Petr Kárník: Právě naopak. Už mi, lásko, není dvacet let, takže toho volného času je daleko méně, než bylo dřív. A abych ho celý vyplácal na neustálém opakování jedné obtížné pasáže a po jejím zdolání se mordoval s další? Děkuji, ne. Opakování stejných pasáží bytostně nesnáším, u hry se chci hlavně bavit, ne stresovat. Většinou volím obtížnost normal, u některých titulů sahám i po easy (i když tam už se trochu začervenám), těžší zásadně nedávám. Výjimkou budiž Doom a Diablo, ale to je něco jiného...
Honza Kouba: Záleží na druhu. Obtížné hry mám rád, pokud to není jejich jediná vlastnost. Nehraji těžké hry jen proto, že jsou těžké. Ztrácet nervy u Getting Over It with Bennett Foddy, na to už jsem starý a až moc si vážím svých elektronických hlodavců – myší. Oceňuji tituly, které svou obtížností budují atmosféru a povznášejí samotnou hratelnost. Líbí se mi moderní trend, nechat hráče měnit obtížnost i v průběhu rozehrané hry. Většinou, jak se v jednotlivých titulech zlepšuji, tak šroubuji obtížnost až na nejvyšší možnou, abych ze sebe dostal to nejlepší a užil si nejúplnější zážitek.
Dark Souls Remastered
Emanuel Svoboda: Čím jsem starší, tím vyhledávám spíše videohry s normální obtížností. Doby Ninja Gaidenu na prvním Xboxu jsou dávno pryč.
Jan Lysý: Jakožto ten, který začínal hrát na Commodore 64, videohrách z tržnice a pokračoval na "čtyři osm šestce" a poté Pentiu 75 (což ze mě udělalo krále ulice) jsem očividně pamětník a některé z „oldschoolových“ her byly hodně hodně náročné a já se jim nevyhýbal. To platilo ještě dlouhou dobu, dokonce jsem dostával k recenzi hry ze série Dark Souls a některé „klony“, ovšem musím se přiznat, že v poslední době už k velmi náročným projektům nemám tak blízko. U her chci relaxovat, rozčiluji se dost v práci a nechci házet věcmi ještě doma. Možná to bude znít jako trochu kacířská myšlenka, ale mám raději, když má hra několik stupňů obtížnosti. Kdo chce výzvu, ať si zvolí nejvyšší obtížnost, kdo se bojí o své srdce a psychický stav, může zvolit nižší náročnost. Ostatně, například Star Wars Jedi: Fallen Order ukázaly, že to není nic proti ničemu nabídnout více stupňů obtížnosti.
Star Wars Jedi: Fallen Order
Honza Strachota: To záleží na povaze obtížnosti. Moc si neužívám hry, které mě nutí donekonečna procházet jeden a ten samý úsek, který trvá N minut, jen aby mě pak odkrouhl boss nebo horda nepřátel na jeho konci. Připadá mi to jako neúcta k hráčovu času (tímto mě trochu štvaly např. jinak skvělé Crysis 2 a Crysis 3). Ale hry jako Ghostrunner, kde je časté umírání součástí herního mechanismu, mi nevadí. Vůbec nejraději mám pak hry, kde obtížnost vychází z logických hádanek, zvláště pokud se tyto podaří zpracovat tak, aby nepůsobily příliš samoúčelně. Skvělým příkladem tohoto jsou dvě z mých absolutně nejoblíbenějších her, a to Portal a Portal 2.
Honza Žďárský: Obtížné hry mi obecně nevadí. Nemělo by se ovšem jednat o obtížnost soulslike her jako Bloodborne nebo Dark Souls, který díky občasné nahodilosti způsobí neodbytný pocit mrštit ovladačem ke konzoli proti zdi nebo monitoru. Spíše než tyto hry, které mají zpravidla nastavenu jednu obtížnost, tak volím hry, kde si mohu vlastním rozhodnutím zvolit obtížnost hry, přičemž vyšší nebo nejvyšší obtížnost hry volím v případech, kdy si chci hru opravdu užít a mít to i jako určitou výzvu. Klasickým příkladem pro mě je třetí díl Zaklínače. Oproti tomu nejnižší obtížnost volím opravdu jen tehdy, kdy si chci projet co nejrychleji příběh, například u hry, kterou jsem si uložil do „šuplíku“.
