Jak už jste asi poznali z titulku, dnešek je dnem, kdy se na stránkách BonusWebu setkáváte se svým oblíbeným :-) seriálem na téma "Jak si hrají..." naposledy. A když už jsem tohle páteční "lehčejší" téma načal, tak jej také uzavřu, ačkoliv většinu článků má na svědomí můj redakční kolega Mondy. Pokud truchlíte, vězte, že vám to nebude nijak platné - sami jste rozhodli o tom, že "Jak si hrají..." už nechcete, že vás nezajímá, kdo má jaké choutky, a podobně.
No a nyní ke dnešnímu tématu samotnému. Hned v úvodu musím předeslat, že jsme si s vámi po celou dobu hráli dobře a že nás to hodně bavilo. Hned první článek z celé série, na kterou jste ještě nebyli zvyklí, vyvolal bouřlivou diskusi a u mnohých dalších tomu bylo nejinak. Řada reakcí byla kladných, řada záporných a řada výhružných ve smyslu, že máme okamžitě s vydáváním těchto "blábolů" přestat. Upřímně - nějak zvlášť jsme to na vědomí nebrali, neboť ačkoliv byla většina příspěvků v diskusních fórech plná zloby, tento seriál měl velice dobrou čtenost a my, jakožto vydavatelé komerčního magazínu, jsme si pouze mnuli ruce nad pageviews, které jste nám čtením článku a následnými nadávkami generovali. Jojo, byla to dobrá hra.
Další dobrá hra bylo vymýšlení témat a jejich následné zpracovávání. Možnost vystřelit si téměř z každého pro nás byla dostatečnou motivací, bohužel většina výstřelků mířila do vlastních řad a co si budeme nalhávat - nejčastěji si Mondy kompenzoval svou vysokou vytíženost v práci právě na mě. Nejspíš se mi chtěl pomstít za množství materiálu, který po něm požaduji do každého vydání BonusWebu zpracovat, nicméně práce redaktora herního magazínu není vůbec žádný med - jak si každý z vás myslí (a to já navíc med nerad - by Mondy). Ani hry nehrajeme od rána do večera, naopak když už někdo z nás nějakou hru hraje, ať již za účelem napsání recenze nebo nedejbože pro své vlastní odreagování se a obveselení se, je to pro něj svátek. Jó, redaktoři internetových herních magazínu, ti tvrdej chleba mají.
Pokud jde o to hraní si v rámci našeho seriálu, další věcí, kterou jsme docela často praktikovali, bylo hraní si se slovíčky, což jste zcela jistě postřehli i vy. Je fakt, že v dílech, které jsem zpracovával já, jste se s podobnou vlastností příliš často setkat nemohli,
neboť já jsem téměř výhradně popisoval zajímavé a vtipné skutečnosti, které mě v daném časovém období potkaly a kterými jsem chtěl pobavit i vás, avšak Mondy a náš kolega Luděk "Bobeš" Zadražil z Mobil serveru jsou v tomto doslova mistři. A buďte rádi, že od těch dvou jste četli jenom články a neviděli je takto jednat v reálu, třeba v restauraci při obědě (tobě nechutnalo? :o) - by Mondy).
Abyste si ale nemysleli, že jsme si hráli pouze se stránkami našeho magazínu, vězte, že jsme si hráli i s našimi čtenářkami, které nás zásobovaly pěknou řádkou zajímavých emailů. Ačkoliv jsme já i Mondy zadaní (ech, to jsem možná neměl říkat, viď Mondy? :o)), emailové flirtování bylo součástí naší práce a když tohle Mondy uslyšel ještě ve chvíli, kdy pro nás psal externě, neváhal a o místo stálého redaktora se bil jako lev - a nakonec jej také ke spokojenosti obou stran dostal. Upřímně - těšil jsem se, že si budu kromě emailových slečinek hrát ještě s ním a že mu budu číst jeho milostné emaily, bohužel sám jich mám tolik, že jsem se k tomu ještě nikdy nedostal a teď náš oblíbený seriál končí, ach jo. Nejspíš asi budeme muset začít nový seriál ve stylu "S čím si hrají..." Juj, to by pak bylo ohlasů od našich fanynek (a nejspíš i fanoušků, ale vězte, že jiný než emailový kontakt na naši redaktorku Alenku ani na naši novou externistku Martinu vám nedáme, ženy v redakci si prostě musíme hlídat).
No a kromě lidí, s nimiž jsme si hráli, jsme si samozřejmě hráli i s počítačem. Nepařili jsme však pouze tituly určené k recenzi, někteří z nás pařili i pro zábavu a to nejčastěji Moorhuhn (a později druhý díl), aneb zastřel si svou "pipénku" :-). Stříleli jsme o sto šest a věřte, že i vám by se to líbilo. Dvojnásobnou zábavu byste pak zažili, pokud byste si představili místo létajících slepic "vlídné" úřednice státních institucí, strašákem by mohl být docela dobře dokonalý muž a slepice na posedu by mohl být klidně i hlídač. Místo kostelních hodin si představte "píchačky", za otrlou slepici objevující se přímo před vámi považujte svého šéfa, z pavouka si ve svých myšlenkách udělejte rozdováděnou opici a růži na poli považujte za poslední umělou květinu na střelnici na pouti. Vystřelte si ji a jděte si hrát. Ukažte, že si umíte hrát - a nejen s věcmi, ale i s lidmi. Ono totiž hrát si a hrát si nemusí znamenat vždy totéž, což ostatně poznáte na vlastní kůži ve chvíli, kdy se s Mondym dohodneme, jak si s vámi budeme hrát příště.
