Zdá se, že boom filmů natočených podle videoher, už máme naštěstí za sebou. Přesto to hollywoodští režiséři nevzdávají a zkouší štěstí prakticky rok co rok se slibem „nebojte, tentokrát si dáme fakt pozor.“ Z hraných snímků jsme letos měli možnost zhlédnout nového Tomb Raidera, v předchozích letech si největší pozornost uzmul filmový Assassin’s Creed a Warcraft.
Assassin’s Creed to schytal suverénně nejvíc a jako velký fanoušek série můžu říct, že zcela oprávněně. Nesmyslný scénář zasazený povětšinou do moderní doby dal divákům přehlídku nesympatických, toporných postav i levně působící kulisy. Assassin’s Creed považuji za jeden z nejhorších filmů, co jsem kdy viděl a při nejlepší vůli nejsem schopen pochopit, že má i své zastánce. Ale budiž.
To z Warcraftu a Tomb Raideru jsem si oproti tomu odnášel neutrální pocit, jako někdo, kdo právě strávil dvě hodiny přežvykováním stébla slámy a civěním do prázdna a teď vlastně neví proč (Warcraft byl skvělý! - pozn. Ondřej). Oba filmy opravdu nebyly špatné, což mě speciálně v případě Tomb Raideru velmi překvapilo, ale tak nějak mám stále větší problém pochopit důvody jejich existence.
Warcraft ani Tomb Raider nepatří k filmovým propadákům, špičková podívaná to však nebyla
Kouzlo starých slátaninek
V minulosti totiž platilo, že už samotný fakt, že někdo zfilmoval hru, dělal snímek nějakým způsobem zábavným. A to i přes jeho mizernou kvalitu. Vidět postavy, které jsme znali z monitorů a televizních obrazovek jako takovou rozpatlanou změť polygonů nebo pixelů, ruku na srdce, to přece bylo samo o sobě fajn. Člověk ocenil reálné kulisy filmu, které odrážely grafiku jednotlivých úrovní, nebo takové ty momenty když úplně řadové monstrum, které jste ve hře zabili už tisíckrát, na filmovém plátně ožilo a dostalo „reálnou“ podobu.
Scénář mohl být mizerný, herecké výkony žalostné a trikové scény při nejmenším úsměvné, fanoušek si na něm přesto našel to svoje a chtě nechtě se po závěrečných titulcích zubil jako vzteklinou nakažená ondatra. Tak to tedy alespoň bývalo u mě.
U aktuálních filmových adaptací populárních videoher už to tak ovšem nemívám a místo toho nastupuje onen depresivní „hm“ pocit, o němž byla řeč v úvodu. Důvody této změny jsou zřejmé. Se stále lepší grafickou stránkou jednotlivých titulů se hry samotné blíží filmům, takže filmová předělávka působí tak nějak zbytečně. Nejpatrnější se mi to totiž zdálo u nedávného krátkého filmu inspirovaného sérií Uncharted, který se setkal převážně s pozitivním ohlasem.
Já jsem měl během té čtvrthodiny tak znechucený výraz, jako kdyby mi právě oznámili, že mi ruší dovolenou. Hlavním důvodem mého rozladění byl onen vychvalovaný Nathan Fillion, který v krátkém snímku ztvárnil postavu hlavního hrdiny Nathana Drakea. Ne že by odvedl špatnou práci, naopak. Jenže Drake vypadá a zní přece jinak, navíc Uncharted je sérií, která díky své vizuální stránce působí filmovým dojmem.
Jednotliví herci tu při natáčení neříkají jen repliky do mikrofonu, ale opravdu hrají, podobně jako herci v Avatarovi nebo Planetě opic. Podobný problém jsem měl i s Tomb Raiderem. Alicia v něm sice hrála výborně, ale přesto mi do role tak nějak nepasovala. Copak jsou aktuální hry s Larou málo filmové? Připadá vám v nich hlavní hrdinka nedostatečně reálná?
Potřebuje být série Uncharted „živější“ ?
Pokrok nezastavíš
Kromě tohoto nešvaru, který je s technologickým pokrokem čím dál tím patrnější, se k tomu přičítá i kratší stopáž, kterou mají filmy oproti hrám. Ta nutně zjednodušuje zápletku, jednotlivé postavy nedokáže dostatečně vykreslit a celkově pracuje proti tomu, čeho se snaží tvůrci docílit. Formát seriálu by adaptaci sloužil daleko lépe a dal by kverulantům jako já více času na to přijmout herce nebo herečku jako novou tvář oblíbené postavy (více o možných benefitech herních seriálů zde). Aktuální Castlevania je zářným příkladem toho, že podobný přístup může fungovat a ze stejného důvodu se moc těším i na chystaného Zaklínače od Netflixu.
Zní to sice negativně, přesto bych filmy podle her zcela neodepisoval. Neměly by se však snažit kopírovat děj her a ten samý příběh vyprávět znovu, jenom ve zjednodušenější podobě. Krásně to bylo vidět i na zmíněném Tomb Raiderovi, kde první „osobnější“ polovina filmu byla skvělá i překvapivá a hrála si s očekáváním diváka a hráče. Kvůli omezené stopáži bylo třeba přeřadit na vyšší rychlost a druhá polovina filmu tak byla klasickou přehlídkou akčních klišé a zvratů, které nebyl problém odhadnout dlouho dopředu.
Kingsglaive: Final Fantasy XV sloužil jako prolog k vlastní hře. Naštěstí se celkem povedl.
Daleko zajímavější mi připadají filmy, které herní příběhy doplňují. Takový Final Fantasy: Kingslglaive je skvělým příkladem, jak by to mohlo vypadat. Lze ovšem namítnout, že jeho zhlédnutí je pro fanoušky možná až příliš velkou povinností nutnou k pochopení příběhu hry. To poněkud zapadlý animák Ratchet & Clank sice nebodoval originalitou, přesto se řadí k nejlepším adaptacím videoherní látky vůbec.
Za zmínku stojí i trojice animovaných filmů Resident Evil, kde hlavní postavy tvoří ansámbl hrdinů z herní řady. První dva snímky s názvem Rozklad (Degeneration) a Zatracení (Damnation) jsou sice příběhově dost příšerné, ale Vendetta je o mnoho lepší a každého fandu herní předlohy jistě potěší. Jsou to příběhové odbočky ze světa her a strávit další čas s vašimi oblíbenými postavami je příjemné samo o sobě. Že taková strategie nepřitáhne obecenstvo, které hry nehraje? A copak to vadí?
Resident Evil: Vendeta byl obstojný akční film, který budou fandové herní řady milovat
Otázka tedy není, zda mají filmy podle her cenu, ale spíše, zda tyto filmy musí být hrané. Pokud bude snímek používat už zavedené postavy, klidně bych se totiž bez živých herců obešel.
Nemám nic proti hraným filmům, které by jako inspiraci využívaly svět hry a vyprávěly nové příběhy s vlastními hlavními postavami. Něco jako Doom, kde dosud marně čekám na pokračování v bláhové naději, že ho natočí celé v první osobě. Pasáž z jedničky byla totiž ukázková.
