HONZA SRP (Bioshock)
Nechápu současnou vlnu nenávisti proti střelnici Call of Duty. Od prvních trailerů je jasné, o co půjde, pokud by to tedy snad někdo z předchozích deseti dílů nepochopil.
BioShock Infinite
Od Bisohocku (recenze) coby duchovního nástupce System Shocku jsem podle slibů čekal všechno, jen ne myšlenkově vyprázdněnou pseudouměleckou nudu. Všechny Bioshocky jsou jen obyčejné střílečky s dokola se obnovujícími nepřáteli, které kvůli nesmrtelnosti hlavního hrdiny postrádají i tu nejmenší kapku napětí. Kvůli nutnosti prohledávat každý odpadkový koš či spodky zabitých nepřátel trpí už tak značně kolísající dynamika hry.
Pokud však půjdete rovnou k cíli, nemáte šanci pochopit příběh. Tedy ne že byste přišli o něco zásadního. Mezi ostatními střílečkami je to sice nadprůměr, ale to ještě neznamená, že by šlo o nějak hluboké dílo. Že se hra dočkala dvou prakticky totožných pokračování a extatických hodnocení (kolegy nevyjímaje), je pro mne jednou z největších záhad herního průmyslu.
PETR ZELENÝ (série Call of Duty)
Call of Duty: Modern Warfare 3
Opravdu nechápu tu každoroční hysterii před vydáním každého nového dílu a ty milionové prodeje po něm.
Od první Modern Warfare (recenze) se totiž tahle série stříleček slušně řečeno potácí na místě, kampaně jsou stále kratší a multiplayer je dělaný schválně tak, aby nutil nakupovat další a další balíčky map. Prostě ždímačka na peníze, jejíž masová obliba je pro mě nepochopitelná stejně jako nitro ženské duše.
ONDŘEJ ZACH (Black & White)
Pokud zapátrám v herní historii, patřil jsem k nadšeným fandům návrháře "božských" strategií Petera Molyneuxe. Hltal jsem Populous či Dungeon Keepera, v němž se hráč stává tím zlým pánem jeskyně, který líčí pasti na útočící hrdiny.
Black & White
Vystřízlivění přišlo se strategií Black & White. Jako bůh se staráte o své lidičky a prostředníkem komunikace se stává obří bytost, kterou si vychováváte. Je na vás, jestli bude hodná, nebo zlá. Kamenem úrazu se stal rozpor mezi sliby a výsledným produktem. Peter Molyneux je muž velkých vizí, ale také snílek. Vytvořil pozoruhodný program, ale s odstupem času jen lehce nadprůměrnou hru.
Z poslední doby zmíním krokovací hru na hrdiny Legend of Grimrock. Počáteční nadšení vystřídalo zklamání. Ojedinělý přírůstek do žánru, jenž je poslední léta na úbytě ještě neznamená, že mu automaticky náleží vysoké hodnocení. Grimrock z mého pohledu selhává v elementárních prvcích, tedy v příšerném systému soubojů, magie a v hádankách.
ANDREJ BRABEC (Assassin's Creed)
Assasins Creed (PC)
Tahle otázka je zákeřná. Přeceňovaná většinou znamená i populární, a odpověď tak vždy řadu lidí rozlítí.
Pro mě to nicméně bude první díl Assassin's Creed (recenze), který byl po několika hodinách značně stereotypní a veškeré ty akrobatické triky se děly automaticky. Nevyžadovalo to téměř žádnou dovednost.
JAN LYSÝ (Diablo 3)
Diablo 3
Kandidátů je samozřejmě více. Vybaví se mi hned několik projektů, u kterých jsem se podivoval, proč je ostatní tolik opěvují, ale nakonec jsem se rozhodl zvolit akční hru na hrdiny Diablo 3 (recenze).
