Varování: článek obsahuje několik spoilerů. Pokud máte některou z her v plánu hrát, nečtěte text okolo tučně napsaného názvu hry.
Petr Zelený – Ze starších her musím určitě zmínit první Knights of the Old Republic. Protože nechci spoilerovat, tak jen napíšu, že moment, kdy si sithský záporák sundá masku, mi zůstane v paměti zapsaný už asi natrvalo. A taky si moc dobře pamatuju, jak mi běžel mráz po zádech, když se v prvním Mass Effectu poprvé ozval studený mechanický hlas Reaperů, který sliboval zničení veškerého inteligentního života ve vesmíru.
Z novějších titulů považuji za umělecké dílo většinu soubojů s hlavními bossy v Sekiro: Shadows Die Twice, zvláště závěrečný v květinovém poli je opravdu úchvatný. Podobně úchvatné scény a scenérie nabízí i nedávný Elden Ring od stejných autorů. Ale vězte, že v obou zmíněných hrách se dechberoucími souboji pokocháte jen v případě, že jste trpěliví, máte dobré reflexy a nesmažete hru jen proto, že vám první boss vypráskal kožich desetkrát v řadě.
Ondřej Martinů – Ty nepamátnější scény jsou pro mě především v Controlu. Jsem opravdu velký fanoušek studia Remedy a právě Control se mi do hlavy vypálil především fantastickým úsekem Ashtray Maze. Za mne je to ta nejstylovější akční pasáž, jakou jsem kdy ve videohře viděl. V těsném závěsu je navíc ještě jedna věc z Controlu, a to krátká vedlejší odbočka u dodatku Foundation, Swift Platform. Obojí je skvělou kombinací stylové hudby a akce a jsou to místa, kde mi vůbec nevadilo umírat, jelikož jsem si je pak mohl zopakovat.
Spoustu památných scén mám v hlavě také ze série Assassin’s Creed, nejvíc se jich váže především k trilogii s Eziem. Popravdě moc nedovedu vybrat tu nejpamátnější, ovšem asi nejjasněji si vybavím buď úplný úvod dvojky při prvním pohledu na Florencii ze střechy věže a nebo naopak na úplný závěr Revelations, kde Ezio najde pozůstatky Altaira.
Martin Kaller – Pokud bych na samotném počátku lehce poupravil otázku a z nejoblíbenějších herních scén bych vybral ty nejsilnější, pak se rychle dostanu do devadesátek ke konzoli PSX. Do období, ve kterém se hry úspěšně transformovaly do 3D, s čímž souvisí řada mimořádných prožitků. Pakliže bych je měl dosadit na pomyslné stupně vítězů a začal přitom odspodu, měl bych tu zcela jistě mou tolik oblíbenou sérii Tomb Raider.
Řeč je přitom o prvním dílu, ve kterém se na Laru Croft vyřítí mohutný T-Rex, jehož dravý příchod avizují silné otřesy země. To byl pořádný šok, z něhož jsem se napoprvé nestačil dostatečně rychle vzpamatovat a skončil tak v jeho čelistech! Zajímalo by mne, zdali by tvůrci dokázali dneska něco podobného zopakovat, když už mají k dispozici výrazně více hrozivých polygonů.
Dalším zcela mimořádným herním okamžikem byla pro mne legendární scéna z Final Fantasy VII, v níž Sephiroth zabije Aerith. S její ztrátou jsem se svého času dost těžko smiřoval a byl jsem tvůrcům z tehdejšího Squaresoftu vděčný za její milou připomínku v jiném významném herním dobrodružství, nesoucímu název Final Fantasy Tactics, kde se Aerith na malou chvíli objevila.
Ovšem na pomyslném piedestalu je první Metal Gear Solid a souboj s bossem jménem Psycho Mantis. Setkání s herní postavou, která se tvářila, že dokáže překonat most mezi virtuálním a skutečným světem, v němž jsem se snažil mj. pochopit a vstřebat informaci, proč je najednou neefektivní herní gamepad. To byl naprosto unikátní herní zážitek. Psycho Mantis se mi dokázal dostat pod kůži výrazně dříve, než se to povedlo mojí manželce.
