Kuličky many, kolem kterých se celá hra točila
Když se řekne Doom (retro článek), tak nejspíš i vaše babička bude vědět, která bije. Když se řekne Magic Carpet, zavládne zpravidla jen trapné ticho, což není úplně fér.
Jen o rok později než ikonická řežba totiž vznikla hra, která na rozdíl od „2,5D enginu“, jaký nabízel Doom, přinesla skutečný a nefalšovaný svobodný pohyb v třídimenzionálním prostoru.
Továrna na zázraky
Počátkem devadesátých let byl vývojářský tým Bullfrog v pozici žijících legend, a to především díky tzv. božským strategiím Petera Molyneauxa. Říkejte si o tomhle chlápkovi s ohledem na jeho nemastnou/neslanou produkci v posledních letech co chcete, ale už jen za dvojici Populous a Powermonger má svou pozici na herním Olympu předplacenou do konce života. O Syndicate a Theme park ani nemluvě.
Stavba a vylepšování hradů do hry přidalo strategický element.
Bezbřehá fantasie a zdravé sebevědomí tak umožnily Molyneauxovi v roce 1994 realizovat natolik bizarní plán, jakým je tvorba simulátoru létacího koberce. A světe div se, přestože se na něj oproti zmíněným klasikám nevzpomíná tak často, po stránce hratelnosti se jim bez zadýchání vyrovná.
Já si létám, já se vznáším
Koncept Magic Carpet je natolik unikátní, že nebylo ani potřeba vymýšlet nějaké příběhové pozadí. Jste prostě chlápek se srdcem na pravém místě a musíte sjednotit 50 poničených světů a v tom vám pomáhej pánbůh, létající koberec a 24 různorodých kouzel.
Wyvern - nejdrsnější monstrum z celé hry
Každý svět byl uzavřená aréna, v níž jste bojovali s příšerami a nepřátelskými kouzelníky, dokud jste nenasbírali dostatek many pro teleport do dalšího světa, kde se situace opakovala. Žádné speciální úkoly, žádná pestrost misí ani nic podobného, prostě jen 50 úrovní v podstatě off-line multiplayeru. A přesto to stačilo, především díky geniálně vymyšleným pravidlům.
Mana se většinou jen tak neválela kolem, ale byla obsažena v monstrech, která jste samozřejmě nejdříve museli zabít. Platila klasická posloupnost, že než si dovolíte na ty drsnější příšery, musíte se posílit na těch slabších. Celkový počet many na jednu úroveň byl striktně omezený, a tak se postupem času vyostřovala situace s nepřátelskými kouzelníky od úplné ignorace v prvních kolech po tuhé bitvy několika znepřátelených stran.
Teprve souboje s nepřátelskými kouzelníky představovaly tu správnou výzvu.
Aby to nebylo tak jednoduché, do hry vstoupil i strategický element v podobě stavby vlastního hradu, který bylo v závislosti na objemu nasbírané many dále vylepšovat, přičemž dokud stál hrad, nebylo možné kouzelníka trvale zabít. To je k základním pravidlům asi vše, nicméně nic to nevypovídá o komplexnosti samotné hratelnosti a obrovskému množství variant, jak se s protivníky vypořádat.
Útoky na balóny převážející manu, lákání potvor k nepřátelským hradům, překvapivé útoky pod rouškou neviditelnosti, tvorba vlastních armád a mnohé další taktiky byly běžnou praxí zkušených hráčů. Pozdější levely bez problémů vydržely i na dvě hodiny, což při nemožnosti ukládání představovalo zábavu na opravdu dlouhou dobu.
Přelomový engine
Výhled do dálky je z dnešního pohledu neuvěřitelně omezený.
Vedle neotřelé herní náplně ale Magic Carpet vynikal i technologickým zpracováním, které můžete bez přehánění označit za revoluční a které umetlo cestu následným leteckým řežbám jako Descent nebo Terminal Velocity.
Engine vycházel z voxelového simulátoru Comanche od NovaLogic a nabízel na svou dobu nevídané vychytávky, jako je neomezená deformace terénu, dynamické nasvěcování, odrazy ve vodě nebo průhledné uživatelské rozhraní. Však také hra patřila mezi nejnáročnější kusy své doby a pro optimální běh v SVGA režimu vyžadovala Pentium 75, což byla tenkrát hračka za 40 000 korun.
Naštěstí zde byl i VGA režim s rozlišením 320 x 240, který s trochou štěstí obstojně odsýpal i na lepších čtyřosumšestkách, a to především díky funkci mlhy, která výrazně omezovala rozhled do dáli. Z dnešního pohledu je „krátkozrakost“ vskutku značná, na což ostatně dojely i následné akční závody Hi-Octane využívající stejný engine.
Perly sviním
Ve hře byli i vesnice neutrálních vesničanů, kteří si žili vlastním životem.
Jenže jak už to tak bývá, ne každý neotřelý kousek se vždy setká s pochopením, a tak byl Magic Carpet přijat poněkud rozporuplně. Recenzenti hře vytýkali především repetetivnost a brzký stereotyp a musíme uznat, že na tom něco bude.
Celou herní dobu, která se tehdy počítala v desítkách hodin, totiž děláte v podstatě to samé pořád dokola, stále stejné zůstává i okolní prostředí. Mění se pouze mapa a kouzla, která máte pro daný level k dispozici. Hlavní důvod, proč se ale hře příliš prodejně nedařilo, byl jednoduše v tom, že všichni hráli Dooma s nímž žádná 3D akce nemohla soupeřit.
O vyložený průšvih ovšem také nešlo. Po několika měsících vyšel datadisk Hidden Worlds, který nabídl to samé jen v bleděmodrém. Bleděmodrém doslova, protože všech 25 nových světů se odehrávalo v zasněžené krajině. Kromě jednoho (!) nového kouzla a obrovské obtížnosti se při ceně 1000 Kč nejednalo o rozumnou investici. Ještě vám připadají dnešní DLC (Downloadable Content - stahovatelný obsah) tak nefér drahé?
A když už jsem u toho srovnávání poměrů, tak vězte, že první verze hry, která dorazila do obchodů, neobsahovala některé levely a navíc ji bez dodání patche ani nešlo dohrát.
Pořád ho ještě mám!
Mnohem zajímavější z hráčského pohledu je druhý díl The Netherworlds, který přišel už v roce 1995 a vylepšil prakticky vše, co šlo, čímž dovedl celý koncept k dokonalosti. Kromě mnoha odlišných prostředí včetně nočních nebo podzemních levelů nabídl i prvky z her na hrdiny, které spočívaly ve vylepšování kouzel, dále pestřejší náplně jednotlivých kol a hlavně opravdový příběh.
Jenže vydavatel Electonic Arts tehdy na Bullfrog silně tlačil, aby se hra vydala včas a na výsledku se to podepsalo. Časté pády hry, nevybalancovanost nových kouzel i příšer měly za následek slabé prodeje a odchod Molyneuxe od EA. Komerční úspěch se nedostavil a značka byla uložena k ledu a odsouzená k zapomenutí. A neexistují ani nejmenší náznaky, že by se na tom do budoucna mělo něco změnit.
A to je možná dobře, protože nějakou zparchantělou Free 2 Play, jakou se stalo u další Bullfrogácké klasiky Dungeon Keepera, si Magic Carpet nezaslouží.
