Vánoce a vlastně celý prosinec jsou z mnoha důvodů časem, kdy spousta lidí kupuje nové počítače nebo upgraduje ty staré. Vzhledem k obrovským částkám, které při nákupu nového „železa“ mění majitele, se vyplatí přemýšlet nejen o tom, jak dostat z počítače co nejvíce výkonu za co nejméně peněz, ale také o účelnosti celé investice. Ne, tentokrát se opravdu nebudeme bavit o tom, jaký konkrétní procesor či desku koupit, popřípadě rozpitvávat rozdíly mezi jednotlivými modely pevných disků se stejnou kapacitou – na to jsou v BonusWebu jiné články mnohem fundovanějších autorů. Zaměříme se spíše na „předstartovní přípravu“, tedy rozvržení výdajů a jejich rozumné opodstatnění.
Často se mi stává, že se mi známí svěřují s peripetiemi ohledně nákupu nového počítače. Ve finále si pak postěžují, že za nové „železo“ dali čtyřicet nebo padesát tisíc a že ty počítače nejsou tak levné, jak se všude píše. Na otázku, co že s tím počítačem dělají, většinou odpoví, že píšou dopisy, „datlují“ účetnictví a občas (rozuměj nejméně dvacet hodin každý den) si na nich jejich děti zahrají nějakou tu hru. Ihned samozřejmě dodají, že jejich potomci jsou velmi šikovní a rozumí počítačům víc než oni samotní, takže by se bez jejich rady ohledně konfigurace neobešli. Bohužel, takoví rodiče jdou často sami proti sobě – samozřejmě dobře vědí, že je problém dostat malého hráčského „závisláka“ alespoň na hodinku pryč od obrazovky, a dost často i podvědomě tuší, že na ty jejich faktury, word a internet explorer bohatě stačil i minulý počítač, ale odmítají si to přiznat. Pokud by tomu bylo jinak, hučel by doma čistě kancelářský počítač za necelých dvacet tisíc (i na takovém počítači se dají celkem obstojně hrát hry – sám mám jeden doma) a nezbedné robě by (v lepším případě) dostalo PS2. Ano, mně se to tu moralizuje, sám děti (zatím) nemám a počítačům (zatím) celkem rozumím – je tedy dost možné, že za pár let se k tomu budu stavět jinak a i já své potomky náležitě rozmazlím dalšími gigaherzy či gigabyty. Ale jako ilustrační příklad promrhaných peněz poslouží takové příhody více než dobře.
Časem totiž přijde na každého majitele PC potřeba zvýšit výkon a právě tady je nutné zamyslet se, k čemu je počítač primárně využívaný. V případě notorických hráčů totiž vstupuje na scénu další faktor v podobě černomodrého, černozeleného či azurově modrého kvádru, na kterém se „náhodou“ dají hry také hrát. Ano, v určité situaci (zejména pokud má starý počítač dostatečnou rezervu výkonu pro provoz kancelářských a internetových aplikací) dokáže být moderní konzole podstatně levnější než mohutný upgrade nebo pořízení nového počítače – stačí si zkusmo sečíst náklady na jednotlivé komponenty a porovnat je s cenou konzole. „Konzolová alternativa“ však jistě nepotěší notorické příznivce 3D akcí, simulátorů a jiných žánrů, kterým se jinde než na PC příliš nedaří, o skalních odpůrcích konzolí nebo profesionálních „power users“ nemluvě – těm zkrátka nezbude než zůstat věrný platformě PC a vybrat si mezi upgradem nebo nákupem nového stroje. Osobně jsem zastánce názoru, že než provést „kompletní upgrage“ většiny komponent, je lepší koupit celý nový stroj, nebo alespoň novou „bednu“. V době kabelového internetu a ADSL se docela hodí mít doma záložní počítač s linuxem, který slouží coby router, firewall a osobní web server – a to je úkol pro staré PC jak dělaný (většinou není u takového stroje potřeba ani monitor – spravovat se dá pomocí terminálového okna z jiného počítače). Pokud však nejsou na tak radikální řez peníze, nebo není nutné dokupovat většinu komponent (tj. nevznikne „řetězová reakce“, kdy výměna procesoru přinese i změnu desky, typu pamětí atd...), zbývá upgrade jako poslední a nejvhodnější varianta. Pozor však na dlouhodobé riziko průběžného upgradování – náš nejmenovaný vedoucí redakce by mohl vyprávět, kterak se mu během několika let celkem stabilní počítač změnil díky upgradům komponentů v divokou změť polofungujících součástek, která více než co jiného připomíná pravý německý Eintopf.
