Dovolím si zalovit v paměti, protože herní vývoj jedince je vždy plný zajímavostí. Zvláště když se jeho oborem a zájmovou oblastí nestanou střílečky nebo strategie, ale adventury.
Moje herní vzpomínkaDěkujeme všem za zaslané příspěvky, velmi si vážíme vašeho času, který jste do nich vložili. Vydání dalších vzpomínek připravujeme. |
Začalo to nenápadně – babička přivezla z tehdy ještě ošklivého západního Německa dvě placaté videohry à la Ну, погоди. Jen provedení bylo jiné – na první dívenka sbírala kytky, a pokud se jí povedlo shromáždit daný počet, naběhl časový bonus. Nebudu zabíhat do dalších podrobností, ale hra kupodivu končila, pokud se na počitadle urvaných květin objevilo 999. Druhá byla podstatně „krvavější“ – z helikoptéry padali výsadkáři, na hladině kmital chlapík s loďkou a chytal je. Pokud mu někdo propadl, zbaštil ho žralok číhající v moři.
Pak do hry vstoupil Personal Computer a po prvních nesmělých pokusech s Princem of Persia, Wolfensteinem a Spear of Destiny nastal drtivější kalibr. Samozřejmě nelze nezmínit odbočku k ZX Spectrum, ale „duhový gumák“, ačkoliv nabízel solidní tituly jako Highway Encounter, Knight's Lore, Express, Jet Set Willy nebo J'ping J'k, byl záhy převálcován kvalitou PC. To samé platilo i pro Nintendo Game Boy, kde jsem postupně všechny kazetky uložil k ledu a švihnul si po velkých pauzách pouze nesmrtelný Tetris.
Ramonovo kouzlo - tím to vlastně všechno začalo.
Vlastně první „dobrodružná“ hra, která se kolem mě prohnala a zatím nevzbudila příliš velký zájem, byl legendární Indiana Jones and The Fate of Atlantis. Nacházel jsem se tehdy někde na rozhraní a hledání správných odpovědí a zkoumání celé obrazovky mi přišlo poněkud fádní. To se ale mělo změnit, když se objevila milá osůbka, mající stejné herní záliby. Takže bylo poté, co jedna počítačová „bedna“ zakotvila trvale v naší domácnosti, zakoupeno Ramonovo kouzlo. Nelze na něj zapomenout nejen proto, že to byl první prubířský kámen na cestě do ráje pařanského, ale na hony vzdálená věc od třeba velmi kostrbatého simulátoru F1.
Jako archaismus dávno vzdálený zní fakt, že hru bylo nutné nainstalovat – je to opravdu tak – ze tří disket 3,5'. Ramon mě nasměroval na cestu adventur, načež následoval doslova skok o světelný rok kupředu: Zork Nemesis. Výzva a neuvěřitelný zážitek, docela nové vnímání jak hry, tak i jejího celkového vyznění. Dlouho se pak čekalo na něco jakž takž podobného, i když kolem kvasily a bublaly další lákadla – Realms of Arkania III: Shadows over Riva, Simon the Sorcerer, Alone In The Dark – a to záměrně pomíjím některé „oddechové“ žánry nebo vyslovené omyly, jakým byla Svigridova kletba.
Moje vzpomínky na první české hry. Nejsou tak hrozné, jak by se mohlo zdát |
Ačkoliv se poté na scénu postupně dostavila trojice Gabrielů Knightovic (těžko říci, která byla nejlepší, protože tvůrci mazaně udělali každou trošku jinak) v závěsu s George Stobbardem a tudíž Broken Sword (včetně fanouškovské verze), asi druhý největší zážitek přišel s Realms of The Haunting. Byl pořízen poměrně dlouho po vydání, tedy z druhé ruky, ale určitě šlo o jednu z nejzajímavějších her, které naším PC prošly. Jistě, jsouce pařani tak trochu bez technického vědění, jsme ve dvojici hráli opravdu to, co jsme poctivě koupili (těch pokoutně získaných titulů bylo méně než prstů na jedné ruce a mnohdy jen proto, že zkrátka nešly sehnat).
Každý má své ,srdcovky’ - tyhle si hýčkám já.
S netrpělivostí dítka vyhlížejícího Jesuse jsme cílili na Zork: Grand Inquisitor, ale Nemesis překonán nebyl. Inkvizitor se nehrál špatně, grafické zpracování bylo dechberoucí, ale... něco tomu chybělo, možná ono nadšení při první „skutečně velké hře“.
To neznamená, že dodnes neschovávám štos čtverečkovaných papíru, na nichž nacházím bludiště všech tří Eye of the Beholder, ale i Lands of Lore. Ano, automaping existoval a byl využíván, třeba u Rytířů grálu, ale to byla pozdější hudba budoucnosti. Mimochodem, u RG došlo těsně před koncem k záseku a nepodařilo se ho nijakým způsobem obejít. Dodnes nedohráno a to přiznávám se vší rozhodností.
Archaismus, ale v ještě nedávno nutnost.
Do mých TOP 10 bych určitě zařadil ještě Under a Killing Moon a Pandora Directive, stejně jako se mi na rozdíl od mnoha recenzentů líbil The 11th Hour a The 7th Guest.
Dále s rukou na srdci připouštím, že pokud jsem vzal na milost nějakou hopsačku, tak to byl druhý Prince of Persia (Písky času už ne) a jsouc stržen mainstreamem jsem musel vyzkoušet Laru Croft – a paradoxně se mi nejvíc líbil druhý datadisk začínající na Sibiři... Neopomenu ani nádherně zpracované City of The Lost Children – tu jsem si pořídil jen na základě recenze a obrázků a byť byla kritiky označována za relativně krátkou, nebyl jsem nespokojen.
Tomb Raider a jedna z posledních adventur
Herní kapitola se nakonec uzavřela Poslem Bohů a smrti, včetně NiBiRu – vlastně ne, lhal bych, kdybych nezmínil Syberii. To byl tak nějak závěr, protože adventury postupně mizely a ty staré, stojící za připomenutí, se možná nějakým krkolomným způsobem dají spustit (na Bonusweb jsem psal asi desetkrát dotaz, jak nejlépe postupovat, ale vím houbeles, protože odpovědi se mi nedostalo), takže jen vzpomínám.
Snad se mi podaří někde vyhrabat staré, letité PC, kam půjdou znovu svědkové herních začátků a zlatého věku nainstalovat - skutečně bych si moc rád ještě jednou zahrál Realms of The Haunting, protože dodnes mám v paměti některé pasáže a určitě by stály za připomenutí. Čas je v tomto směru neúprosný a život někdy proletí rychleji než mrknutí oka, jak ve své poslední poznámce před smrtí napsal kytarista Jimi Hendrix.
Občas byla součástí útoku i dobrá propagace
