím hru úplně zkazili. Na druhou stranu, někteří lidé dokáží dohrát Prince bez cheatů a bez jediné chybičky za dvacet minut. Člověk si musí zapamatovat těžká a problémová místa, aby neumíral pořád na stejné pasti a nějaké podobné záludnosti, uvědomit si strukturu celého podzemí a jednotlivých úrovní, naučit se skvěle šermovat a ovládat postavičku prince.

Hardwarové požadavky na tehdejší dobu nebyly nijak vysoké, přesná čísla si nevybavím, ale mám dojem, že Prince fungoval prakticky na všem. Zvuky a hudbu, která hrála pouze v úvodní obrazovce, obstarával PC Speaker. Zvuková karta byla před jedenácti lety luxus, avšak tato hra si rozuměla i s ní. Kvalita zvuků tehdy patřila k tomu nejlepšímu a grafika má své kouzlo i teď. Při pohledu na rozmazané obrázky v malilinkatém rozlišení se může leckomu udělat špatně, ale animace postavičky hlavního hrdiny je naprosto skvělá. Jak se to tvůrcům tehdy podařilo, zůstává záhadou. Kromě počítače vyšla hra Prince of Persia i na jiných platformách, od Commodora 64, přes Segu, až po Amigu. V celém světě se hry Prince of Persia Prince of Persia prodalo přes dva milióny kusů, což mluví za vše.

Je zcela logické, že po úspěchu Prince of Persia muselo přijít pokračování. Hra Prince of Persia 2: The Shadow and The Flame vyšla v roce 1993 a vynikajícím způsobem navázala na první díl. Grafika se zlepšila nevídaným způsobem a i dnes, ve věku moderních 3D akcelerátorů, má něco do sebe. Zhezčilo se jak pozadí, tak i animace postaviček. Dokonce přibyla i hudba a náš hrdina se naučil plazit. A kdo Prince of Persia 2 hrál, jistě uzná, že dokončit tuto hru bylo opravdové peklo. Patnáct úrovní sice není zrovna mnoho, avšak všechny byly nesmírně rozsáhlé a k jejich zdárnému ukončení člověk potřeboval hbité prsty a také mnoho hodin usilovného uvažování nad hádankami a logickými problémy. S odstupem času by se dalo říct, že druhý díl Prince of Persia je lepší než díl prvý, ale je to otázka názoru. Stoprocentně jisté je, že Prince of Persia 2: The Shadow and The Flame patří k nejtěžším počítačovým hrám, které kdy vyšly, a jen málokdo tuto hru pokořil bez jakékoliv pomoci či návodu.

O třetím dílu – Prince of Persia 3D – se nemá cenu se ani zmiňovat, protože ten dopadl opravdu tragicky. 3D zpracování bývá obvykle posunem kupředu, avšak engine byl opravdu Prince of Persia špatný, o čem svědčí částečné procházení skrz zdi, dívání se přes zavřené dveře, zasekávající se nepřátelé atd. Arzenál zbraní se sice rozšířil, avšak design úrovní by si zasloužil pětku s vykřičníkem, stejně tak jako neuvěřitelně hloupá kamera a nepohodlné ovládání. Aby toho nebylo málo, celou atmosféru pokazila možnost ukládat hru v libovolném okamžiku. Zpracovat Prince se do 3D prostoru prostě nepodařilo.

A aby byl výčet pokračovatelů Prince of Persia kompletní, musíme se zmínit i o jeho mladší konkurenci. Hry jako Oddworld: Abe‘s Odyssey nebo třeba Earthworm Jim a Heart of Darkness byly opravdu skvělé a každá přinesla několik originálních nápadů a mnoho dnů skvělé zábavy. Ale Prince of Persia je prostě opravdová klasika a alespoň v mých očích je to nejlepší 2D plošinovka, která kdy vyšla. Škoda, že 2D plošinovky zcela vymřely a že Prince of Persia na dnešních počítačích už nespustíte. Pokud jste jej nikdy nehráli, vězte, že jste přišli o jednu z nej her, která uchvátila naprosto každého. A pokud Prince of Persia znáte až moc dobře, tak víte, že jakýkoliv závěr je zbytečný. Prince of Persia má prostě něco do sebe. Něco těžko definovatelného a popsatelného. Něco, co z něj udělalo legendu.