Právě s blížícím se koncem roku a s ním i uzavření účetnictví za ten který kalendářní rok souvisí i příjemné povinnosti některých mladších hráčů, jejichž rodiče potřebují (jako každá správná OSVČ) „umazat“ nějakou tu desítku tisíc ze svého základu pro výpočet daně z příjmu. Jedním z řešení je nákup nové výpočetní techniky, kterým se zabijí hned dvě mouchy jednou ranou – kromě investování peněz, které by jinak skončily kdesi v černé díře státního rozpočtu, také alespoň na pár měsíců ustane žadonění nezbedných ratolestí o nový počítač na hraní. V praxi to vypadá tak, že je takový podnikatelský synek (rozumí počítačům většinou mnohem víc než rodiče) postavený před hotovou věc: „Koupím ti nový počítač, ale utratím za to maximálně tolik a tolik.“ Vzhledem k tomu, že jde většinou o solidní částky v řádu mnoha desítek tisíc, začíná horečnaté procházení ceníků všech firem a hledání co možná nejnadupanější sestavy. I tady je ale vhodné uvažovat s rozmyslem – proč „vyhodit“ obrovskou částku za nejnovější procesor a nejlepší grafickou kartu, když se nákupem modelu „druhého v pořadí“ dá ušetřit až deset tisíc, přičemž většina her na tom bude běhat srovnatelně rychle? Nebylo by lepší se místo opravdu špičkového stroje spokojit s „jen“ nadprůměrným PC se spoustou přídavných periferií (vypalovačky, televizní karty, webcamy, kvalitní reproduktory...)? A co takhle za ušetřené peníze pořídit takový digitální fotoaparát? Možností je opravdu hodně, a tak stojí za to zvážit, zda neinvestovat větší část peněž do kvalitních periferií nebo spotřební elektroniky propojitelné s PC.
„Za málo peněž hodně muziky,“ říká se již drahnou dobu v našich krajích. Na to je nutné myslet i při nákupu či upgradu počítačů. Klasickým příkladem může být volba vhodného „casu“, čili skříně, do které se všechny komponenty počítače přidělají, kde i stokorunové rozdíly mohou znamenat podstatný rozdíl v užitné hodnotě – sám jsem tento týden přišel doslova jak slepý k houslím (zboží nebylo na skladě, tak jsem vzal snad jen o padesát korun dražší typ) ke skvělé skříni, která měla kromě propracovaného větrání také příjemnou vymoženost v podobě USB portů vyvedených na přední panel. Podobná situace je například u grafických karet, kde modely s TV výstupem přijdou jen o něco málo dráž (opět jde o stokoruny) než „holé“ typy, o rozdílně hlučných (ale podobně drahých a velkých) pevných discích nemluvě. Možná si říkáte, jaký může mít efekt nějaký USB port na předním panelu, nebo TV výstup na kartě, ale zkušenosti (a zejména zákon schválnosti) jsou neúprosné – může se například stát, že odejde monitor a vy nutně potřebujete s počítačem alespoň pár minut pracovat. Nebo při neopatrné manipulaci „naslepo“ s USB konektorem vzadu za počítačem vytrhnete napájecí kabel, co já vím. Vyplatí se proto věnovat pozornost i doplňujícím informacím o dalších vlastnostech vybraných komponent – spousta z nich totiž disponuje na první pohled nenápadnými, ale v praxi velmi užitečnými vymoženostmi.
Život je otázkou priorit, proto je jasné, že postupy uvedené v tomto článku nebudou vyhovovat každému – někdy je touha mít doma lepší počítač než soused či kolega natolik silná, že s ní nehne ani pověstný pár volů Přemysla Oráče, u jiného se může projevit panická hrůza z průběžného upgradování, zkrátka každý jsme nějaký. Není proto férové zatracovat někoho například jenom proto, že chce mít doma to nejlepší, co se dá sehnat. I z tohoto důvodu rád uvítám (a věřím, že nebudu sám) v diskuzním fóru pod článkem vaše komentáře a zkušenosti s nákupem výpočetní techniky...