Ne že by mě trojka nebavila, ale jelikož jsem odkojen jedničkou a dvojkou, tak mě překvapilo, že se nejnovější díl dočkal takových ovací. Mně osobně některé změny nepotěšily. Kdyby hra nenesla nálepku Diablo, nebyl bych zklamaný, ale pokud ji budu srovnávat s předchozími díly, u kterých jsem strávil nespočet hodin skvělé zábavy, není Diablo 3 úplně to, co bych si představoval.
JAN HANÁČEK (The Elder Scrolls: Skyrim)
Her, kterým se dostává tzv. hype (široká medializace - pozn. red.) od produkčních společností, je obrovské množství. Zvlášť v dnešní době, kdy si marketingová oddělení velkých herních studií myslí, že hra, co nenadělá pořádné haló si nikdy nenajde hráče. Call of Duty, Mass Effect, Battlefield, Starcraft, je jich pořádná řádka. Jenže mým zájmem není mluvit o tom, jak děsné bylo haló kolem Halo, ale spíš najít hru, která byla nejvíce přeceňována po vydání samotnými hráči. A protože moje paměť za nic nestojí, vzpomínám si na Skyrim (recenze).
The Elder Scrolls V: Skyrim
Poslední díl The Elder Scrolls byl možná v prvních hodinách hraní zajímavý a i já jsem si svého ledového arcimága hýčkal. Bohužel, repetetivnost a nezajímavost všeho ve hře později dosáhla nereálných rozměrů. Ano, miluji Morrowind a jeho obří houby, popelové bouře a podivnost. Skyrim se mi jeví jen jako trošku lépe vybalancovaný Oblivion v nudném a nezáživném prostředí plném klasických fantasy klišé.
Je pravda, že většině hráčů jsou tyto věci jedno a jsou u vytržení, když jejich ebonitová sekera setne hlavu tisícímu Draugrovi. Mají na svém kontě stovky odehraných hodin s jednou postavou, ale vše je to takové nemastné neslané. Pro mě je Skyrim nejméně zajímavý díl z celé série a nejpřeceňovanější hra poslední doby. A to tam prosím počítám i věci ze série Dragon Age.
MICHAEL MLYNÁŘ (Half-Life)
Stejně jako u ankety o první originálce mám dva kandidáty, mezi kterými se neumím rozhodnout. A oba jsou z těch nejvyšších pater.
Half-Life
Prvním je legendární Half-Life (dobová recenze). Pamatuji si na vysoká očekávání a nadšenou instalaci demoverze. V ní jsem se vymotal z laboratoří, utloukl asi dvě potvory páčidlem a dostal se ven na jakési staveniště, nebo co to vlastně bylo. Tam jsem prošel nějakou plechovou boudou, aby mě na druhé straně něco sejmulo jednou ranou. Vyžádalo si to asi pět dalších pokusů, abych zjistil, odkud po mě kdo pálí. Nastavit jsem se pokoušel všechno možné i nemožné a když jsem inkriminované místo konečně prošel, tak mě další pasáže vůbec nebavily. Demo mě zkrátka dokonale odradilo.
Druhým kouskem je kultovní Fallout (dobové retro). Dostal jsem se k němu až v době, kdy byla jeho celosvětová popularita hustá tak, že by se dala krájet, takže to zkrátka nemohla být špatná volba. Prošel jsem úvodem a dostal se ven, kde jsem svedl pár triviálních soubojů. Kdosi mi na začátku řekl, že musím jít na sever. Ale když jsem se posunul o jedno pole severně, nastoupil na mě rambousek, který mě smáznul snad i doslova jednou ranou. Chvíli jsem se po hře potuloval v podobném duchu, abych došel k závěru, že netuším, co na tom ten celý svět vidí.
Masivní popularita obou her samozřejmě svědčí o tom, že chyba byla někde na mém přijímači, ale ve své době jsem zkrátka ani jednu z těchto legend z nějakých důvodů nepochopil. Nabízelo by se dát jim novou šanci dnes, ale mám tady takovou hromadu současných her, které "musím ještě stihnout", že se ke starým "vykopávkám" už vracet nebudu.
