Vzhledem k tomu, že jsme vám neustále slibovali volnější páteční články na našich stránkách, počínaje dnešním dnem vám budeme každý poslední den pracovního týdne přinášet tématický seriál "Jak si hrají..." V tomto se pak budeme věnovat různým odvětvím a jak už obsah dnešního příspěvku napovídá, nepůjde vždy jen o hry počítačové, které s našimi stránkami bezprostředně souvisí. Pojďme se tedy spolu podívat, jak si hrají pracovníci jednotlivých složek záchranného integrovaného systému - hasiči, zdravotníci a policisté. Nutno podotknout, že následující příhodu jsem zažil na vlastní kůži a to včera odpoledne v samém centru Opavy, přesněji řečeno na zdejším Horním náměstí.
Vycházím ze svého útulného bytečku ven na ulici a razím si to směrem k náměstí, na nějž mám výhled z okna. Krátce poté, co jsem vyšel ze vchodových dveří, ucítil jsem podivný zápach a slyšel rány připomínající dělbuchy při ohňostroji, nevěnoval jsem však tomu zvláštní pozornost. Zašel jsem do obchodů, koupil dárky pro svou mladší sestru, která slaví o víkendu své narozeniny a vydal jsem se ještě do lékárny pro oční kapky, neboť šestnácti a více hodinové směny strávené u počítače psaním zpravodajství z E3 poznamenaly mé zrakové orgány vskutku nepěkně. V tom jsem si všiml, že na náměstí je nějak podezřele hodně lidí a po jeho rozích se houfují několikačlenné skupinky policistů. Neváhal jsem a vyrazil jsem se podívat, co tak zaujalo naše milé spoluobčany.
"Hoří divadlo, podívejte se, hoří divadlo a to jsme ho měli tak pěkné," zaslechl jsem, blížíc se k onomu místu, v rozhovoru dvou starších důchodkyň vyděšeně sledujících z divadla stoupající oblaky hustého černého dýmu, které doprovázely rány jako z děla. Lidé se začali houfovat na širokých chodnících v okolí divadla, zaplnili celý volný prostor před hláskou a v podstatě tím ucpali veškeré pěší komunikace v centru města, autobusy a trolejbusy mohly projíždět jen díky tomu, že městští policisté bleskurychle začali lemovat ono místo páskami: zákaz vstupu, policie.
Zaslechl jsem zvuk hasičských sirén, posléze se na náměstí vřítila také první auta hasičského záchranného sboru. Již předtím zde dva jeho členové byli, ovšem namísto hašení si nahrávali celý požár na videokameru, stejně jako řada přihlížejících lidí. Zaskřípěly brzdy a cisterny se postavily vedle divadla a ucpaly tak náměstí i pro vozidla městské hromadné dopravy (ostatní totiž na zdejší náměstí vzhledem k dopravnímu značení nemohou). Z aut pak vyskákali hasiči a třemi vchody umístěnými na různých stranách budovy do ní vběhli. Ze všech dveří se pak pochopitelně vyvalil taktéž zapáchající dým. Na střeše, kde již korzovali záchranáři a vojsko, se kromě vše zahalujícího hustého černého dýmu objevily také první plameny. "Proboha, jak to může hořet, když prší?" zaslechl jsem jednu z vyděšených žen sledujících celé to divadlo.
Z druhé strany náměstí, než přijeli hasiči, se pak přiřítilo několik vozů rychlé lékařské pomoci, samozřejmě opět za hlasitého zvuku sirén. Jeden z důchodců informoval svého, stejně starého, kamaráda: "Babka Vyhnálková říkala, že jsou tam nějaké malé děti, které si hrály se sirkama a divadlo zapálili." "Parchanti jedni, tolik škody udělali. Do polepšovny by je měli zavřít," reagoval na tuto informaci onen stařík. Následně pak, spolu se mnou, sledovali, kterak lékaři za pomoci hasičů vběhli spolu s nezbytnými záchranářskými kufříky do hořící budovy.
Ve chvíli, kdy bylo celé náměstí ofačováno vstup zakazujícími páskami, hasiči obsadili celou budovu, lidé začali oplakávat naše krásné zrekonstruované divadlo a mezi důchodci se šířila panika v souvislosti s uhořelými malými dětmi uvnitř divadla, vylezl ze stojícího vozidla hasič s megafonem (taková ta hlásná trouba, do které když mluvíte, ona vaše slova mnohonásobně zesiluje :-)) a všem přítomným oznámil, že se jedná o cvičení složek integrovaného záchranného systému, aby jeho slova zanikla ve hřmotu, který vydával právě přilétávající vojenský vrtulník. Naštěstí se tento jedinec obětoval a tuto zásadní informaci opakoval ještě asi půl hodiny.
Shrňme to tedy následujícím konstatováním: Ačkoliv spousta lidí včetně renomovaných psychologů a Radovana Holuba tvrdí, že počítačové hry v nás vzbuzují násilí, agresi a jsou pro nás nebezpečné, dle mého názoru jsou mnohem nebezpečnější hrátky složek integrovaného záchranného systému (nejen v Opavě), do nějž se počítá vojsko, zdravotníci, hasiči a policisté a to zejména z následujících důvodů:
Co z tohoto prvního článku v celém dlouhém seriálu pátečních oddechovek na téma "Jak si hrají..." vyplývá? Jediné - kompetentní osoby by udělaly lépe, kdyby kvůli nim záchranáři nemuseli plýtvat svými silami a technikou a zbytečně tak nevyhazovali desítky tisíc korun (byť chápu, že hasičská cvičení jednou za čas jsou potřebná), ale namísto toho by mohli investovat do potřebné techniky pro jednotky dobrovolných i profesionálních hasičů, případně jim koupit počítačové hry, aby jim služba ubíhala rychleji a příjemněji. Navíc by bez těchto show ušetřili své finance také lidé, kteří ji sledují, neboť romští spoluobčané by pak měli mnohem menší příležitost přivydělávat si na úkor jiných. Ať tak nebo onak - Radovan Holub by se divil.
PS: Účelem tohoto článku není jakýmkoliv způsobem zpochybňovat či zlehčovat neocenitelnou práci záchranářů, zejména pak hasičů.