Aerith z Final Fantasy
Michael Mlynář – Za ty dlouhé roky hraní bych musel hodně dlouho přemýšlet, ale takto od boku mě na první dobrou napadají zejména hry ze série Final Fantasy. Vlastně ani nejsou nejoblíbenější, ale při podobných příležitostech si na ně zkrátka vzpomenu jako první. V legendární FF VII to ovšem nebyla notoricky známá událost s Aeris, ale svým způsobem bezvýznamná pasáž s Redem XIII v jeskyni. Parádní z hlediska zakončení příběhu mi přišla závěrečná animace ve FF X a naprosto odpálený jsem zůstal na konci FF XV. Doteď ještě občas prolítnu ty internety ve snaze zjistit, že jsem to zkrátka jen špatně pochopil. Z poslední doby se mi pak do paměti vryly velmi silné, ovšem nikoliv programově sentimentální závěrečné titulky v The Great Ace Attorney Chronicles. A teď mě ještě z nějakého důvodu napadlo, že fakt hodně se mi líbila stage na vlaku v prvních Gearsech.
Ondřej Zach – Nejvíc na mě ve hrách zapůsobil příběh Arthase, který započal Warcraft a tragicky ukončil World of Warcraft: Wrath of Lich King (video). Skvělá postava, skvělý příběh, skvělá doba pro fandy. Ale střípků mi v hlavně utkvělo hodně, od smrtí v Prince of Persia (ty zvuky) přes první obrazovky Another Worldu, bitvu o Stalingrad v prvním Call of Duty, smrt na hradbách v Riders of Rohan po různé bizarní historky z Yakuzy (namátkou Mr. Masochist či pátrání, proč konkurenční nindža dodžo má větší úspěch).
Honza Srp – Pamatuju si, jak mě kdysi úplně odpálilo vylodění na Omaha Beach v Medal of Honor: Allied Assault. I když se mi tenkrát hra děsně trhala, připadal jsem si úplně jako ve filmu Zachraňte vojína Ryana. Inu, co si budeme povídat, nezestárlo to dobře….
Herní příběhy většinově stojí za prd, o to více mě proto dostává, když se scenáristům podaří napsat postavu, kterou si oblíbím… a pak mi ji seberou. Musím přiznat, že na konci prvního Life is Strange jsem plakal jako želva a slavná „golfová scéna“ z The Last of Us 2 má podle mě razanci kopance do varlat.
Naopak setkání s žirafami v prvním díle považuji za nehorázný kýč a obracím při ní oči v sloup, to samé lze pak říct i o pozdější návštěvě muzea astronautiky. Mám prostě rád své hry temné a depresivní. Pokud bych pak měl vytáhnout scénu, která i na mě „byla moc,“ tak je to šílenec masturbující na hromadě mrtvol z Outlastu.
Honza Žďárský – Konečně anketa, ve které nebudu hanit Blizzard. Jeden z mála kompetentních týmů v Blizzardu je ten, který se stará o grafiku hry. Blizzard v celém portfóliu hry dokázal vyprodukovat velké množství zapamatováníhodných scén. V sérii Diablo se objevilo několik skvělých scén, hlavně v Diablu 2. Diablo 3 se uvedlo skvělou grafikou a na scénách to bylo poznat. Hlavně souboj mezi Diablem a Imperiem před branami andělského města byl úchvatný.
Další z vlajkových lodí Blizzardu, Starcraft, měl taktéž několik velmi kvalitních herních scén. Animované cutscenes ve World of Warcraftu patří k tomu nejlepšímu, co ve hrách můžeme naleznout. Pokud bych měl vybrat jednu, která mi opravdu utkvěla v hlavě, tak bych zvolil úvodní scénu z datadisku Warlords of Dreanor.
Mimo Blizzard jsem si při krátkém zamyšlení vzpomněl na scény ze série God of War, které většinou skončily brutálně pro některou z postav řecké či jiné mytologie. Závěrem bych zmínil úvod Assassin´s Creed Odyssey, ve kterém byl představen král Leonidas a památná bitva u Thermopyl.
