Vysvětlovat našim pravidelným čtenářům, proč je druhý díl Kingdom Come: Deliverance takovou událostí, je zbytečné. Tak nějak ale tušíme, že se u nás po vydání strhne podobná smršť, jako tomu bylo v případě prvního dílu. I mainstreamová média si konečně všimnou, že existuje něco, jako počítačové hry a tak si budou chtít na jinak ignorovaném tématu najednou přihřát polívčičku. Kingdom Come bude za pár dnů všude, kam se podíváte, což je samozřejmě fajn nejen pro samotné vývojáře, ale i pro tuzemskou herní scénu jako takovou. Obáváme se však, že se v té záplavě informací může neznalý člověk snadno ztratit, a tak jsme si připravili článek, který by vám měl odpovědět na všechny důležité otázky, které vám v televizi asi neřeknou. Takže pojďme na to.
Kde se Kingdom Come vzal a proč je to taková velká věc?
Nejprve základní fakta. Kingdom Come: Deliverance vyšel v roce 2018 a dodnes je jednou z mála počítačových her, které se snaží o historickou věrnost. Děj je zasazený do samého počátku 15. století, kdy se po smrti oblíbeného panovníka Karla IV. zmítá Česká země v bezvládí. Hráč se ujímá role kovářského učně Jindry, který se po násilné smrti svých rodičů vydává objevovat svět. V tuto chvíli to pro základní představu stačí, podrobnější shrnutí děje prvního dílu si necháme na později.
Od drtivé většiny ostatních videoher se liší důrazem na realističnost, a to nejen historickou a geografickou, ale i tu tím, co v ní hráč může dělat. Vedle očekávaného páchání dobrodružství musí hlavní hrdina i jíst, spát a dbát na hygienu. Může také vykrvácet, sedět ve vězení, padat z koně, sbírat bylinky a vůbec, dělat milion a půl dalších věcí, které samy o sobě vlastně ani nejsou zábavné (viz naše recenze).
Přesto se Kingdom Come celosvětově prodalo přes osm milionů kopií, což je vzhledem k relativně nízkým nákladům na vývoj obrovský úspěch (byť je tedy nutné poznamenat, že hra byla od vydání v mnoha výrazných slevových akcích).
Nechybělo přitom mnoho a ani nevznikla. Bez podpory fanoušků, kteří se skrze crowdfundingové financování na její vznik složili, by na její vývoj nebyly peníze. Veliká vydavatelství totiž v originálním tématu neviděla dostatečný obchodní potenciál, jen tuzemský trh pak už dnes vývoj takto ambiciózního titulu nezaplatí, i kdyby šlo o sebevětší hit. Režisér hry Daniel Vávra, kterého hráči tehdy znali především jako autora u nás dodnes kultovní Mafie, ale i ostrého glosátora poměrů v herním průmyslu, ovšem projevil při shánění prostředků buldočí vytrvalost, a i když se poté nechal slyšet, že už byl prakticky na pokraji osobního bankrotu, podařilo se nakonec jeho týmu složenému z mnoha zkušených vývojářů (například Martin Klíma, Viktor Bocan, Zbyněk Trávnický) přesvědčit klíčového investora Zdeňka Bakalu (podrobněji jsme se vývoji první hry už věnovali v samostatném článku).
Po úspěchu hry studio Warhorse odkoupilo vydavatelství Koch Media, přejmenované později na Plaion, pod jejichž křídly už vychází druhý díl. Zatímco úspěch jedničky byl spíše překvapením, i proto, že byla ve době vydání v mizerném technickém stavu (viz náš článek), od dvojky se jednoznačně očekává hit. O obrovských ambicích tvůrců svědčí fakt, že zatímco jedničku dělalo nějakých 90 lidí, teď je to prakticky trojnásobek. Uspořádání obrovské party pro novináře z celého světa v době pocovidové nebyl příliš obvyklý marketingový tah, stejně jako sebevědomé rozesílání recenzních kopií s měsíčním předstihem oproti vydání. Zatím jsme vázáni embargem, ale už teď můžeme směle říct, že si vývojáři věří oprávněně, protože minimálně po technické stránce jde o daleko profesionálnější dílo, než tomu bylo u jedničky.
Můžete hrát druhý díl bez znalosti jedničky?