Dark Souls 3
Ondra Martinů: Popravě řečeno obtížným hrám se až na pár výjimek vyhýbám. Videohry jako takové pro mne jsou relaxací a v mé definici relaxace opravdu nemají co dělat situace, kdy se budu vztekat nad osmým nepodařeným pokusem souboje s bossem. Daleko raději mám to, když se s obtížností hry dá hýbat a přizpůsobit ji aktuální náladě.
Trochu si ovšem budu protiřečit tím, že jednou z mých dlouhodobě oblíbených her jsou jednak roguelite hry typu Hades, Binding of Isaac nebo Dead Cells, které sice mohou být v závislosti na štěstí v daném kole i lehké, většinu času je to pak docela utrpení. Zde je však výhodou to, že smrt neznamená opakování toho samého, nýbrž nový pokus se zcela novými náhodně vybranými parametry. Takže si alespoň můžu říci, že tentokrát to třeba bude lehčí.
No a nakonec je jedna z mých vůbec nejoblíbenějších her Hollow Knight, což je opravdu pekelně těžká skákačka s Dark Souls elementy typu ztráta všech peněz po smrti a nutnosti si je ulovit zpět. Tato výjimka tkví v tom, že svět Hollow Knighta je opravdu výborně navržený, se skvělou atmosférou a hudbou. A to už mi za to občasné vztekání docela stojí.
Sifu
Ondřej Zach: Nevyhledávám je, ale ta satisfakce, když zdoláte nějakou náročnou pasáž, je obrovská. Třeba nedávný Sifu, skvělá, ale náročná bojovka, která ovšem hraje fér. Dost mě baví. Před lety jsem zkoušel kvůli tematice japonské mytologie Nioh, který mě také celkem pohltil a k němuž bych se chtěl vrátit. Ale kdo ví, za fandu souls her se nepovažuji.
Honza Srp: Mám rád, když po mě hra něco chce a ne když si jen lehne na záda a „nechá se hrát“, proto si vždy volím vyšší obtížnosti. Obtížnost sama o sobě ale určitě není tím hlavním důvodem, proč hrát. Se „souls“ značkou a jejími oficiálními pokračovateli (Sekiro, Bloodborne, Elden Ring...) mám ale problém a žádnému dílu jsem nikdy nevěnoval více než deset minut. Nelíbí se mi způsobem „vypravování“ příběhu, mám totiž ve svých hrách rád i nějaké ty dialogy a vazbu na skutečný svět, naopak alergický jsem na fantasy patos, který na mě z každého záběru Mijazakiho her odkapává. Je to samozřejmě zcela nefér předsudek, ale vzhledem k tomu, že i tak nestíhám dohrát ani půlku toho, co bych chtěl, proč si ještě přibírat další žánr, který mi není na první, druhý ani třetí vůbec moc sympatický?
Sekiro: Shadows Die Twice
Petr Zelený: Záleží, v čem jejich obtížnost spočívá. Pokud jsou těžké proto, že se dají špatně ovládat, nepřátelé jsou neúměrně silní a podvádějí (třeba tak, že se vám prostě zhmotní za zády), tak se bez nich obejdu. Pokud jsou těžké, ale spravedlivé, pak se do nich čas od času zakousnu. To platí třeba pro Sekiro:Shadows Die Twice nebo některé roguelike tituly – jmenovitě například dvojici karetních kousků Slay the Spire a Griftlands. Ale obecně se dá říct, že čím jsem starší, tím víc chci při hraní relaxovat a bavit se, ne zuřit a ječet. Stresu si koneckonců užiju dost v práci a v dalších oblastech života, tak není třeba přikládat pod kotel ještě během odpočinku.
