Kupovat ty nejlepší koně, tvořit stáje a sázet na jednotlivé dostihy - herní strategie, která se v roce 1984 zrodila v hlavě Ladislava Mareše.
Na přelomu 60. a 70. let si založil malou tiskárnu v Jablonci nad Nisou. Tiskl třeba vizitky a parte a brzy začal přemýšlet, jak by provoz rozšířil. Nakonec sehnal staré mašiny, pořídil si k tiskárně ještě kartonážku a začal vyrábět hry.
„V té době byly jen jednoduché hry jako například Člověče, nezlob se a byly velmi nekvalitně zpracované. Pak jsme s kamarády zjistili, že existuje hra Monopoly. Já jsem ale říkal: To nemůžeme použít, vždyť ta hra je ideologicky nepřijatelná,“ vzpomíná Mareš.
Nepopírá tedy, že hrou, která simuluje mechanismy trhu s nemovitostmi, inspiroval. Podle něho jsou ale dostihy lepší.
„Když někdo v monopolech vyhrává, tak pak už to je nuda, protože je jen otázka času, kdy získá všechno. Kdežto u dostihů se od začátku pracovalo s tím, že tam musí být obranný mechanismus a právě systém sázení a protisázení umí změnit herní situaci,“ zdůrazňuje Mareš.
Poté, co vymyslel herní princip, nastala další fáze. „Začal jsem přemýšlet, na co to navlíknout. No a za bolševika bylo legální sázet na koně,“ vysvětluje Mareš, proč zvolil zrovna prostředí dostihů.
Pak už jen stačilo si hru několikrát zahrát s kamarády a rodinou, vybrat z katalogů koní vhodná jména jako Napoli, Tara či Lukava, hru vytisknout a dát do prodeje.
Hra nerespektuje socialistickou morálku
Přelomový okamžik ale nastal až po otisknutí kritického článku v deníku Rudé právo. Autor hru odsoudil. Poukazoval přitom na kapitalistické praktiky a nerespektování socialistické morálky. „Přinášeli jsme prý kapitalistické prvky do hry, které mají sloužit k něčemu jinému,“ vypráví Mareš.
Článek ale vyvolal u lidí nečekaný zájem. Dostihy se staly podpultovým zbožím a v noci se prý před továrnou tvořily fronty kamionů, aby získaly hru pro své prodejny.
„Udělali nám neskutečnou reklamu. Kdo hru neznal, začal ji shánět. Museli jsme Dostihy a sázky vyrábět ve dvou směnách,“ vzpomíná Mareš.
Problémy mu ale tehdy prý nikdo nedělal. Komunisté ho z jeho pozice totiž nemohli vyhnat, protože měl hru patentovanou. „Pojistili si to tak, že moji tiskárnu prošpikovali informátory a nechávali mě žít.“
Za 25 let se prodaly v Česku a na Slovensku tři miliony kusů. Ačkoli firma Dino Toys vymýšlí stále nové hry, žádná už neměla takový úspěch. „Je to jako prskavka, na chvíli zazáří a konec,“ hodnotí Mareš
Sám už je v důchodu, firmu předal svým dětem. Pracovat ale nepřestává. Zrovna nyní vymýšlí Dostihy a sázky Junior s jednoduššími pravidly. Prozradil také, že existuje mnohem dokonalejší varianta Dostihů a sázek. Ta ale leží už přes dvacet let v sejfu.
Čas od času Mareš přemýšlí, že by ji vytáhl. „Samozřejmě bych ji mohl navlíknout na jiné než dostihové téma, to se mi ale nechce, tak tam asi ještě chvíli zůstane,“ uzavírá.
Sám jsem hrál jen asi čtyřikrát„Kolikrát jste hrál Dostihy a sázky vy sám?“ ptám se během rozhovoru Ladislava Mareše. Odpověď mě dost překvapí. „V životě jsem je hrál tak třikrát nebo čtyřikrát.“ Divím se, mimo jiné proto, že pan Mareš má tři vnučky. S těmi dostihy nehraje? „Ne, holky tady u mě jezdí na koních. Já jsem dědeček od koní, ne dědeček od dostihů,“ vysvětluje. Prý se bál, že v důchodu nebude mít co na práci, chtěl být za něco zodpovědný. „Tak jsem si pořídil stáj s koňmi,“ vypráví s tím, že spojitost mezi hrou Dostihy a sázky a jeho koníčkem hledat nemáme. Je to náhoda. |
