Božstvo ztělesňující veškerou hrůzu světa. Mýtus Cthulhu ve hrách

Herní průmysl si od jiných médií půjčuje motivy a nápady odnepaměti. Nikoho nepřekvapí, že již na samém počátku sáhl i do pokladnice jednoho z nejkultovnějších autorů hororového a sci-fi žánru H. P. Lovecrafta. Pojďme se na několik takových zapomenutých her podívat.

Cthulhu, ona chapadlovitá zrůda, božstvo ztělesňující veškerou hrůzu světa (jméno Cthulhu se na listech časopisů poprvé objevilo roku 1928), má dnes na kontě zástupy fanoušků, vlastní wiki stránky a objevilo se ve stovkách her. Těch, ve kterých přímo vystupuje, má několik desítek. Není na tom nic divného. Lovecraft povídkám se svým antihrdinou propůjčil mimořádně specifickou auru a atmosféru. Osobitý děs tohoto mýtu je lákadlo na hráče i vývojáře.

Do konce roku do panteonu přibude další, očekávaná hra s všeříkajícím názvem Call Of Cthulhu: The Offical Video Game. Kombinace polo otevřeného světa s prvky vylepšování hrdiny a detektivní zápletkou z prostředí rybářského městečka Innsmouth zní velice slibně. Otázkou je, jestli se autorům ze studia Cyanide podaří přinést něco víc než jen to, na co jsme už zvyklí.

Ovšem, na co jsme vlastně zvyklí? Mnoho skvělých her s tímto tématem zapadlo v propadlišti dějin a o mnoha skvostech mladší hráči jakživ neslyšeli. Pojďme si je připomenout. Začneme archaickými dobami, kdy Prastaří teprve začínali v herním prostředí vládnout.

The Lurking Horror (1987) & The Hound of Shadow (1989)

Pravděpodobně první skutečně přiznanou (a dodnes dochovanou) hrou s tématikou Lovecraftova světa je textová adventura starší než nejstarší z Prastarých, The Lurking Horror. V dobách naší totality si v zámoří vesele běžela na osmibitovém Atari a našla si později cestu i na Amigu.

Příběh studenta, který se za sněhové bouře snaží ve školní učebně informatiky narychlo „splácat“ domácí úkol a náhodou zjistí, že pod opuštěnou budovou vedou kilometry chodeb plných monster a temných kultů, sice přímo neobsahoval postavu se jménem Cthulhu, ale odkazy byly naprosto zřejmé. Navíc se autoři z Infocomu nechali silně inspirovat, v podstatě okopírovali styl, jakým Lovecraft své povídky psal. Jak to s touto dnes naprosto zapomenutou hrou bylo, si můžete ověřit v následujícím videu. (Připravte se na kvanta a kvanta textu. Nic jiného hra ani neobsahuje.)

Oproti tomu v případě o dva roky starší The Hound of Shadow už se o nějaké té grafické stránce hovořit dá. Děj se odehrává v Londýně dvacátých let a kromě spousty odkazů na historické události nejenom dvacátého století je už naplno ponořená do tématu s názvem Cthulhu.

Příběh je z dnešního pohledu klasický a předvídatelný: vražda, detektivní pátrání, neznámé zlo, šílenství, blázinec, temné obřady a tak podobně. Mnohem zajímavější je na textovou hru neobvykle rozvětvený systém vývoje hlavní postavy.

The Hound of Shadow je jednou z prvních počítačových her, ve kterých si při vytváření charakteru volíte pohlaví. A nejen to, volíte si dokonce třeba i národnost a celkové charakterové pozadí. Vaše volby pak skutečně ovlivňují samotný průběh hry a otevírají (či naopak) nové možnosti, jak řešit určité situace. Na svou dobu mimořádně propracovaná adventura byla vydána i pod DOSem, takže si ji s trochou vůle a šikovnosti můžete pod emulátorem zkusit i dnes.