Inu, samozřejmě bychom vám doporučovali si jedničku prolézt skrz naskrz, ale pokud jste tak neudělali dodnes, patrně jste k tomu měli dobrý důvod. A kdo by se teď chtěl vracet ke staré hře, když všichni budou mluvit jen o té nové, že? Odpověď na otázku zní tedy ano, protože žádné vybavení, dějové rozhodnutí ani zkušenosti se mezi díly nepřenášejí, stačí se jen nabiflovat události, které v jedničce hlavní hrdina prožil. Jednou z možností je pustit si oficiální sestřih všech dosavadních příběhových filmečků, ale i ten má přes 5 hodin, takže vám možná přijde vhod naše kratší shrnutí.
As nemusíme psát, že následující text je jeden velký spoiler, že? Pro jistotu to ale stejně napíšeme:
Následující text je jeden veliký spoiler!
V Kingdom Come hrajeme za kovářského učně Jindru, jehož mírumilovná vesnice Skalice je nečekaně přepadena armádou krále Zikmunda, z podstatné části tvořené kočovnými Kumány, barbarskými válečníky vynikajícími nebývalou krutostí.
V čele této armády je plešatý Markvart z Úlic, v podstatě hlavní záporák prvního dílu. Kumáni pobijí téměř celou vesnici včetně Jindrových rodičů, tomu se ale podaří uprchnout na koni na tvrz Talmberk, vedenou šlechticem Divišem (i když vám zachrání život, můžete mu později zahýbat s jeho ženou Štěpánkou). Sebou se Jindrova podaří vzít jen vzácný meč, který spolu s otcem ukovali pro šlechtického pána Racka Kobylu. Ještě než mu ho ale předá, rozhodne se vrátit do vypálených Skalic a pohřbít své rodiče, což se mu ovšem stane téměř osudným. Na místě ho přepadnou rabující lapkové vedení tajemným Prckem, který ho připraví nejen o vzácný meč, ale téměř i o život. Zraněného Jindru naštěstí zachrání krásná Tereza a s pomocí strýčka mlynáře ho vykurýruje.
Máme hlavního hrdinu, záporáka i femme fatale, přesto v tomto bodě hra teprve pořádně začíná, protože až tady se před Jindrou otevřel celý herní svět a on si mohl vybírat z široké nabídky nepovinných misí, díky nimž zesílil a pořídil si lepší vybavení. V rámci výcucu se ovšem budeme věnovat pouze těm hlavním.
Jindra tedy oficiálně vstupuje do služeb Racky Kobyly a dostává za úkol pomoci vyčistit okolní krajinu od lapků a Kumánů terorizujících celý kraj. Pomáhat mu s tím má Jindra Ptáček, mladý zpovykaný šlechtic, jenž by ovšem jednou měl zdědit vládu nad pevností Rataje, kde aktuálně vládne Hanuš z Lipé (ve hře má tvář Daniela Vávry). Mezi Jindrou a Janem se rychle rozvine přátelství, které se upevní během bitvy u vesnice Přibyslavice, kde se střetnou armády Racka Kobyly a banditů vedených už dobře známým Prckem.
Souboj s ním je jediným povinným zabitím, které hráč musí ve hře napevno udělat, ostatní situace lze vždy řešit plížením či diplomacií. Každopádně v tomto boji se Jindra nechá „trochu“ unést a obřího Prcka umlátí, aniž by z něj dostal požadované informace o ztraceném meči.
Problémy s lapky tím ovšem v kraji nekončí, naopak přichází krutá odplata, kterou je napadení vesnice Mrchojedy. Místním se ovšem podaří nejen útok odrazit, ale i zajmout jednoho ze zločinců, díky jehož výslechu se Jindra dozví o banditech natolik, že se pokusí jejich řady infiltrovat.
To se mu nakonec skutečně podaří, když na objednávku ukradne z mírumilovnými mnichy obývaného Sázavského kláštera vzácný artefakt. Jindrovi se dostává důvěry lapků, a ti mu tak prozradí umístění svého hlavního tábora, rozprostírajícího se v hradišti na kopci Vraník. Tam se Jindra setká se skutečným vůdcem lapků Ištvánem Tóthem, jednou z mála ryze fiktivních hlavních postav, kterou si tvůrci vymysleli. Každopádně tento uherský šlechtic Jindrovo přestrojení rychle prohlédne a vsadí ho do vězení, vedle toho mu ovšem ještě stihne obrátit život na ruby. Prozradí mu totiž, že není synem svého otce, ale svůj vlastní bratr. Tedy pardon, že není synem svého otce kováře Martina, ale pána Racka Kobyly.
