Jakub Žežule - Záleží na provedení a kontextu. Někdy jde o samoúčelnou snahu vyvolat kontroverzi a tam to působí většinou trapně. Přes rating přístupnosti od osmnácti let mi takové hry připadají paradoxně spíše pro děti nebo pro puberťáky. Mám pocit, že tuto samoúčelovost dokáže trh vycítit a snaha šokovat ve výsledku prodejům spíš ublíží. Jindy se ale násilí podílí na vytváření syrové atmosféry a platí to jak u her, tak u filmů. Zkuste si brutalitu odmyslet třeba u filmu Revenant nebo hry The Last of Us. To by prostě nefungovalo. Platí to i o hororech. Pak existují ještě případy, kdy krvavé scény zapadají do humoru a celkové nadsázky, která je hře vlastní. Viz třeba série Yakuza. Stávající situaci bych rozhodně nehrotil pomocí nějaké plošné cenzury. Žijeme ve svobodné společnosti a ratingy přístupnosti mi přijdou naprosto dostačující. Neomezoval bych zdravě myslící většinu kvůli činům idiotů.
Jan Lysý - Nechci se plácat po zádech, ale tohle je něco, do čeho trošku vidím, psal jsem diplomovou práci na téma násilí ve videohrách a jeho rizikovost pro děti a mládež a stojím si za tvrzením, že násilí ve videohrách v minimálně 99 % případů není primárním spouštěčem násilného chování u teenagerů. Je snadné ukazovat na ty ošklivé zlé střílečky a bojovky a tvrdit, že můžou za různé zločiny, ale faktem je, že obvykle mají pachatelé problémy psychického rázu, rodinné problémy, jsou šikanováni atd. Ale ono je jednoduší a pro média zajímavější tvrdit, že za vražedné šílenství může nějaká videohra než to, že daná osoba byla například týrána nebo fandila drogám. Je ale samozřejmě pravda, že by se extrémně násilné hry neměly dostat do rukou dětí, nicméně nemyslím si, že nejlepší metodou, jak tomu předejít, je cenzura. Spíše by bylo vhodné dohlížet na to, aby děti hrály jen tituly určené pro jejich věkovou kategorii. A to v době zvyšující se popularity digitální distribuce už není jen úkol pro prodejce, ale především pro rodiče. Já nemám nic proti brutalitě ve videohrách, pokud není samoúčelná a nechce jen šokovat.
Honza Srp - Nevadí mi, naopak, jen víc a houšť. Myslím, že těch opravdu brutálních titulů je dnes minimum, protože krev většinou ve hrách funguje jen v nadsázce. Co si dokážu vybavit, opravdu na mě zapůsobilo v posledních letech snad jen The Last of Us, které násilí nijak neglorifikovalo a přišlo mi doopravdy nechutné. A takhle by násilí skutečně působit mělo.
Co se týče ovlivňování lidského chování, nemyslím, že je v tom nějaký problém. Hraní brutálních videoher je jen jeden faktor z mnoha a sám o sobě je v podstatě neškodný. Pokud to Trump myslí opravdu vážně, musí nejdříve zakázat alkohol a zbraně, pak teprve se můžeme bavit o násilných videohrách.
The Last of Us Remastered
Jan Kouba - Můžeme si říkat, co chceme, ale člověk je zvíře, má své animální potřeby a jednou z těch potřeb je touha po krvi. Stejně jako akční nebo hororové filmy i násilné hry mohou virtuální formou tyto potřeby naplnit. Dříve měl člověk Koloseum, nyní jsme přišli na mnohem lidštější řešení. Násilné hry mají své publikum a většina má své nesporné kvality. Kde se opravdu vybijete po náročném dni, kdy se podělalo, co mohlo. U hry jako je Slime Rancher, nebo krví nasáklého DOOM? Odpověď je asi jasná.
Brutal Doom
Petr Zelený - To je velmi široké a obsáhlé téma, o kterém se dá debatovat donekonečna. Ale stručně můžu říct, že násilí ve hrách beru jako nedílnou součást celého oboru. Koneckonců dějiny lidstva jsou v podstatě po okraj narvané válkami, ať už náboženskými, teritoriálními či jinými. A to se logicky odráží ve veškeré umělecké tvorbě, kam počítačové hry rozhodně počítám. Nejinak je tomu třeba u filmů. Osobně mě násilí ve hrách nijak nepohoršuje, pokud má nějakou míru a nepůsobí jako pěst na oko. A zastávám názor, že ten, kdo vystřílí nebo mečem naporcuje sto postaviček ve virtuálním prostředí, nebude mít potřebu něco podobného zkoušet i v reálu. A celá ta současná hysterie kolem násilí ve hrách mi přijde hloupá, koneckonců pár desítek let zpátky se stejné kýble špíny lily na filmy a ještě předtím zase na rozhlas.
studie_carton
Ondřej Zach - Nevěřím, že věcná společenská diskuze na toto téma může existovat, protože ve všech exponovaných případech jsou hry nebo násilné hry rovnou stavěny do role viníka. To není dobrý startovní bod. A i když nakonec studie žádnou spojitost mezi násilných chováním a hrami nenajdou, začne po další tragické střelbě na americké škole vše znovu poukázáním na to, že střelec třeba obdivoval Satana a hrál Call of Duty. A tak tomu bude, než se najde nějaký další obětní beránek.