Alone In The Dark (1992)

Co se dá říct o legendárním (a přelomovém) Alone In The Dark, aniž by se opakovalo už stokrát řečené? V kůži soukromého vyšetřovatele Edwarda Carnbyho se v panském sídle Derceto setkáváte s mnoha trojrozměrnými (a vtipně se pohybujícími) nepřáteli. Ačkoliv ve hře na postavu se jménem Cthulhu nenarazíte, silná inspirace je jasná. Autoři se otevřeně přiznávají k využití nápadů, na které narazili v Lovecraftově díle, knihu Necronomicon je dokonce ve hře možné najít.

Zajímavé je, že i po dohrání hry, kdy je zlo z domu vypuzeno a hráč se může po sídle bezpečně potulovat, není možné Necronomicon otevřít bez provedení ochranného rituálu. Pokud se o to hráč pokusil, Carnby na místě zemřel. Mocná aura kolem tohoto Prastarého asi přetrvala, i když už hráč zhlédl závěrečné titulky a poděkování autorů.

Shadow of The Comet (1993)

Shadow of The Comet je nejspíše první „klasickou“ grafickou adventurou s tematikou Cthulhu mýtu. Dnes už hodně zaprášené dobrodružství sleduje výpravu fotografa Johna Parkera do odlehlého rybářského městečka Illsmouth, aby pořídil fotografie průletu Halleyovy komety. Tady se doslechne o soudu bývalého astronoma, který při sledování té samé komety na tom samém místě přišel před mnoha lety o rozum. Parker chce v jeho odkazu pokračovat, jenže jak už to bývá, místo sledování komety se bude muset vypořádat s temnými kulty, příšerami a časovým presem před koncem světa.

Shadow of The Comet se několika Lovecraftových děl držela poměrně zdařile, horší to bylo s atmosférou. Propadla kvůli toporným dialogům a ještě topornějšímu ovládání, které postrádalo podporu myši. Skutečným hororem bylo ji ovládat na klávesnici.

Necronomicon (1994)

Existují hry, které se lovecraftovskou atmosféru snaží zachytit autenticky a pak jsou takové, které si s podobným úkolem nelámou hlavu. Necronomicon z devadesátého čtvrtého roku patří do druhé kategorie. Ano, příběh této adventury je, jak je patrné z názvu, plně inspirovaný mýtem Cthulhu, ale fakt, že grafika ve stylu japonského manga komiksu, dává celé té autenticitě pořádný políček.

Navíc je to pro náš západní styl hraní adventura dost netypická. V Necronomiconu nemáte inventář, neřešíte vůbec žádné hádanky a na nějaké rozhodování také moc nepřijde řada. Na co ale řada rozhodně přijde, jsou statické výjevy násilí. A dojde také na výjevy sexuální. S tím Lovecraft asi původně nepočítal.

Prisoner of Ice (1995)

Dějové pokračování Shadow of The Comet spatřilo světlo světa o tři roky později. Tato už skutečně moderní point&click adventura se točila kolem tajemných krabic, které najde posádka britské ponorky během druhé světové války kdesi za polárním kruhem. Krabice ovšem neobsahují plastové kachničky, ale podivnou rozpínavou biomasu, která brzy ponorku zcela pohltí. Hlavní hrdina poručík Ryan se musí vypořádat s příšerami z jiné dimenze, zachránit svět před šílenou angličtinou mluvícími nacisty a uzavřít portál do pekla.

Hra byla přijata výborně. Okouzlila velice slušnou grafikou (a i na dnešní poměry dobrými animacemi postav), temnou děsivou atmosférou a rychlým tempem. Mnozí hráči však právě s rychlostí hry měli problémy. Prisoner of Ice je doslova prošpikován „akčními“ pasážemi, ve kterých často utíkáte před monstry. Vždy máte jen pár vteřin k tomu, abyste nalezli řešení a vyhnuli se potupné smrti a nápisu „Game Over“.

*** pokračování příště ***