A to prosím ještě není poslední zvrat. Jindrovi se samozřejmě podaří z vězení utéct a zburcovat trestnou výpravu. Racek Kobyla, Hanuš z Lipé a Diviš z Talmberka postaví silnou armádu a Vraník srovnají se zemí. Ištván Tóth jim ovšem unikne mezi prsty a s hrstkou nejvěrnějších mužů jim na oplátku za zády dobije v tu dobu prakticky nehlídanou tvrz Talmberk.
Rychlý pokus o znovudobytí skončí tragicky a Ištván Toth kromě Talmberku nyní při vyjednávání disponuje i zajatým Rackem Kobylou a Divišovou ženou Štěpankou. Na podruhé už ale útok na hrad dopadne lépe, Jindra si k tomu účelu totiž nechá vyrobit obléhací prak. Talmberk je opět v rukou hodných, ovšem klasický happy end se nekoná, protože Ištvánovi se podaří opět uprchnout a to včetně vzácného meče, ke kterému je Jindra tolik citově vázaný.
A má být ještě hůř. Na Rataje přijíždí markrabě Jošt Moravský, který hlavním hrdinům osvětlí, že všechna jejich předchozí dobrodružství byly v celkovém politickém kontextu vlastně jen nevinným kočkováním a zemi České hrozí občanská válka. Jindra je tedy spolu s Janem Ptáčkem a hrstkou dalších rytířů vyslán za panem Bergovem, vládcem hradu Trosky, s návrhem zklidnění situace. A právě tady, na koňském hřbetě, ve společnosti hrstky nejbližších přátel první díl vcelku násilně skončil. Což byl po pravdě tehdy pořádný opruz, ale dnes už to nevadí, protože pokračování je za rohem a začíná přesně ve stejném bodě.
Co vše budete potřebovat k tomu, abyste si hru mohli zahrát?
Tak v prvním případě budete potřebovat nějaké zařízení, na kterém ji budete moci spustit, což ovšem není jen tak. Druhý díl sice na první pohled vypadá velmi podobně jako ten první, ale nenechte se zmýlit, 7 let technického pokroku je v herním průmyslu opravdu hodně. Pokud jste od té doby neupgradovali, patrně hru ani nespustíte.
Majitelé konzolí to mají jasné, na předchozí generaci (PlayStation 4, Xbox One a Nintendo Switch) už druhý díl jednoduše ani nevychází, a tak mají smůlu. Chce to alespoň Xbox Series a PlayStation 5, ideálně v silnějších variantách (Xbox Series X, PS5 Pro), jinak se budou muset spokojit jen s třiceti snímky za sekundu nebo velikými grafickými ústupky. Což sice nepotěší, na druhou stranu není to tak špatné, jak se vám někteří hardcore fanoušci budou snažit namluvit. Ve 30 FPS jsme běžně hrávali několik předchozích konzolových generacích a po troše zvykání už nad tím patrně přestanete uvažovat (viz náš článek k tématu). Nejde o žádnou rychlou akční hru, kde by milisekundové zpoždění mělo nějaký zásadní vliv, na kochání se krásnou grafikou to nic neubírá. Samozřejmě pro technologické fetišisty je výše napsané urážkou nejhrubšího zrna, ale o ně tu nejde, že?
Majitelé PC mají situaci o dost složitější, protože prakticky každá hardwarová konfigurace nabízí jiný výkon. Autoři sice přispěchali s podrobnou tabulkou, která by vám mohla poradit, v jaké kvalitě hru rozběháte, vyznat se ve všech těch číslech a zkratkách už ovšem vyjadřuje jistou počítačovou odbornost.
Pokud o svém počítači víte jen to, že je šedý a kde se zapíná, protože ho stejně využíváte jen k Hledání min, vypisování si v internetových diskusích a stahování porna, pak se s někým raději poraďte (a doporučujeme předtím vymazat historii internetového prohlížeče). Každopádně na podrobnější hardwarovou analýzu bude příležitost až hra oficiálně vyjde a my nebudeme vázáni embargem. Co jsem tak hrubým průzkumem u kolegů zjistil, optimalizace je vcelku v pohodě.
Kromě herního hardware budete samozřejmě potřebovat i samotnou hru. Tu si můžete koupit buď v digitálních obchodech (standardně Steam, Epic, Gog verze bude až se zpožděním), anebo hezky fyzicky v krabičce, kterou budete v případě konzolových verzí moci po dohrání přeprodat v bazaru.
V závislosti na platformě a obchodu se ceny pohybují v rozmezí 1 500 až 2 tisíce korun, na výběr jsou ale i dražší verze, které obsahují několik vylepšení, případně tři plánovaná příběhové rozšíření (viz náš článek). Nováčkům bychom ovšem spíše doporučovali vsadit na jistotu a zaplatit jen za základní verzi. Hra, která by se líbila všem, ještě nevznikla a existuje nenulová šance, že vás prostě nebude bavit. Na tom není nic špatného, takových lidí známe ve skutečnosti poměrně dost a nemá se přeci smysl trápit. Přídavky jsou ostatně vzdáleny ještě měsíce a půjdou dokoupit samostatně.
Poslední důležitou komoditou, kterou budete potřebovat, je čas. Hodně času. Pokud nehodláte jen prolétnout hlavní dějovou linkou, připravte si alespoň sto hodin, klidně ale i dvojnásobek. To už vyžaduje jisté plánování a koordinaci s blízkými, přeci jen hra je návyková a nechcete si kvůli ní zničit vztahy.
Jak je to nakonec s tou češtinou?
I když je v tuzemsku podpora hry vskutku masová, samotný domácí trh by vývojáře neuživil, a proto musejí cílit především na ten zahraniční. V rámci napjatého rozpočtu prvního dílu tak bylo přijato smutné rozhodnutí, že se místní hráči museli jen spokojit s českými titulky, dabing byl přeložen pouze do němčiny, angličtiny, francouzštiny, španělštiny a japonštiny.
Oddaní fanoušci sice nakonec po letech dodělali namluvení alespoň neoficiálně, to už ovšem přišlo až pozdě a bez podpory konzolových verzí. O to lepší zprávou pak je, že se tentokrát vývojáři rozhodli český dabing oficiálně implementovat hned od začátku. A jaký!
V této umělecké disciplíně je Česko tradičně velmi silné, a když se o něco takového v minulosti někdo v herním průmyslu pokusil, dopadlo to zpravidla na výbornou. Dabing Luďka Soboty dotáhl sérii Polda až k sedmi dílům, hlášky z Warcraftu 3 mezi lidmi zlidověly, Mafie nebo Posel Smrti jsou v češtině atmosféričtější než v anglických verzích. Na tyto klasiky se pokusí KCD 2 nejen navázat, ale i je překonat. Mezi dabéry se objeví i herecké legendy jako Petr Nárožný, Marek Vašut, Pavel Zedníček nebo Ondřej Vetchý, což tak nějak mluví za vše. Překlad se samozřejmě týká i všech vedlejších dialogů na pozadí, inventáře či mimořádně zábavné encyklopedie, takže si hru v pohodě zahrajete, i když vaše znalosti cizích jazyků začínají a končí slovem cheeseburger.
Je hra opravdu tak tuhá, jak se říká?
Z dosud vydaných ukázek působí Kingdom Come až pohádkově a určitě přiláká i spoustu lidí, kteří nemají s hrami žádné zkušenosti. Mnoho z nich ale čeká kruté vystřízlivění. Navzdory velikým produkčním hodnotám je hra velmi těžká, nebál bych se říct až nepřístupná. Ale nebojte, není to tak hrozné, jak to ze začátku může vypadat, jen se musíte přizpůsobit jejím originálním mechanismům. Zdejší obtížnost nespočívá v přehnaných nárocích na hráčův postřeh a rychlé reakce, ale v tom, že jim vůbec nic neusnadňuje.
Hra se ve spoustě věcí až maniakálně drží důrazu na realističnost a je to často na úkor zábavnosti. Jídlo v inventáři se vám postupně zkazí, zbraně se tupí, hlavní postava prakticky nic neunese a když si nedá pozor, může přijít o život v řádu sekund. Kratochvíle jako otevírání zámků nebo okrádání jsou z počátku nepochopitelné a není kde si je beztrestně vyzkoušet, trefit něco lukem nebo kuší bez zaměřovacího křížku je vyšší dívčí a to ani nemluvíme o soubojích, které nám vydají na samostatnou záložku.
Celé je to podtržené velmi omezenou možností ukládání, která vyžaduje pití tzv. sejvovic. Ty jsou minimálně z počátku ovšem vzácné, a tak se vám klidně stane, že kvůli banální chybě přijdete o dlouhé desítky minut postupu. Jenže právě díky tomu se dokážete do Jindry lépe vcítit a po pár hodinách hraní už jste prostě „tam“, ve světě za obrazovkou. Budete otrhaným hladovým zbrojnošem, který nechce zbytečně riskovat a zkoušet napínat pravidla zdejšího světa na maximum, ale naopak se snaží nevzbuzovat pozornost. Oč je to jiné, než tradiční fantasy hry, která vás nechají zabíjet nepřátele po desítkách a zdraví se automaticky doplňuje.
S pokračujícím hraním se nezlepšují jen statistiky vaší postavy, ale především vy jako hráči. Už budete vědět, že při nočním cestováním lesem vás pravděpodobně přepadnou bandité, že se nakradeného zboží musíte rychle zbavit jinak hrozí prozrazení, že páčení zámků vyvolává hluk a desítky dalších drobností, které jste se v jiných hrách naučit nemohli.
Čili ano, hra je náročná a to tak, že velmi, ale pokud jí věnujete čas a pozornost, odmění se vám. Obtížnost je jedním z jejích definujících prvků, beze strachu z následků vašeho konání by to jednoduše nebylo ono.
Proč si lidé tolik stěžují na souboje?
Jednou z nejčastějších výhrad, které hráči vůči prvnímu dílu měli (alespoň v našich diskusích), se týká soubojového systému. Jsou opravdu tak špatný, jak se říká? Inu to je těžká otázka, na níž neexistuje jednoznačná odpověď. Je prostě úplně jiný, než jsme z jiných her zvyklí, a někomu jednoduše nesedne.
Jeho hlavním principem je růžice, kde si hráč v reálném čase vybírá do jakého směru bude mít jeho postava v boji připravenou zbraň. Pozice zbraně poté ovlivňuje možnosti útoků, ale i způsob obrany, je přitom zároveň nutné pečlivě sledovat v jaké pozici má zbraň váš protivník. Podle jeho vybavení a stylu boje je nutné pečlivě směrovat vlastní údery a ideálně je řetězit v komba. Je tedy veliký rozdíl jestli bojujete proti lapkovi v kožené kazajce, nebo obrněnému rytíři se štítem, na každého platí něco jiného.
Dalším výrazným faktorem bojů je únava, hráč může zpočátku máchnout jen dvakrát třikrát mečem a je vyčerpán a musí si pár sekund odpočinout, protože nemůže efektivně blokovat. Díky tomu jsou souboje pomalé, taktické, ale minimálně z počátku také zmatené. Jejich následky jsou pak zpravidla drastické a vyžadují poměrně dlouhý proces léčení, jinak vaši postavu budou trápit různé postihy.
Naštěstí je zde dostatek možností tréninku, kde vám pomocí neustálého opakování vštípí alespoň ty základní instinkty a smysl pro načasování. S pozdějšími tupými zbraněmi je situace o něco jednodušší, není potřeba tolik mířit a tak se snáze ovládají.
Jsou lidé, kteří se bojovat naučí rychle, nejsou pro ně prý problémy ani boje s velikou přesilou, jsou tací, kteří se tomu nenaučí nikdy, případně je zdlouhavý systém jednoduše nebaví. Ale nebojte, i kdyby vám souboje vůbec nešly, hru si můžete stále užít na plno, jde o RPG hru, ne mlátičku, a až na vzácné výjimky vždy existuje možnost zkusit řešit problémy jiným způsobem.
Hra je evidentně skvělá, proč tedy Vávra tolik lidí dráždí?
Ať už chceme nebo ne, dříve nebo později se každá debata o Kingdom Come stočí k jejímu režisérovi Danielu Vávrovi, a tady už reakce nejsou tak jednoznačně pozitivní. Lépe řečeno začnou být poměrně vyhrocené a plné s hrami nesouvisejících témat. Inu i to ke značce od počátků patří a nemá smysl tvářit se, že ne, takže se na téma pojďme podívat blíže. Se samotným obsahem hry to ovšem nemá nic společného a pokud vás internetové kulturní války nezajímají, můžete následující text s klidným srdcem přeskočit.
Už jsme si řekli, že Kingdom Come by nikdy nevznikl nebýt Vávrovy až buldočí vytrvalosti, se kterou se nebál jít hlavou proti zdi, kterou nakonec dokázal prorazit. Tento osobnostní rys je ale patrný i z jeho častých vyjádření na internetu, která jsou rovněž přímočará a slušně řečeno nediplomatická. Dokud se takto vyjadřoval jen o světě počítačových her, žádný problém vlastně neexistoval. Ano, Vávra si bral na paškál i ta největší jména herního průmyslu, na kterých nenechal nit suchou. Z top desítky nejlepších her podle hodnotícího agregátoru Metacritic uznává sotva polovinu. legendární je jeho článek 100+ důvodů, proč nesnáším Skyrim, kde bez debaty kultovní hru označil za blondýnu, která „má žluté zuby, smrdí jí z pusy, je úplně blbá a má kapavku“.
Ještě větší popularitu mu ale u nás přinesla přímá reakce na připomínky ze strany hrstky západních kritiků, kteří se na sociálních sítích podivovali nad tím, proč že v jeho chystané hře ze středověké Evropy nejsou žádní příslušníci etnických menšin. Pro našince šlo tehdy samozřejmě o nepochopitelný požadavek, co se stal zdrojem pobavení i naštvání (za ty dlouhé roky jsme v našich diskusích neobjevili jednoho jediného člověka, jenž by si na absenci černochů skutečně stěžoval, váženě není potřeba to psát pod každý článek o KCD), ale na západě už tehdy probíhaly kulturní války naplno, a tak se Vávrova příkrá odpověď ve stylu, „žádní černoši tehdy u nás tou dobou nebyli a basta,“ nesetkala jen s pochopením. Byť šlo stále o velmi malou (tedy pocitově, žádná oficiální měření neexistují) skupinku, kauza poměrně nabobtnala a například jinak respektovaný magazín Eurogamer ji ve své mimořádně kritické recenzi zmínil jako jeden z argumentů pro udělení jen průměrného hodnocení.
Každopádně po vydání hry se Vávra stal na svých sociálních sítích velmi aktivním komentátorem společenského dění, který se vyjadřuje k široké paletě témat, od motorismu, přes design, moderní architekturu, zahraniční i domácí politiku, zdravotnictví, ekologii až po třeba kryptoměny, angažuje se i ve Společnosti pro ochranu svobody projevu, kde se snaží bojovat proti cenzuře. Činí tak ovšem svým typickým přímočarým stylem, což mu kromě řady fanoušků přineslo i spoustu odpůrců. Vávra se ve virtuálním prostoru pouští do slovních přestřelek s mnoha veřejně činnými lidmi, například s ředitelem strategické komunikace na Úřadu vlády Otakarem Foltýnem, s novinářem a cestovatelem Danem Přibáněm nebo třeba se starostou Řeporyjí Pavlem Novotným. Dlužno říct, že ne všechny jeho argumenty jsou vždy validní, a tak některé jeho výroky rozporuje například fact-checkerský web Manipulátoři.
Ať už s ním souhlasíte nebo ne, asi se shodneme,že jde asi o posledního člověka u nás, kterého byste kvůli jeho názorům na svět označili slovem woke, přesto ho nedávno přesně tak část komunity onálepkovala. Krátce před vydáním druhého dílu totiž unikla na veřejnost informace, že navzdory jeho předchozím kategorickým vyjádřením ve hře nakonec přeci jen alespoň jedna černošská postava bude, a co víc, Jindra dostane možnost navázat homosexuální vztah.
I tak málo stačilo ke vzniku další kauzy a Vávra se nečekaně ocitl pod palbou i samozvaných bojovníků proti „levičácké propagandě“ v počítačových hrách, kteří mu ještě donedávna hlasitě fandili. I když si ale internetoví křiklouni o sobě rádi myslí opak, jde o menšinový názor a jejich výzvy k bojkotu jednoduše nefungují. Trocha extra pozornosti krátce před vydáním navíc hře z marketingového hlediska paradoxně spíše pomůže.
Každopádně ať už si o Danielu Vávrovi myslíte cokoliv, nesmíte zapomenout, že jde o kolektivní umělecké dílo stovek talentovaných jedinců.
Závěrem
Teď už víte vše, co potřebujete, abyste se kvalifikovaně rozhodli, jestli je Kingdom Come Deliverance 2 tou správnou hrou pro nás. A pokud ne, klidně se nás zeptejte v diskusi, odpovíme buď tam, nebo se tématu budeme podrobněji věnovat v naší recenzi. Ta vyjde již v pondělí 3. února od pěti hodin. A i když jsme stále vázáni novinářským embargem, už teď můžeme prozradit, že byste si ji neměli nechat ujít.